1 Kr 3,5-12

Pavel Sobotka

 

V 1. čtení 17. neděle v mezidobí uslyšíme úryvek ze 3. kapitoly První knihy královské. Setkáme se zde s postavou krále Šalomouna, který od Hospodina obdrží dar moudrosti.

Pro pochopení textu je však nutné seznámit se i s předchozím osudem této významné postavy.

Postava krále Šalomouna spadá do doby královské. Vládl v desátém století před Kristem. Je známý jako poslední král jednotné říše a budovatel jeruzalémského chrámu. V pozdějším lidovém vyprávění se tento moudrý král rozrostl až do nadlidských rozměrů, ale biblické podání jej hodnotí střízlivěji: nezastírá zárodky rozkladu za vnějším leskem jeho vlády.

Za jeho nemoudrého syna Rechabeáma se deset severních kmenů odtrhlo a vytvořilo samostatné království. Vztahy mezi oběma zeměmi byly za prvních králů napjaté a nezřídka docházelo i k válečným konfliktům.

Šalomounova cesta na trůn nebyla jednoduchá. V úvodu ke knihám Královským se mluví o Davidově sešlém tělesném stavu, způsobeném stářím, a to patrně proto, aby se zdůraznila potřeba najít vhodného králova nástupce. Podle starověkých názorů byl na králi závislý osud lidu, jemuž vládl, stejně jako plodnost půdy a celkový blahobyt. Ztráta životních sil krále znamenala přímé nebezpečí pro všechny.

Náhle vystupuje na scénu Davidův syn Adonijáš. Ze synů narozených Davidovi v Chebrónu byl čtvrtý. Z prvních tří byli už v té době dva mrtví, a sice Amnón a Abšalóm. O třetím, Kileabovi, se to předpokládá, neboť o něm není zmínky. Proto se Adonijáš už vidí v postavení krále; což nenáleží nástupnická práva právě jemu jako nejstaršímu z Davidových žijících synů? Jenže Izrael podobný nástupnický zákon v této rané době davidovské dynastie ještě neznal. Král sám měl právo rozhodnout, který z jeho synů bude jeho vhodným nástupcem.

Adonijášovo jednání mělo postavit Davida před hotovou věc. Adonijáš si počíná jako by už byl králem: opatřuje si válečný vůz a oddíl osobní gardy, podobně jako dříve Abšalóm a připravuje se na uchvácení královské moci tím, že získává na svou stranu některé vůdčí osobnosti Davidova dvora.

Připravované spiknutí vrcholí obětní hostinou na posvátném místě u kamene Zocheletu vedle pramene Rogelu. K oběti byli pozváni všichni Adonijášovi přívrženci. Mezi nepozvanými je přirozeně i Šalomoun. Je to první zmínka o něm od zprávy o jeho narození. Adónijáš v něm právem mohl vidět svého soka.

Adonijášovo svévolné jednání urychlilo vývoj událostí. Iniciativy se chápe prorok Nátan, který Šalomouna už jako dítě nazval Jedidjáš, to je Miláček Hospodinův. Učinil tak v přesvědčení, že je Hospodinovou vůlí, aby se právě tento Davidův syn stal královským nástupcem. Má rozhodnout vůle Boží, nikoli lidské plány a sympatie. Nátan užije jako nástroje Batšeby, ženy, s kterou se David kdysi těžce provinil. Přiměje ji k tomu, aby zasáhla, a tak zachránila sebe i Šalomouna. Připomíná jí Davidovu přísahu, že její syn Šalomoun bude po něm králem. Adonijášovu hostinu označuje Batšeba za uchvácení trůnu. Jen David sám smí přece určit svého nástupce.

Tři hlavní Šalomounovi přívrženci, které Adonijáš nepozval na svou hostinu, dostávají za úkol nastolit Šalomouna. Poprvé se podrobněji seznamujeme s izraelskou nastolovací slavností.

Šalomoun se stává králem a Adonijáš nevidí jiného východiska než hledat ochranu u Hospodinova oltáře, umístěného zřejmě vedle stanu zřízeného Davidem. Rohy oltáře, kterých se chopil, zajišťovaly právo azylu těm, kdo se provinili neúmyslně. Šalomoun toto právo uznává a propouští provinilce do jeho domu.

Tak se stal králem Davidův syn Šalomoun – Jedidjáš, „Miláček Hospodinův“.

Před smrtí předá David Šalomounovi svou zkušenost s Hospodinem. Napomíná ho, aby on i jeho potomci plnili Boží vůli, mají-li Boží sliby dojít naplnění.

Druhá část Davidova odkazu se týká dosud nevykonaných trestů. David nepotrestal všechny, kdo se proti němu přímo nebo nepřímo provinili; po jeho smrti to bude úkolem jeho syna a dědice. Takové pověření nelze chápat jako pomstychtivost. Prolitá krev volá po usmíření, jinak padá vina za její prolití na hlavu toho, kdo byl povinen spáchané násilí odčinit a neučinil tak.

Začátek Šalamounovy vlády je tedy poznamenán „krutými“ činy. Za zdánlivým vyřizováním starých účtů s protivníky je však třeba vidět úsilí odstranit vše, co by legitimním nebo nelegitimním způsobem umožňovalo zásahy do Hospodinových plánů s královstvím.

Mezi nejdůležitější události z počátku Šalomounovy vlády patří nesporně jeho sňatek s dcerou egyptského faraóna. Pro vládce mocné nilské říše bylo nemyslitelné, aby vstupoval v příbuzenské svazky s vládci nižší kategorie; vždyť královská dcera bývala zárukou spojenectví a tedy často i rukojmím. Šalomounův sňatek je proto svědectvím o tehdejší slabosti Egypta a o významném postavení izraelského krále.

Chvála Šalomouna začíná v odstavci, který předchází liturgickému úryvku 17. neděle. Začíná slovy: „Šalomoun miloval Hospodina.“ To je třeba chápat ve smyslu 6. a 10. kapitoly Páté knihy Mojžíšovy jako poslušnost vůči Božímu zákonu a otcovým rozkazům. Jak dále pokračuje text, „řídil se nařízeními svého otce Davida, až na to, že obětoval a pálil kadidlo na posvátných návrších.“ Jeho chvála je do jisté míry omezena slovy o obětování na posvátných návrších, které znějí trochu jako výtka. V pozdější době bylo obětování na těchto návrších odmítáno jako nelegitimní. Podobné výtky se objevují i na adresu jiných dobrých králů. Výtku ale zmírňuje vysvětlení, že ještě nebyl postaven chrám.

Gibeón, dnešní Ed-džíb, místo vzdálené 12 km na severozápad od starého Jeruzaléma, bylo na území Benjamínově. Bývalo to chivejské město, které s Izraelci uzavřelo smlouvu a se kterým král Saul krvavě naložil. V Gibeónu bylo největší posvátné návrší a král Šalomoun zde obětoval tisíc zápalných obětí. Po této veliké oběti se ve snu setkává s Hospodinem, jak nám již popisuje liturgický úryvek.

„Hospodin se zjevil Šalomounovi ve snu v noci.“

Hospodinovo zjevení ve snu není ve Starém zákoně ničím neznámým. Již v 26. kapitole První knihy Mojžíšovy můžeme číst o Hospodinově zjevení Izákovi v noci ve snu.

„Tu noc se mu ukázal Hospodin a pravil: „Já jsem Bůh tvého otce Abrahama. Neboj se, jsem s tebou. Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo kvůli Abrahamovi, svému služebníku.“

Také Jákob na své cestě z Beer-Šeby do Cháranu měl Hospodinovo zjevení, jak popisuje První kniha Mojžíšova ve 28. kapitole.

„Měl sen : Hle, na zemi stojí žebřík , jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. Nad ním stojí Hospodin a praví: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu.“

V Šalomounově případu mohlo jít dokonce vyžádané zjevení ve snu.

Obsah vidění má svůj význam pro celkovou charakteristiku Šalomouna a jeho vlády, jejímž příznačným rysem je moudrost. V liturgickém textu dále čteme:

„Bůh pravil: „Žádej si, co bych ti měl dát.“ Ke králově právu „žádat“ něco na Hospodinu můžeme srovnat podobné situace v žalmech. Nejprve ve 20.: „Kéž ti dá (Hospodin), po čem tvé srdce touží, kéž splní každý tvůj záměr.“ Také v následujícím – 21.: „Splnil jsi mu touhu jeho srdce, prosbě jeho rtů jsi neodepřel.“

V perikopě o Šalamounovi dále čteme:

„Šalomoun řekl: „Hospodine, můj Bože, tys učinil svého služebníka králem místo Davida, mého otce. Ale já jsem mladíček a nevím si rady.“

Šalomoun si je plně vědom, že je králem z vůle Boží. Bůh jej povolává za krále. Bůh si jej vyvolil. Zároveň ale vyznává, že ho tento úkol přesahuje. Má strach, že to, co po něm Hospodin žádá, je více, než on dokáže. Chybí mu přesvědčení, podle kterého vybavuje Bůh potřebnými dary a schopnostmi člověka, kterého povolává k nějakému úkolu.

Svou beznaděj vyjadřuje následujícími slovy.

„Tvůj služebník je však uprostřed tvého lidu, který sis vyvolil, lidu četného, který nelze pro množství ani sečíst, ani odhadnout.“

Boží poslání jej přesahuje. Vyplnění příslibu Abrahámovi, že Hospodin rozmnoží lid jako písek na mořském břehu, se zde Šalomounovi jeví jako nezvládnutelný úkol.

Mezi přední královské povinnosti patřilo „souzení lidu“, tzn. rozhodování ve všech oblastech života. K tomu je nutné „vnímavé“, doslova „naslouchající“ srdce, schopné vyslýchat spravedlivou při, ale hlavně slyšet Boží hlas.

21. žalm ukazuje, že král mohl žádat od Boha dlouhý život – „o život tě (král) prosil; daroval jsi mu jej do nejdelších časů, navěky a navždy“ – nebo vítězství nad nepřáteli, jak můžeme číst ve 2. žalmu: „Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země. Rozdrtíš je železnou holí, rozbiješ je jak nádobu z hlíny.“

Šalomoun měl však na mysli blaho svého lidu, tak jak to odpovídá Božímu záměru. Proto odpovídá:

„Dej proto svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo, neboť kdo by jinak mohl vládnout nad tímto tak početným lidem?“

Protože mu nešlo o sebe, ale o Boha, o vládnutí, jak to chce Bůh, proto jej Bůh vyslyšel a ještě mu přidal. Můžeme si zde uvědomit, jak je důležité prosit Boha. Může nás povolat k nějakému úkolu, který nás převyšuje, který převyšuje naše schopnosti. Dokáže nás takto vychovávat. Aby nám dal lekci, že sami věci nezvládneme, že bez Boha nezvládneme nic. Tak můžeme poznat a uznat svou závislost na Bohu. Prosme Boha o to, co se mu líbí, ne o to, co si přejeme my. Bůh na Šalomounovu prosbu odpovídá:

„Poněvadž jsi žádal právě toto a nežádal sis dlouhý věk ani bohatství ani život svých nepřátel, ale přál sis chápat právo, hle – splním tvá slova. Dám ti moudré a prozíravé srdce, že nebylo podobného před tebou, ani po tobě podobné nepovstane.“

O tom, že Boží štědrost a velkorysost přesahuje představy člověka, vypovídá skutečnost, že Šalomoun dostal i to, oč neprosil: „bohatství a slávu“, jak potvrzuje následující verš, který je v liturgické perikopě již vynechán, podobně jako slova: „Budeš-li chodit po mých cestách a zachovávat má nařízení a přikázání, tak jako chodil tvůj otec David, prodloužím tvé dny“ , což při velké vážnosti, v jaké měl tehdejší člověk svůj pozemský život, byl významný osobní dar.

„Moudré a vnímavé srdce“ však ještě neznamená samozřejmou ochranu před pokušením uhnout z Božích cest a nedodržet Boží přikázání. Právě proto, že Bůh člověka nekonečně miluje umožňuje mu rozhodovat se a tak ukázat věrnost či nevěrnost Bohu. Šalomoun pak odpovídá na noční zjevení okamžitým návratem do Jeruzaléma, kde přinese oběť a vystrojí pro dvůr hostinu. Vzdává tak díky Bohu za prokázaná dobrodiní.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3