1 K 2,1-5

Marie Zouharová

 

O 5. neděli v mezidobí uslyšíme jako 2. čtení úryvek z Prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Začíná slovy:

“Ani já, bratři, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí.

V předcházející 1. kapitole (verše 18-22) je “slovo o kříži bláznovství těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu. Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí.”

O skutečnosti, že lidské úmysly a lidské potřeby se rozcházejí, věděl už Starý zákon. Pavel cituje zpaměti Izajášův text (Iz 29,14): “Zanikne moudrost jeho moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zakryta; ve 33. žalmu se dočteme v podobném smyslu (Ž 33,10): “Záměry národů Hospodin maří, lidem úmysly hatí.” Moudrost moudrých, která se točí sama kolem sebe, je Božím soudem odhalena jako neudržitelná. Také ve třech ironických otázkách – “kde jsou učenci, znalci, řečníci tohoto věku” – zaznívají texty ze Starého zákona, které mluví o nadřazenosti Boží moudrosti (Iz 44,25): “Hospodin ruší znamení žvanilů a z věštců činí pomatence, obrací mudrce nazpět a jejich poznání mate.” Všechny mudroslovné instituce jsou zpochybněny slovem o kříži. Pavel nachází potvrzení v Písmu: Boží a lidská moudrost jsou diametrálně odlišné. Spásu přináší lidem slovo o kříži, nikoli síla vlastní moudrosti.

Člověk mohl poznat Boha svým rozumem z toho, jak moudře je celý svět zařízen. Potvrzuje to list Římanům (Ř 1,19-20): “Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.” Když však většina lidí tímto způsobem k Bohu nedospěla, Bůh použil to, co se zdá pošetilé, nesmyslné: potupná smrt na kříži Židy urážela, protože očekávali, že Mesiáš zvítězí a slavně se ujme svého pozemského království. Ale ukřižovaný Spasitel nebyl přijatelný ani pohanům, protože něco takového považovali za hloupost. Bůh použil této “nesmyslné” smrti svého Syna k vykoupení lidstva.

Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.

Pavel ukazuje, že i jeho vlastní hlásání a jeho vlastní vystupování v Korintu bylo určováno zvěstí o kříži. Označuje zcela promyšleně Ukřižovaného Ježíše za střed své zvěsti. Stejně jako v listu Galaťanům (3,1): “Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil – vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný!” Ukřižovaný byl ústřední tématem jeho hlásání v Korintu. Ke zvěsti o kříži patří samozřejmě u Pavla také vyznání o vzkříšení Ukřižovaného; obojí náleží podle něho neoddělitelně k sobě. V další části tohoto listu (15,3-5) píše: “Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi a potom Dvanácti.”

Můžeme předpokládat, že Korinťané jeho zvěst znali. Tím více Pavel žasne, že se od tohoto středu vzdalují směrem ke zvěsti, pronášené “nadnesenými slovy nebo moudrostí” (2, 1). Při svém prvním vystoupení v Korintu nenabízel, co bylo pro Korinťany důležité: kázání řečnicky elegantní. Pavlovi zřejmě, vytýkali jeho nedostatečné řečnické nadání, jak vidíme ve Druhém listu Korinťanům (2 K 11,6): “I když mi chybní výmluvnost, poznání mi nechybí; to jsem vám pokaždé a v každém ohledu ukázali.” Pavel sice uznává, že je “laik, nezasvěcenec” v rétorice, nikoli však v “poznání”, to znamená ve vědění o plném významu evangelia a v úsilí zprostředkovat je všem Korinťanům. Kdo káže kříž, nemůže to činit ohňostrojem řečnických nápadů. To by odvádělo od obsahu. Pavlovi jde v první řadě o obsah. Mluví o tajemství kříže. Zvěst o Ukřižovaném zůstává tajemstvím, protože odporuje všemu lidskému očekávání a chápání.

Ježíš Kristus je a zůstává Ukřižovaný. Kříž není pro Pavla pouhou minulostí. I vzkříšený Pán zůstává tím, kdo prošel smrtí na kříži a kdo je smrtí na kříži trvale poznamenán. Kříž pro něho není přechodné stadium, překonané velikonocemi. Pro jednoho je pohoršením, pro jiného důvodem k vrtění hlavou a rozhořčení, avšak pro věřícího je projevem zcela odlišné Boží moudrosti. Podle židovského očekávání se Mesiáš prokazuje svým politickým úspěchem; Ukřižovaný však není zářným vítězem a osvoboditelem. Je tím, kdo podlehl, kdo je zcela na dně, patří ke ztroskotancům, k obětem lidských dějin. Vyznávat jej jako Mesiáše – to se musí vzhledem k politickým mesiánským nadějím jevit jako nepřijatelné pohoršení, takřka jako rouhání. Kříž vyvolává odpor a rozhořčení.

Těm, kdo hledají moudrost jako vhled do vnitřních souvislostí světa, se musí zvěst o ukřižovaném Spasiteli jevit jako obrovská pošetilost. Uctívat nábožensky někoho, kdo zemřel na kříži smrtí zločinců, to se muselo normálně cítícímu současníkovi zdát přespříliš. Mluvit o takových hrůzách jako je ukřižování bylo v lepších kruzích tabu, jak dokládají slavná Ciceronova slova: “Již samo slovo kříž budiž vzdáleno nejen tělu římských občanů, ale i jejich myšlení, jejich očím, jejich uším”. Karikatura, kterou našli na římském Palatinu vyrytou do zdi, je dokladem sarkastického posměchu, jemuž tehdy byli křesťané a jejich zvěst o kříži vystaveni: otrok klečí před ukřižovaným s oslí hlavou; pod tím je neobratně načmáráno řeckými písmeny: “Alexamenos uctívá svého boha.” Tyto příklady mohou ilustrovat, co má Pavel na mysli, když mluví o pohoršení a bláznovství. Musel při své misijní činnosti sám zažít, jak často narážela jeho zvěst o kříži na tvrdošíjné odmítání a naprosté nepochopení.

Ale těm, kdo věří, se v Ukřižovaném ukazuje Boží solidarita se slabými, s oběťmi – ukazuje se větší Boží moudrost, která nestojí na straně vítězů, ale na straně těch, kdo podlehli; ukazuje se větší Boží moc, která dokázala překonat Ježíšovo ztroskotání na kříži (2 K 13,4): “Zemřel sice na kříži v slabosti, ale z Boží moci je živ.” Kříž a vzkříšení patří u Pavla neustále k sobě. Bez vzkříšení by kříž zůstal absurdním, nesmyslným koncem Ježíše z Nazareta.

Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním;

V žádném případě nepřišel Pavel po “fiasku” své misijní činnosti v Athénách, o kterém se dočteme ve Skutcích apoštolů (Sk 17,16-34), nyní do Korintu s úzkostnou otázkou, zda tam bude mít větší úspěch. Jde o mnohem hlubší souvislosti. Při apoštolově kázání nemá být v popředí lidská schopnost přesvědčovat a lidská moudrost, ale má se ke slovu dostat Bůh. Proto apoštol vystupoval ve své slabosti. Jak víme z jiných míst, byl Pavel poznamenán nemocí, o níž však nevíme nic bližšího. Pouze v listu Galaťanům zachytíme určitou stopu (4,13-14): “Víte, že jsme byl nemocen, když jsem u vás poprvé zvěstoval evangelium. Vy jste se však ode mne neodvrátili s ošklivostí, ačkoli to pro vás bylo pokušením, ale přijali jste mne jako posla Božího, jako Krista Ježíše.” Ubohost jeho zjevu odpovídá ubohosti Ukřižovaného, kterého zvěstuje. Bázeň a chvění jsou jedinou přiměřenou reakcí, když se člověk setká s Boží pravdou a skutečností. Tak tomu je už ve Starém zákoně, kdykoli se lidé přiblíží Božímu tajemství. Ve Druhé knize Mojžíšově se například praví (Ex 20,18): “Všechen lid pozoroval hřmění a blýskání, zvuk polnice a kouřící se horu. Lid to pozoroval, chvěl se a zůstal stát opodál.” Bázeň a chvění jsou jediným přiměřeným způsobem, jak zvěstovat Ukřižovaného, v němž se projevuje Boží moc a Boží moudrost.

má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží”.

Pavel hájí ukřižovaného Krista s takovou silou proto, že pro něho samotného byl kříž velmi dlouho něčím absolutně nepřijatelným. Jako správný Žid nemohl v žádném případě připustit, že by očekávaný Mesiáš byl ukřižován. Na cestě u Damašku však náhle poznává, že tento ukřižovaný člověk je skutečný Mesiáš. Přináší tedy světu svědectví, které jeho život úplně změnilo. A zve druhé k obrácení jen proto, že se sám obrátil. Jinak by byl jen “řečník” a jeho řeč by nepřesvědčovala.

Nesází na zdatnost v umění přemlouvat, na triky řečnické propagandy, které byly v jeho prostředí známé a běžné. Právě tak píše v Prvním listu Soluňanům (1 Te 2,4): “Bůh nás uznal za hodné svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce.” Důvěřuje vnitřní přesvědčivosti toho, co káže. Ačkoli nebyl skvělý řečník, ačkoli se Korinťanům zdál slabý, ačkoli se vědomě vystříhal řečnické chytristiky, dokazoval, že zvěst o kříži je nesena Duchem svatým a má sílu. Projevovala se jeho vnitřní přesvědčivost, protože mu Duch Boží propůjčoval věrohodnost. Kázání o kříži projevovalo v Korintu svou moc.

Na konci Pavel ještě jednou cíleně formuluje protiklad: víra se neopírá o lidskou moudrost, ale o moc Boží. K víře nevede řečnické umění nebo lidské poznání a moudrost, ale působení samotného Boha. Poselství o kříži je pravdivé. Proto se mu podařilo navzdory své neokázalosti Korinťany přesvědčit. Také tím se potvrzuje jeho původ: není od lidí, ale od Boha.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3