1 K 1,10-17

Marie Zouharová

 

První a největší oddíl Prvního listu Korinťanům se zabývá ohrožením, která se týká podstaty obce, totiž rozmělněním evangelia naukou o moudrosti, což nakonec vede k vlastnímu rozkladu. Pavel vidí ohroženou jednotu obce i svou apoštolskou autoritu.

V celém listu vidíme Pavlovu starost o tuto obec. Musel mít vždy na zřeteli dva krajní směry, které na sebe v Korintu narážely. Na jedné straně to byli ti, kteří nepochopili novou svobodu. Mysleli si, že teď je vše dovoleno. Žili tak, jako by se křesťan nemusel obávat neřestí, které jsou v tomto městě. Omlouvali např. každou sexuální výstřednost a styk s prostitutkami. Hostiny se staly pitkami a maso obětované modlám jedli bez omezení.

Na druhé straně zde byli lidé slabí a bázliví, kteří si mysleli, že se vždy musí podřídit omezením. Podrobovali se intenzivní formě odříkání, protože očekávali druhý Kristův příchod. Díky této víře ztrácely pro ně všechny všední věci svou hodnotu. Masa obětovaného modlám se neodvážili ani dotknout. Domnívali se dokonce, že se musí zřeknout i manželství. Neúčastnili se hostin u pohanských přátel.

Tak vzniklo v korintské obci silné napětí. Každá skupina následovala svého vůdce. Každý však byl přesvědčen, že jedině on má pravdu. Jednota Církve byla proto ohrožena. Do této situace přichází Pavlův list.

Prosím vás, bratři, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorní a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení.

Apoštol Pavel přistupuje přímo k věci a důrazně napomíná obec k jednotě. Řecké slovo “parakaló” má u Pavla závažný obsah a široký význam. Vedle významu “prosit” v něm slyšíme i významy “napomínat, povzbuzovat, zvát, těšit, domlouvat….”. Pavel nechce autoritářsky rozkazovat; odvolává se na porozumění Korinťanů. Oslovuje Korinťany jako “bratry” – toto slovo by bylo lépe překládat “bratři a sestry”. Jde mu o bratrské napomenutí, nikoli o autoritářské rozkazování – postoj, který si v Korintu vykládali jako Pavlovu slabost. Odvolání na jméno Ježíše Krista propůjčuje prosbě velkou závažnost; současně je zřetelné, že vlastní autoritou není Pavel, ale Kristus.

Cílem této prosby je jednomyslnost církevní obce, která je i jinde pro Pavla důležitým cílem, vždyť jen tak může obec poskytovat bezpečí a posilu ve víře. V listu Římanům čteme (12,16): “Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost.” – také se zde dočteme (15,5): “abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše, a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista.” Rovněž v závěru Druhé listu Korinťanům slyšíme (2 K 13,11): “žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní a Bůh lásky a pokoje bude s vámi.” Jednota neznamená pro Pavla uniformitu. Tomu by odporoval obraz těla, který Pavel rozvíjí ve 12. kapitole tohoto listu, aby tak Korinťanům vysvětlil, že jejich rozmanitost je nedocenitelným bohatstvím. Jednota je však ohrožena, když se jednotlivci nebo skupiny snaží v obci zveličovat na úkor lásky a odtahují se od druhých.

Přesně tak tomu bylo v Korintu. Ve 11. a 12. verši uvádí Pavel základní fakta:

Dověděl jsem se totiž o vás z domu Chloé, bratři, že jsou mezi vámi spory. Myslím tím to, že se mezi vámi říká” Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu.

Jeho informace pocházejí od lidí z domu Chloé, která je nám jinak neznámá. V obci se vytvořily tři nebo čtyři různé skupiny. Každá z nich si zřejmě činila nárok, že žije křesťanství nejautentičtěji. Tvoření stran ještě nepůsobilo rozkol obce – večeři Páně slavili společně.

O stranách v Korintu se mnoho spekulovalo. Výsledky však zůstávají hypotetické. Přidržme se toho, co plyne z textu!

Stoupenci různých skupin v obci se odvolávají každý na “svého” učitele. To, že se část obce odvolává na Pavla, je téměř samozřejmé. Pavel přece tuto obec založil. Pokud v Korintu existovala vlastní Pavlova strana, pak se tato skupina asi vytvořila až jako reakce na určitou opozici vůči Pavlovi. Apollos byl podle Skutků apoštolů (Sk 18,24- 28) křesťanem ze židovství. Pocházel z Alexandrie, byl to řečnicky nadaný a vysoce vzdělaný muž, který se zdržoval po určitou dobu v Korintu. Tam zřejmě díky svým řečnickým schopnostem rychle získal nadšené stoupence.

Složitější je vysvětlit, kdo tvořil Petrovu skupinu. Že by sám Petr pobýval v Korintu, je pouze spekulace. Tato strana se nejspíše skládala z konzervativně zaměřených křesťanů ze židovství, z nichž možná někteří připutovali do Korintu z Petrovy syrské misijní oblasti. Pavel měl nejednou potíže s křesťany ze židovství, kteří lpěli na židovské tradici, nebyli srozuměni s otevřeností vůči pohanům a neuznávali Pavlův nárok, že je apoštol, protože se odvolával až na povelikonoční pověření. Je možné, že spor o maso obětované modlám v 8. kapitole se vztahuje k Petrově skupině, dokázat to však nelze.

Nejobtížněji lze charakterizovat stranu Kristovu. Jako samostatná strana asi vůbec neexistovala. Každá strana si pravděpodobně myslela, že hájí autentickou zvěst o Kristu. Je možné, že apoštol Pavel chce tímto čtvrtým označením dovést celou záležitost tvoření stran až k absurditě.

Pavel sám nepodává bližší informace o programu stran. Asi ho to moc nezajímá. Neprobírá konkrétní podrobnosti. Jednotlivé strany neodsuzuje ani nechválí. Pro něho jsou problémem strany jako takové.

Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?

V tomto verši klade Pavel několik řečnických otázek. Očekává na ně samozřejmě zápornou odpověď. Hned první otázka: “Je snad Kristus rozdělen?” upozorňuje Korinťany na zlý důsledek jejich sporu. Tím, že si každá skupina chce uchvátit Krista pro sebe, rozdělují skupiny Krista. Pravý opak je pravdou. Kristus nepatří jednotlivým skupinám, ale jak se píše ve 3. kapitole (v. 23): “vy však jste Kristovi a Kristus je Boží.”

V dalších otázkách uvádí jako příklad sám sebe; ukazuje s ironií absurditu korintského kultu osobnosti: “Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?” Jde přece o Krista a ne o Pavla.

V Korintu se začíná klást důraz na nepodstatné věci; lidští zprostředkovatelé víry jsou příliš přeceňováni, a do pozadí ustupuje, oč jde ve víře. Odkazem na kříž připomíná Pavel jádro své teologie. Třetí otázkou – “nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?” – naráží na křestní formuli “ve jméno Kristovo”. Křest je základem úzké osobní vazby na Ježíše Krista. Váže na Krista, ne na lidi!

Děkuji Bohu, že jsem nikoho z vás nepokřtil kromě Krispa a Gáia; tak nemůže nikdo říci, že jste byli pokřtěni v moje jméno. Pokřtil jsem i rodinu Štěpánovu. Jinak už nevím, že bych byl ještě někoho pokřtil.

Pavel pravděpodobně tento dopis diktoval, proto v těchto verších na počátku říká – nikoho jsem nepokřtil – a potom si patrně během diktování vzpomene na jednotlivce, které pokřtil. Často se soudilo, že v Korintu panovalo mínění, jako by křest byl základem duchovního otcovství toho, kdo křtil – obdobně to bylo chápáno v iniciačních ritech tehdejších pohanských mysterijních náboženství. Pravděpodobnější je, že tyto verše jsou ironickou odbočkou, navazující na předcházející otázku – “nebo jste byli pokřtění ve jméno Pavlovo?” – a ještě jednou ironizující celou absurditu korintského sporu stran. Pavel tím jistě nechce označit křest jako věc druhořadého významu. Ale ten, kdo křtí, má zcela ustoupit do pozadí.

Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu.

V tomto závěrečném verši nechce Pavel znevažovat křest. Ten je pro něho důležitý jako počátek křesťanské existence – jak zdůrazňuje v 6. kapitole listu Římanům. Pavel už zná něco jako dělbu práce; křest většinou přenechával jiným spolupracovníkům, sám viděl svůj nejdůležitější úkol v kázání evangelia. V pozadí stojí Pavlovo chápání charismat; každý má v obci svůj osobní úkol. Pavel vkládá důvěru a naději v tuto spolupráci.

V poslední části 17. verše se Pavel dostává k jádru sporu. Nechce kázat “moudrostí slov”, aby zvěst o kříži neztratila obsah. Jde především o obsah kázání, nikoli o předvedení dovedností řečníka. Slovem “moudrost” navazuje Pavel na pojem, který byl zřejmě v Korintu vysoko ceněn a který Pavla bude dále ještě hodně zaměstnávat. Upozorňuje Korinťany na důsledek jejich pojetí moudrosti, který si asi ani neuvědomovali: zbavuje zvěst o kříži obsahu.

Pavlovi jde v této části listu o zvěst. Považuje za absurdní vyzdvihovat určité teologické idoly. Musí tomu být právě naopak: osoby stojí ve službě zvěsti. Pavel s velkým důrazem podtrhuje, že mu jde o obsah zvěsti, nikoli o osobu zvěstovatele. Tento text by nás mohl vést k úvahám nad rozšířenou tendencí odmítat zvěst víry kvůli nedokonalosti jejích zprostředkovatelů.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3