1 K 12,3b-7.12-13

Jiří Voleský

 

Apoštol Pavel píše do Korinta dopis adresovaný křesťanům, které sám přivedl k víře v Krista. Mnoho mu na nich záleží, má k nim hluboce srdečný vztah, nerozpakuje se nazývat se jejich otcem. List, který píše patrně z Efezu kolem r. 54 po Kr., podává poměrně plastický a pestrý obraz o místní křesťanské obci v rané době církve. Pavel zde reaguje na rozličné problémy, otázky a projevy víry Korinťanů, kteří bezpochyby žijí svou víru intenzívně a s nadšením, přičemž však často upadají do nebezpečných krajností nebo svou nesnášenlivostí narušují jednotu celého společenství. Věroučné a společenské otázky křesťanské obce jsou podobně jako v jiných Pavlových listech nejdůležitější součástí jeho poučení, ano hlavní motivací k psaní apoštolských listů. Tyto otázky a problémy jsou velice konkrétní. V Prvním listu Korinťanům jde především o následující skutečnosti: popírání Kristova vzkříšení, pohrdání tělesným životem, přílišné zdůrazňování výjimečných duchovních darů, přesvědčení o magickém působení svátostí. Z toho pak společensky vyplývá náklonnost Korinťanů k pýše, k vyvyšování jedněch nad druhými, k nejednotě, k odmítání Pavlovy osoby, která vnějším vystupováním nesplňuje vysoké nároky Korinťanů. Apoštol Pavel se všech těchto problémů dotýká a řeší je hluboce teologicky, převádí je tedy na nadpřirozenou rovinu. Dávají mu náměty k rozvinutí věroučných zásad, které se však mají projevovat v praktickém životě.

Celá 12. kapitola, z níž uslyšíme úryvek o Slavnosti Seslání Ducha svatého, pojednává o působení a darech Ducha svatého. Pavel začíná zdůrazněním nerozlučné spojitosti mezi Duchem a Ježíšem. Někteří z korintských křesťanů měli tendenci odmítat Ježíšovo lidství jako nedůležité, pravděpodobně chápali Krista jen jako po smrti duchovně působícího ve svátosti křtu a eucharistii. Ježíšův lidský život pro ně neměl žádný význam, poněvadž na základě mocných projevů Ducha byli přesvědčeni, že tělesný život naprosto ztrácí svůj význam. Z tohoto důvodu též popírali Kristovo tělesné vzkříšení. Toto přesvědčení vedlo některé až k drastickému závěru, že Ježíšův lidský, tělesný život je Bohem proklet. Pavel však zdůrazňuje, že takové prohlášení nepramení z působení Božího Ducha, jak si to Korinťané namlouvali. Pod vlivem Ducha svatého musí člověk dojít k přesvědčení a slavnostnímu vyznání, že Ježíš je Pán. Označení ‚Pán‘ musíme chápat v jeho tehdejším významu. Jde o známé řecké ‚Kyrios‘, které vyjadřuje mnohem víc, než pouhou důstojnost či nadřazenost. ‚Kyrios‘ bylo v Pavlově době obecným označením božské autority toho, kdo je takto pojmenován. Vzpomeňme na hebrejské ‚Adonaj‘, Pán, kterým Židé nahrazovali vlastní Boží jméno. Řečtí a později římští králové se s oblibou nechali tímto titulem označovat, aby zdůraznili svůj božský původ a nadpřirozenou autoritu. Odtud pramení též jeden z důvodů příkrého rozporu s křesťanstvím, které uznávalo za jediného Pána Ježíše Krista. Apoštol tedy slavnostně zdůrazňuje, že správné pochopení Ježíšova pozemského života spočívá jedině ve vyznání jeho božské autority už za tohoto pozemského života. Tímto krátkým prohlášením zpochybňuje Pavel hned dvě věci, na kterých Korinťané lpěli: zdůrazňování duchovního života na úkor všedního, tělesného a společenského života – a jejich domnělé spojení s Božím Duchem.

Následujícím obsáhlým a pro Korinťany důležitým tématem jsou dary Ducha svatého. Původní řecký text je označuje jako ‚charismata‘. Charisma je dar, který nepramení z lidských schopností či úsilí, ale pouze z Boží velkodušné štědrosti. Korintští křesťané byli přesvědčeni, že právě zde jsou výjimečně obdarovaní. Ale silná zkušenost s působením Božího Ducha je vedla k namyšlenosti a nejednotě. Pavel zde jako odpověď uvádí tři dvojice, které k sobě nerozlučně patří: charismata a Duch, služby a Pán, mimořádné síly a Bůh. Jsou zde vlastně uvedeny tři božské osoby, o nichž je zdůrazněno, že jsou ‚jedno‘. Je mnoho darů, mnoho služeb, mnoho zázračných sil, ale pouze jeden Duch, jeden Pán, jeden Bůh. Boží jednota a jedinost má v Pavlově argumentaci napomenout znesvářené Korinťany k jednotě a svornosti. Nejednota a vytváření nesnášenlivých skupin, z nichž si každá myslí, že jedině ona je v právu, příkře odporuje Božímu úmyslu a podstatě jeho jednání v lidském světě. Jestliže si tedy Korinťané dělají nárok na zvláštní Boží přízeň a prohlašují o sobě, že Boží Duch mezi nimi silně působí, nemohou být zároveň rozděleni do znesvářených a nesnášenlivých skupin. Jestliže však jsou rozděleni, pak je to naopak důkazem, že zde působí jen jejich lidská pýcha a řevnivost. Zároveň však Pavel nastiňuje ve výstižných dvojicích praktické působení Boha v lidské společnosti věřících. Boží Duch uděluje zcela svobodně jednotlivým lidem rozmanité duchovní dary. Obdarovaní lidé jsou zavázáni sloužit těmito dary celé lidské společnosti věřících. Toto společenství omilostněných lidí má jediného Pána, Ježíše Krista, a k němu se musí jako k hlavě upínat veškerá lidská služba. Mimořádné, zázračné síly působící ve společenství křesťanů musí být vždy zaměřovány s ohledem na jediného Boha, před kterým se bude každý odpovídat za využití svěřených hřiven. Co se konkrétně skrývá za oněmi ‚dary‘, ‚službami‘ a ‚mimořádnými silami‘, nám Pavel osvětluje v následujících řádcích. V nedělním úryvku nejsou sice zahrnuty, ale pro osvětlení textu jsou velice důležité. Jako dary Ducha zde Pavel vypočítává více projevů duchovního obdarování: dar moudrosti, poznání, víry, uzdravování, zázračných skutků, promlouvání pod vlivem vnuknutí, rozlišování duchů, dar jazyků, dar výkladu neznámých jazyků. Máme zde bohatou škálu projevů Ducha svatého v korintské církevní obci. Osvětluje nám praktický náboženský život korintských křesťanů. Z následujících napomenutí a povzbuzení vyplývá, jak asi vypadala společná náboženská setkání křesťanů v Korintě, jaké tam byly problémy, jaké naopak přednosti. Zdá se, že korintská obec skutečně žila velice bohatým a vitálním duchovním životem. Působení Ducha mocně a konkrétně zasahovalo do jejich každodenního života. Při společných shromážděních se patrně předháněli v projevech, kterými byly zejména: spontánní modlitby, vzájemné poučování z inspirace Ducha, extatické modlitby v neznámých jazycích, zázračné uzdravování nemocných, jasnovidné a prorocké projevy odkrývající skrytou skutečnost. Těžko už můžeme dokonale rekonstruovat celou duchovní situaci křesťanů v Korintě, jisté však je, že bezprostřední zažívání Božího působení bylo pro ně novou skutečností, která zcela proměňovala jejich každodenní život. Všechny tyto nové zkušenosti s Bohem však měly i svou stinnou stránku: bezděčně vedly nadšené Korinťany ke skryté či zjevné pýše, vzájemné řevnivosti, vychloubání jedněch na úkor druhých, k nejednotě, ano i k duchovnímu snobismu. Pavel všechny tyto projevy ostře kárá a jasně ukazuje, že jsou v příkrém rozporu s jednáním a požadavky Ježíše Krista, který věřícím všechny tyto dary Ducha zasluhuje svou obětí na kříži. Dary, které věřící dostávají, jsou vázány na působení Ducha, jemu jsou podřízeny a z toho důvodu musí být používány spořádaně, mají sloužit k vzájemné jednotě a svornosti, k vzájemnému obohacení. ‚Služby‘, o kterých Pavel následně hovoří, jsou Boží povolání a poslání, kterým člověk zasvěcuje celý svůj život. Jedni jsou povoláni k službě apoštolátu, jiní k prorocké službě, jiní opět ke službě učitelské. Apoštol, prorok, učitel jsou tedy podle Pavla hlavní povolání, ke kterým jsou někteří křesťané samotným Bohem uschopněni, aby jimi sloužili celému společenství věřících. V čem spočívá povolání apoštola, se dočteme v jiných zmínkách z Pavlových listů. Člověk je k tomuto poslání zmocněn setkáním se Zmrtvýchvstalým a Pánovým zvláštním pověřením k misijnímu působení. Zdá se, že rozhodující je však podle Pavla právě konkrétní spatření Zmrtvýchvstalého, při kterém dotyčný dostává zároveň misijní pověření. Prorocká služba, která následuje, je poměrně dobře osvětlena ve 14. kapitole našeho listu. Jedná se o ‚promlouvání pod vlivem vnuknutí‘. Je to Boží obdarování člověka, který je pak schopen hluboko svým poznáním vnikat do skrytých skutečností. Tato služba je podle Pavla nejdůležitější pro rozvíjení a budování církevního společenství, neboť zprostředkuje Boží vedení společenství křesťanů. Konkrétně má být toto poslání využíváno k bratrskému napomínání, vynášení pravdivého úsudku o skrytých věcech, zjevování nejvnitřnějších tajností lidského srdce, je-li něco takového prospěšné k budování společenství věřících. Poslední jmenovaná služba – učitelská – je křesťanům udílena pro poučování ve věcech víry a mravů. Kdo je povolán k tomuto poslání, má druhé učit hlouběji poznávat Boha a jeho tajemství, poučovat o správném jednání člověka vůči Bohu i vůči druhým lidem. Služby jsou vázány podle Pavla na Pána, tedy na vzkříšeného Ježíše Krista. On je jejich vzorem a nadřazenou autoritou. Každý tedy, kdo je k některé službě povolán, musí mít neustále před očima Ježíše, zásady jeho chování, motivaci všeho, co dělá. Ježíš však byl vždy hluboce pokorný a poslušný vůči svému nebeskému Otci. Nic nedělal ze ziskuchtivosti, pocitu nadřazenosti nebo ctižádostivosti, nikdy nebylo jeho jednání zaměřeno na osobní zájmy, ale vždy dokonale na poslání, které mu svěřil jeho nebeský Otec. Poslední uvedené povolání je uschopnění k zázračným skutkům. Ty již nejsou konkrétně označeny, můžeme však předpokládat, že se jedná o mimořádné skutky mezi lidmi, které slouží k vnímání Boží přítomnosti a působení v církevním společenství, a nedají se vysvětlit přirozeným způsobem. Tyto přímé projevy nadpřirozené moci jsou svázány s Bohem, jemu jsou také přísně podřízeny. Člověk si tedy nemůže žádným způsobem osobovat na ně vlastnické právo, ale může je přijímat jen jako ryzí projev Božího působení, které však přichází prostřednictvím konkrétních lidí.

Všechny tři oblasti nadpřirozeného Božího působení v korintské křesťanské obci se však navzájem prolínají. Pavel si je vědom, že Boží působení mezi lidmi se nedá kategorizovat do oddělených přihrádek. Následující větou to potvrzuje. Toto vše působí jediný Bůh, který podporuje též jednotu společenství duchovně obdarovaných věřících. Jsou to zároveň všechno projevy jediného Božího Ducha, který dává veliké schopnosti zcela zdarma, nezaslouženě, aby se nikdo nemohl vyvyšovat. Nyní Pavel přechází k praktickému pravidlu pro používání všech těchto darů. Motivací k používání darů Ducha mezi lidmi nemá být osobní potěšení, seberealizace nebo ctižádostivost, nýbrž užitečnost těchto projevů pro druhé. To má být jediný cíl jednání lidí, kteří jsou zvláštním způsobem obdarováni Duchem. Být užitečný pro druhé však znamená, že člověk se zříká svých zájmů a představ v zájmu budování a obohacování společenství druhých. Toto praktické pravidlo pro veškeré používání duchovních darů rozvíjí Pavel v písni o lásce, kterou následně čteme ve 13. kapitole. Kdo se tímto pravidlem užitečnosti pro druhé neřídí, stává se sice v určitém smyslu krásným, ale přitom naprosto neprospěšným nástrojem vlastní ctižádosti. Být užitečný pro druhé znamená jinými slovy sloužit a milovat. Zasvěcení se této služebné, obětavé lásce je ideálem veškeré omilostněné zbožnosti člověka. Tento ideál je znázorněn obrazem těla. Obraz těla se Pavlovi stává vítaným symbolem pro život člověka ve společenství druhých. Tělesná jednota a vzájemné úzké propojení jsou hlavními znaky správné a zdravé funkce celého organismu. Stejně tomu má být mezi křesťany. Tento motiv se rozvíjí v dalších řádcích listu. Úzká, hluboce solidární jednota církevního společenství není založena na uniformitě ani na ‚právu silnějšího‘. Hluboké vědomí vzájemné úzké propojenosti a nezbytné potřebnosti každého, sebemenšího a na první pohled nepotřebného údu těla, je vítaným modelem pro popsání funkce celého církevního společenství. Pavel však rozvíjí svou myšlenku dále a výše, k Bohu. Toto tělo je organismem samotného Krista, který je s ním nerozlučně spjat. Údem tohoto těla se člověk stává křtem, tedy ponořením do Kristova tajemství smrti a zmrtvýchvstání. Tímto křestním ponořením do Krista a sjednocením s ním jsou v hloubce stírány všechny společenské rozdíly a lidské předsudky. V církevním společenství se nesmí hledět na rozdílné postavení ve společnosti, člověk má totiž svou nedotknutelnou důstojnost na základě intimního duchovního sjednocení se samotným Kristem, Božím Synem. Všichni jsou též naplněni životodárným Duchem, který umožňuje solidární a jednotný život celého organismu.

Apoštol Pavel dává v celém rozvinutí krásných obrazů a myšlenkových spojení nahlédnout do svého vnitřního života, do svého mystického spojení s Bohem. Vše, nač myslí, jaké problémy řeší a promýšlí ve světle Kristova vykupitelského díla, spojuje harmonicky s jediným Bohem, který vše proniká a vede k dokonalosti.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3