1 K 3,16-23

Petr Chalupa

 

O sedmé. neděli v liturgickém mezidobí pokračujeme v průběžné četbě Prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Jako druhé čtení byl vybrán úryvek ze třetí kapitoly tohoto Pavlova dopisu.
Chceme-li vybrané části dobře porozumět, musíme se nejprve zabývat textem, který se nachází před ní. V prvních čtyřech verších třetí kapitoly dostávají někteří z korintských křesťanů, kteří se považovali za bytosti velmi duchovní, obrazně řečeno studenou sprchu. Pro jejich nezralost dochází ve společenství k rozkolu. Poslechněme si, jak se Pavel výslovně a přímo vyjadřuje k situaci v korintské „farnosti“:

Bratři a sestry, já jsem s vámi nemohl mluvit jako s lidmi Ducha, ale jako s lidmi těla, jen jako s malými dětmi v křesťanské víře. Krmil jsem vás mlékem, ne tuhým pokrmem, protože byste ho nebyli snesli. Ba ani ještě teď ho nesnášíte, protože jste pořád ještě lidé těla.

Při zakládání křesťanské obce v Korintě nemohl Pavel mluvit jako učitel moudrosti. Nic nevyčítá, připomíná pouze skutečnost. Obrácení lidé potřebovali základy, stejně jako novorozenci potřebují mléko. Začátky nelze nikomu vyčítat. Proto se Korinťané mění z „lidí těla“ v „malé děti“, které jsou – doslova – „v Kristu“. Pavel vnímá rozdíly mezi jednotlivci v obci, co se týče jejich křesťanské zralosti. Nezralost však neznamená nedostatek rozumového poznání. Pavel uvádí důvod této nezralosti:

Neboť jsou-li mezi vámi žárlivosti a spory – řekněte sami, zdali nejste dosud lidé těla, to je zdali se nechováte až příliš lidsky. Říká-li totiž jeden: „Já držím s Pavlem“, druhý zase: „Já s Apollem“, nesmýšlíte to až příliš lidsky?

Zda je někdo člověkem Ducha nebo těla, o tom nerozhodují mimořádné dary a schopnosti, ale praktický všední život. V konkrétním jednání se ukazuje, čím je člověk veden, čemu věnuje svůj život – zda Duchu či tělu. Rozdělení mezi korintskými křesťany na příznivce Pavlovy nebo Apollovy je známkou příliš lidského smýšlení. Někteří lidé v Korintě se domnívali, že jsou něčím víc než obyčejnými lidmi. Podle Pavla je však pravým člověkem Ducha ten, kdo poslouchá svého Pána, nikoli ten, kdo se řídí podle lidských měřítek.
Apoštolskou práci znázorňuje Pavel dvěma výstižnými obrazy:

Vždyť co je Apollos? A co Pavel? Jen služebníci, kteří vás přivedli k víře, a každý má jen tolik, kolik mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zalil, ale Bůh dával vzrůst. Takže neznamená nic ani ten, kdo sází, ani ten kdo zalévá, ale Bůh, protože on dává vzrůst. Kdo sází a kdo zalévá, jsou si rovni, a každý z nich dostane vlastní odměnu podle toho, kolik vynaložil vlastní práce. Jsme přece Boží spolupracovníci, vy jste Boží pole, Boží stavba.

Apoštolskou práci přirovnává Pavel k práci na poli a ke stavbě domu. Zdůrazňuje, že jakékoli lidské úsilí je vlastně jen spoluprací, podílem na Božím díle. Jedině Bůh je schopen vést lidskou snahu k úspěchu.
Pak se apoštol zaměřuje na svůj podíl a zdůrazňuje Krista jako základ.

Podle míry Boží milosti, která mi byla dána, jsem já jako zkušený stavitel položil základy, dále na tom staví už jiný. Každý však ať se dobře dívá, jak na tom dále staví. Neboť nikdo nemůže položit základ jiný nežli ten, který je už položen – a ten základ je Ježíš Kristus. Když však někdo potom dále staví na tom základě a přidává zlato, stříbro, drahé kameny – nebo dříví, seno, slámu, bude každému jasné, jaká práce to je. Onen den to ukáže a v ohni to vyjde najevo, a právě oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když něčí tak vybudované dílo přetrvá, dostane stavitel svou odměnu. Když však někomu jeho dílo shoří, utrpí sice stavitel škodu, ale sám se zachrání, ovšem tak jako kdyby vyběhl z ohně.

Podíl každého spolupracovníka na Božím díle bude jednou důkladně prověřen. Stavitel nese odpovědnost za to, co postavil.
Následující verše uslyšíme v nedělním úryvku:

Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch?

V tomto verši přechází apoštol Pavel od chrámu jako stavby k chrámu jako Božímu příbytku. Takto je znázorněna křesťanská obec. Lidé, kteří v ní mají odpovědnost, jsou staviteli Božího příbytku. Pavlovo přímé oslovení celé obce zdůrazňuje odpovědnost jejích učitelů a přechází k následujícímu napomenutí. Zdůrazňuje, že společenství křesťanů je Božím chrámem. Obec je místem, v němž přebývá Duch svatý. Proti rozkolu v ní staví Pavel jednotu chrámu. V tomto chrámu Otce se však Duch svatý nevyskytuje jen v některých okamžicích, ale bydlí v něm, a sice jako vládnoucí Pán a jako stvořitelská moc. Duch svatý přebývá v církvi jen jako Pán. Proto se obec nevyznačuje zvláštními zážitky, které Duch svatý působí, ale tím, že je součástí prostoru, v němž Duch svatý obec vede.

Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!

Kdo ničí obec, bude zničen Bohem. Tato vyhrocená hrozba vede spolu s příslušnou odplatou k poznání, jak nebezpečná byla podle Pavla situace v Korintě. Zároveň však ukazuje, jak apoštol počítá s Božím zásahem. Není jisté, na koho Pavel pomýšlí. Nejpravděpodobněji mají brát jeho slova jako důrazné varování ti lidé, kteří se domnívají, že budují církev svou vlastní moudrostí. Ti ji však ve skutečnosti ničili, protože nedbali na Boží vlastnictví, na to, že Bůh je jediným Pánem církve a že ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše učinil jejím základem. Tento verš je zdůvodněním na základě zákona odplaty. Chrám je svatý, to znamená, že je výhradním a nedotknutelným Božím vlastnictvím. Kdo se proviňuje proti obci jako místu Boží přítomnosti, poškozuje Boží příbytek a bude Bohem potrestán.

Ať se nikdo neklame! Domnívá-li se někdo z vás, že je moudrý, jak to chce tento svět, musí se napřed stát pošetilým. Jenom tak se stane moudrým.

Na začátku varuje Pavel před sebeklamem. Toto varování je nejprve adresováno všem Korinťanům, nejen jejich učitelům. Vztahuje se zvláště na moudrost, která by vylučovala Kristův kříž, která by se tedy řídila jinými měřítky. Pavel chce dosáhnout změny měřítka, podle něhož Korinťané moudrost poměřují. Kdo chce být skutečně moudrý, musí se paradoxně stát bláznem, to znamená, že musí odhodit domnělou korintskou moudrost. Moudrost tohoto světa nebuduje, ale je jako bláznovství Bohem zavržená. Takové moudrosti je třeba zřeknout se úplně.

Moudrost totiž, jak ji chce tento svět, je v očích Božích pošetilost. Stojí přece v Písmu: Bůh chytá moudré v jejich chytráctví,

Před Bohem je moudrost světa bláznovstvím. To však neznamená, že by se člověk měl vzdát rozumu nebo že by byla chválena iracionalita, ale je zvýrazněn vztah ke kříži. Kříž jako zvrat všech hodnot zpochybňuje moudrost světa, nepočítá s ní. Jestliže v předcházejícím textu bylo jasné, že Boží moudrost je světu bláznovstvím pak se Pavel dívá nyní z jiného hlediska: moudrost světa je u Boha bláznovstvím. Podobně jako předtím je i zde marnost moudrosti doložena citátem z Písma. V knize Job (Job 5,13) je Bůh charakterizován jako ten, kdo chytá moudré do jejich prohnanosti, tedy do osidel toho, co považují za svou zvláštní sílu. Chytráctvím myslí Pavel zvrácenost, a potměšilost. Právě ty se stávají pro moudré léčkou a vedou k jejich záhubě. Právě kříž, kterému se chytře snažili vyhnout, ničí jejich moudrost.

a dále: Pán zná plány moudrých: nejsou k ničemu.

Další citát pochází ze žalmu (Ž 94,11) a mírně jeho slova upravuje. Původní text tvrdí, že Pán zná myšlenky lidí, že nejsou nic, jen vánek. Pavel přizpůsobuje tato slova své argumentaci, když říká, že Pán zná myšlenky moudrých. Právě ty jsou podle Pavlova úsudku k ničemu. Pavel se zaměřuje na zdánlivě větší poznání těch, kteří neuznávají kříž jako projev Boží moudrosti a spravedlnosti.

Proto ať se nikdo nechlubí lidmi. Všecko je přece vaše:

Z toho, o čem mluvil, vyvozuje teď Pavel důsledky pro hledání moudrosti, pro přilnutí k jistému učiteli a náležení k některé straně. Kdo se spoléhá na Boží moudrost, nikoli na lidskou, vyhne se nesprávné moudrosti i vychvalování lidí. Jakékoli vyvyšování lidí a vůdců některých stran ubírá na cti Boží. Proto je uctívání osob modloslužbou a opuštěním křesťanské svobody. Apoštolé nemohou být pány víry, ale jen Kristovou prodlouženou rukou. Úžas Korinťanů nad moudrou naukou lidských autorit popírá výlučnou poslušnost vůči Pánu a zpochybňuje svobodu, která se má prožívat i ve vztahu k učitelům.
Pavel zdůrazňuje na závěr s triumfální naléhavostí: „Všecko je vaše“. Tedy také Pavel, Apollo i Petr. Křesťanská svoboda vylučuje závislost na lidech, jak na zakladatelích obce, tak i na zasloužilých v dějinách. Je výlučně vázaná na Krista. Setkáváme se s nejpůvodnější Pavlovou naukou o svobodě. Křesťan je svobodný pán všech věcí. Není závislý na ničem. Podle Pavla se křesťané účastní už předem vlády Ukřižovaného nad mocnostmi a jsou vtaženi do jejich podmaňování. Nejde však o triumf, ale o začátek skutečností na konci světa.

Pavel, Apollo i Petr, svět, život i smrt, to, co už je tady, i to, co teprve přijde, všecko je vaše.

Křesťanská svoboda není něčím částečným, ale vztahuje se na všechno. Je také svobodou vůči mocnostem světa. Pavel svobodu neomezuje, ale vyhrocuje ji. Korinťané by měli být svobodnější i ve vztahu k Pavlovi, Apollovi a Petrovi. Vázanost na představitele určité školy může dokládat, jak někdo propadl světu. Tři jména vycházejí z aktuální situace. Křesťané jsou tedy svobodní nejen ve vztahu k lidem, ale i ve vztahu k světu. Dokonce i život a smrt ztrácejí v Kristově svobodě svou ohrožující moc a jsou relativizovány. Život znamená existenci v tomto světě – i s pokušením i ohrožením, snad také s lákavými a zotročujícími možnostmi. Dokonce i smrt jako poslední nepřítel je zařazena mezi to, co už nad křesťany nemá moc. Křesťanům je zajištěna svoboda uprostřed všech možných napětí a mocností, které jinak berou lidem dech,. Nemusí se nechat ničím ovládat, vše jim může prospívat k dobrému (Ř 8,28).

Vy však patříte Kristu a Kristus Bohu.

Pavel dodává, že Kristus náleží Bohu – snad proto, že pravděpodobně existovala i strana Kristova. Připomenuté podřízení Krista Bohu má posílit a motivovat podřízení křesťanů Kristu. Ten, kterému křesťané vděčí za svobodu, vládne ve jménu Božím, zůstává závislý na Bohu.
Tento verš uvádí pravý důvod křesťanské svobody. Kdo náleží Kristu, nepatří nikomu jinému, ale je ode všech ostatních osvobozen, všem ostatním nadřazen. Kdo činí jiné lidi pány, neví nic o skutečném Pánu.
Tato závislost na Kristu je také rozdílem, kterým se křesťanská svoboda liší od jiných pojetí svobody. Člověk není svobodný, když se ze světa stáhne do svého nitra, svobodný je pod vládou Krista. Ta však spočívá na Kristově smrti a vzkříšení. Křesťané už tedy nežijí sami sobě, ale pro toho, který za ně zemřel a vstal mrtvých (2 Kor 5,15). Jenom ten, kdo uznává ukřižovaného a vzkříšeného Krista jako svého Pána, je nezávislý na pánech tohoto světa a neupadá do žádného otroctví.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3