1 K 4,1-5

Petr Chalupa

 

Pro osmou neděli v mezidobí byl v cyklu A vybrán jako druhé čtení úryvek z Prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Než budeme pokračovat v průběžné četbě tohoto novozákonního spisu, připomeňme si témata, kterým se Pavel věnoval předtím. Po úvodním pozdravu a díkůvzdání se apoštol zabýval rozkolem v korintské církevní obci, který vznikl přeceňováním moudrosti a podceňováním Kristova kříže. Dal jasně najevo, že „slovo o kříži“ je základem, na němž je postavena církevní obec. Pravá moudrost, moudrost evangelia, je skrytá. A rozkol v církevní obci byl projevem nezralosti korintských křesťanů.
Liturgické čtení osmé neděle tvoří prvních pět veršů čtvrté kapitoly. V návaznosti na předcházející text uvažuje Pavel o úkolu a významu apoštolů a učitelů. Naléhavě si přeje:

Ať se každý na nás dívá jako na Kristovy služebníky a správce Božích tajemství.

Množné číslo se může vztahovat na všechny hlasatele evangelia. Podle předcházející souvislosti jsou však míněni především Pavel a Apollos. Apoštolé jsou jakoby prodlouženou rukou svého Pána, jsou na něm závislí jako služebníci. Jsou pouze správci Božích tajemství, nejsou jejich vlastníky.
Svěřená tajemství nejsou nějaké tajné nauky nebo hluboké spekulace. Hlavním tajemstvím je zvěst o Kristu, která je člověku přirozeně nedostupná, která však je nyní zjevená. Množné číslo – ta tajemství – poukazuje snad na konkrétní podoby a aktualizace hlavního tajemství. Apoštol nezískává autoritu tím, že by hlásal esoterické formule, tajemné obřady a okultní zážitky. Boží zjevení a apoštolská zvěst navzájem těsně souvisejí. Bůh zjevuje hlásáním apoštolů své tajemství. Neděje se to však tak, že by apoštol zjevení zaslechl a pouze předal dál. Apoštolé jsou správci, nikoli však vlastníky těchto pokladů. Ve svém životě a při vykonávání své funkce jsou Bohu plně podřízeni.

A když tedy někdo něco spravuje, požaduje se ovšem od něho, aby na něj bylo spolehnutí.

Jediným bezpodmínečným kvalifikačním znakem správce je jeho věrnost a spolehlivost. Nejde přitom o nějakou všeobecnou pravdu či poučení o nezbytných povinnostech správce. Spolehlivost je základní hodnotou Kristova pomocníka. Požaduje ji sám Bůh. Míněna je spolehlivost správce, nikoli věrnost ve víře. Taková spolehlivost nevylučuje vlastní iniciativu, nepřipouští však zneužití nebo nevyužití. Nepožaduje se výmluvnost nebo spekulativní mudrování. Taková očekávání měli zřejmě Korinťané. Splnit je by znamenalo nevěrnost Kristu.

Mně na tom pramálo záleží, abych byl posuzován od vás nebo do nějakého jiného lidského soudu. Ale ani já sám sebe neposuzuji.

Je jasné, že úsudek o takové věrnosti nepřísluší nikomu, jen samotnému Bohu. Proto nemá pro Pavla žádný význam, jak je hodnocen lidmi, ať už pozitivně či negativně. Zdá se, že se v Korintě pokoušeli Pavla vyslýchat a musel se někomu zodpovídat. On sám však vidí Korinťany jako naprosto neschopné k provádění takových věcí. Služebník bude na konci všeho posuzován svým pánem. Pavel nechce Korinťany podceňovat. Vzhledem ke Kristovu kompetentnímu úsudku je však jejich posuzování nedostatečné.
Pavel však také odmítá, že by posuzoval sám sebe. Křesťan nemůže posuzovat sám sebe, ať už by se obviňoval, nebo nad sebou vynesl osvobozující rozsudek. Apoštol tím neodmítá jakýkoli úsudek, který by člověk měl o sobě mít. Zdůrazňuje však, že takový úsudek je pouze předběžný ve vztahu k přicházejícímu Kristovu soudu. Kdo si nemůže odpustit, nemůže ani vynést nad sebou rozsudek.

Moje svědomí mně sice nic nevyčítá, ale tím ještě nejsem ospravedlněn. Úsudek o mně patří Pánu.

Tato vsuvka zabraňuje vzniku nedorozumění. Pavel nemá co skrývat, ani se nechce vypínat nad Korinťany. Neuvědomuje si žádné provinění – zejména vůči obci. Nemusí se vyhýbat úsudku svého svědomí. Vzhledem k soudu na konci všeho zůstávají všechny úsudky v tomto čase jen předběžné. Mohou být mylné, nelze se jimi ospravedlňovat. Dokonce i svědomí, které nic nevyčítá, je odkázáno na Pánův úsudek.

Proto nic nesuďte předčasně, než přijde Pán. On také vynese na světlo věci, které jsou dosud ukryty v temnotách, a učiní, že bude zřejmé, jaké měl kdo úmysly. A teprve tehdy může každý dostat od Boha chválu.

Poslední verš úryvku uvádí důsledky a je jakýmsi souhrnem: Jakékoli lidské posuzování, ať už by dopadlo dobře nebo špatně, je předčasné. Teprve Kristův příchod odhalí, co bylo skryté, včetně plánů, ukrytých v srdci. Zde je další důvod, proč nesoudit před jeho příchodem.
Závěrečná věta nepřipouští, že by na konci mohlo dojít k odsouzení. Dostat od Boha chválu může ovšem pouze ten, komu jeho svědomí nic nevyčítá. Tím však není oslabeno varování na začátku tohoto verše. Zatímco Korinťané si nedokáží uvědomit hrozivou moc temnoty, která může sídlit i v srdcích věřících, Pavel očekává definitivní odhalení teprve od Kristova příchodu.
Verš začíná řečí o přicházejícím Kristu, na konci se zmiňuje o Bohu. Takto hovoří Pavel často ve svých dopisech. Má-li člověk dostat chválu od Boha, nepotřebuje vyhledávat uznání od jiných lidí. Apoštolovi to poskytuje svobodu. Není závislý na chvále ani na výčitkách obce, neovlivní jej kritika ani obdiv.
Pavel se v tomto úryvku zabývá svobodou apoštola, jeho nezávislostí na obci. Apoštolé se zodpovídají pouze Pánu, kterému věrně slouží. Proto jsou všechny pozitivní či negativní úsudky některých členů obce o apoštolské správě Božích tajemství jen předběžné a nepřiměřené. Pánova pravomoc omezuje i veškeré zpytování svědomí. Teprve Pánův příchod odhalí vše skryté a stanoví odměnu.
Jaké postavení zaujímá úryvek z Prvního listu svatého apoštola Pavla mezi ostatními biblickými texty osmé neděle v liturgickém mezidobí? Z Matoušova evangelia zazní část Ježíšova „kázání na hoře“. Slovy zpěvu před evangeliem, který pochází z listu Židům (Žd 4,12), jde o Boží slovo, které je plné života a síly, které pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Začátek vybraného textu se významově blíží některým Pavlovým úvahám. Poslechněme si jeho znění:

Ježíš řekl svým učedníkům: Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat, a druhého milovat, nebo se bude prvního držet, a druhým pohrdne.

Pán Ježíš vztahuje pak tento vyhrocený rozpor na nemožnost sloužit zároveň Bohu i mamonu. Nezávislost na hmotných věcech, nezbytná pro službu Bohu, připomíná nezávislost apoštola na mínění církevní obce.
Ježíšova výzva lidem, kteří se starají o věci, po nichž se shánějí pohané, zaměřuje naše úsilí správným směrem: Hledejte Boží království a jeho spravedlnost. Pro toho, kdo by se snad přece jen obával, že o něco přijde, následuje ujištění: to všechno vám bude přidáno. Nezávislost apoštolů na čemkoli, co odvádí pozornost nesprávným směrem, má být využita především k hledání Božího království a jeho spravedlnosti.
První čtení, vybrané z knihy proroka Izaiáše, může být příkladem předčasného úsudku, před nímž apoštol Pavel varoval Korinťany.

Sión řekl: Hospodin mě opustil. Pán na mě zapomněl.

Na tento nářek odpovídá prorok Božím jménem:

Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto vlastního dítěte? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu.

Boží láska může překonat lásku matky k dítěti. To je správný úsudek, kterému se má naučit nejen izraelský národ, zastoupený Siónem.
V podobném duchu pak navazují vybrané verše šedesátého druhého žalmu, které zazní po prvním čtení:

Jen v Bohu odpočívá má duše, od něho je má spása. Jen on je má skála a spása, má tvrz, nic mnou nepohne. Jen v Bohu odpočívej má duše, od něho pochází to, v co doufám. Jen on je má skála a spása, má tvrz, nepohnu se. U Boha je má spása a sláva, má pevná skála; mé útočiště je v Bohu.

Závěrečná slova responsoriálního žalmu si můžeme odnést jako výzvu, která je nám adresovaná:

Lidé, doufejte v něho v každé době, před ním vylejte své srdce.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3