1 Pt 1,3-9

Paschal Novák

 

První list Petrův patří právem mezi tzv. „katolické“ tj. všeobecné listy, neboť má všeobecnou platnost pro všechny křesťany. Ve skupině katolických listů v Novém zákoně je zařazen na druhé místo za list Jakubův, zřejmě s ohledem na svoji délku, podle používané zásady: delší spisy stojí v popředí.

Podnětem k sepsání tohoto spisu byla tíživá situace křesťanů v Malé Asii. V té době se stále citelněji prohluboval rozpor mezi křesťanstvím a pohanstvím. Křesťané se zdržovali stranou veřejného života, aby se nemuseli zúčastňovat různých slavností a příležitostí, často spojených s pohanskou modloslužbou. Protože se křesťané zdráhali prokazovat císaři božské pocty, jak to bylo obvyklé v Římské říši, byli považováni za nepřátele státu a bezbožníky ve smyslu tehdy rozšířených náboženských představ. A tím, že nevěřící neměli přístup na bohoslužby křesťanů, zdála se jim shromáždění křesťanů tajemná a podezřelá. Často proto považovali křesťany za lidi schopné všeho zlého – a pomluvy, projevy nenávisti a šikana byly na denním pořádku. V této tíživé situaci bylo třeba ohrožené lidi posílit ve víře, dodat jim odvahu a poskytnout útěchu. Aby křesťanům pomohl zvládat jejich bolestné zkušenosti, ukazuje autor listu, jak velikou měrou právě utrpení pro křesťanskou víru opravňuje k naději.

S velkou pravděpodobností lze klást vznik listu kolem roku 90 po Kristu.

V antických dopisech následovalo obvykle po vstupních pozdravech děkování božstvům. A v křesťanských dopisech se děkuje na tomto místě Bohu – často velice bohatým textem. V nádherné chvále děkuje autor listu Bohu za nejzásadnější milost, za znovuzrození. Jako je naše přirozené narození novým počátkem, tak je i to, co Bůh dělá na svých vyvolených, něčím zcela novým. Bůh omilostňuje člověka, dělá z něj nové stvoření. To se děje ve křtu.

Autor listu se také hned zmiňuje o cíli, k němuž jsme se znovu narodili. Je to živá naděje, která čerpá svou jistotu z Ježíšova zmrtvýchvstání. „Živá“ znamená zde mocná a účinná v protikladu k mrtvé, nicotné a neskutečné. Být díky velkému Božímu milosrdenství znovuzrozen k „naději“ znamená dvojí: jednak, že nové zrození je Božím svobodným činem a pro nás ničím nezaslouženým darem, a pak, že je to nejprve naděje, tedy nikoli konečné vlastnictví. Podstatu této naděje autor šíře rozvádí, aby v ní své čtenáře pevně ukotvil, právě vzhledem k jejich ohrožení a utrpení. Připomíná, že na znovuzrozené čeká nádherné dědictví, které je vzdáleno všem pozemským nedokonalostem a nejistotám. Tohoto dědictví lze s jistotou dosáhnout skrze víru („protože totiž máte víru“). Následující slova „chrání vás Boží moc a vede ke spáse“ však zřetelně ukazují, že i víra je milostí. Zde se zjevuje Boží spásný záměr, který vyvolené skrze víru účinně chrání, když sám Bůh v nás skrze víru jedná. Není to tedy „kvůli naší víře“, což by znamenalo, že Bůh nás obdarovává spásou na základě naší víry. Bez této zvláštní Boží ochrany („chrání vás Boží moc“) nikdo nemůže dosáhnout cíle, zejména ne při situaci a ohroženích (této) poslední doby, v níž bude všem lidem zjevena spása od Boha spolu s dokonáním světa. Jako téměř ve všech spisech Nového zákona je i zde Kristův druhý příchod toužebně očekávaným cílem, který neleží v daleké budoucnosti, ale je nablízku. Kristův druhý příchod je chápán jako moc působící už zde v přítomnosti, která prostupuje celým životem a utváří ho. Proto pisatel říká, že „spása se má ukázat (nyní) v poslední době“ – tedy je už pro vás připravena.

Blízkost připravené spásy je tedy velkou radostí křesťanů. S vědomím její blízkosti se z ní radují už nyní, tedy navzdory všem hrozbám a bídě v přítomnosti. Ve srovnání s přicházející spásou na konci časů mají tato jakkoli vážná ohrožení jen krátké trvání a v tomto smyslu jsou málo významná. Utrpením a zkouškami se nemyslí lidské utrpení obecně, nýbrž potupy a pronásledování, jimž jsou křesťané vystaveni kvůli vyznávání a následování Krista. Zmiňuje se rovněž důvod, proč tato trápení „musí“ z Božího úradku být: v nich se přece zkouší víra a stává se tím vzácnější než pomíjející zlato. Toto srovnání – tříbení víry člověka s čištěním zlata v ohni se v Písmu svatém nachází i na jiných místech, např. v knize Sirachovec (2,5) nebo v Knize moudrosti (3,6). V Petrově listu se toto přirovnání rozvíjí ještě protikladem, podle něhož je vzácné zlato pomíjející, kdežto ryzí, „vyzkoušená“ víra je trvalá, nepomíjející a převedena do života věčného.

Tato zkouškami vytříbená víra oslavuje Boha nejen před světem, ale také od Boha přijímá chválu, slávu a čest, které náleží pouze jemu. Je zde naznačena účast na Boží slávě, včetně oslavení spolu s Kristem. To nastane při zjevení Ježíše Krista na konci věků. Ježíše Krista ukazuje pisatel jako střed víry, aby zdůraznil živé spojení církevní obce s ním ve víře. List je adresován věřícím, kteří Krista neviděli na vlastní oči jako jeho učedníci, a přesto ho milují. Nevidět, a přesto věřit, nevidět, a přesto milovat – na těchto slovních protikladech je patrná situace křesťanské víry, počínaje druhou generací prvních křesťanů až do konce časů. A přesto je tato víra doprovázena nevýslovnou a zářivou radostí, neboť žije z příslibu spásy, v pevném očekávání, že Boží spásné působení na člověka s jistotou dosáhne svého cíle. Zárukou toho je Boží moc. Proto i radost přesahuje přirozenou lidskou mez, je nevýslovná a zářivá. Vždyť víra není pouze myšlenkovým úkonem, je životním činem a nasměrováním k cíli, do jisté míry už uchopením cíle. Pisatel listu zde jako cíl víry uvádí „spásu duše“. Tento výraz je v Novém zákoně ojedinělý, nalézá se pouze na tomto místě. V řeči Písma sv. znamená „duše“ „životní sílu“, „život“, „celého člověka“.

Snad máte podobné zážitky s větami:“Tehdy jsem se podruhé či znovu narodil. Nebo také: od tehdy jsem začal žít úplně nový život. Můj život dostal nový rozměr, změnil se.“ Kvůli přiblížení dnešnímu úryvku si představme narození děťátka i se vším, co mu předchází. Při prvním vstupu do světa si zapláče, vždyť jde z bezpečí do ohrožení, je plně závislé hlavně na mamince i dalším okolí. Nezasloužilo ani nezajistilo si samo předem své narození. Kromě nezbytné výživy potřebuje pocit základní důvěry a bezpečí, potřebuje být přijato, zahrnuto péčí, něhou, láskou. A to všechno nejen pro přítomnou chvíli, rané dětství, nýbrž i pro další etapy osobního zrání a vývoje, prostě pro celý život. Bude plnohodnotný a smysluplný? V jaké síti vztahů bude žít?

Pojmy „nově se narodit“ či „znovuzrození“ patří k  základnímu slovníku a hlavně skutečnosti křesťanské existence. Staví se tyto základy a naplňují tyto potřeby?

Potřeby dítěte se v různých fázích vývoje mění. Nicméně několik základních potřeb je trvalých a ty vyžadují své plné uspokojení, nemá-li být vývoj dítěte narušen. Za úvodní potřebu dítěte lze považovat potřebu dobře se narodit, a to zdravé, chtěné a vítané. Významnou potřebou je také komunikace, náležitý přívod podnětů v pravý čas, v dostatečné kvantitě, kvalitě, dále potřeba smysluplnosti světa, jistoty, později vědomí vlastní identity, vlastního já, vlastní společenské hodnoty. Přistupuje potřeba otevřené budoucnosti či životní perspektivy a potřeba identifikovat se s ním, s dítětem, s takovým, jakým je, zabezpečit všechny možnosti k rozvinutí jeho sil a schopností a potřeba smět překonávat nejrůznější potíže, zábrany a poruchy v jeho životě a bezprostředním okolí.

A vůbec: Vyznáme se i v této chvíli ve smyslu světa a našeho života? Mnozí jistě ne tolik jako ve faktech, údajích, číslech a věcech, třeba v počítači, motoru, historických datech, chemické sloučenině nebo mediálních informacích o sportovních, hudebních či filmových hvězdách. Jsme schopni a ochotni poznat celkový smysl světa a zařadit do něj každou jednotlivou událost, která se nám přihodí? Je naše vyspělá civilizace se svým bohatstvím, rozdíly a fungující technikou základní a konečnou jistotou, nebo je zranitelná a ohrozitelná? Ubývá zla, nešťastných lidí, psychóz, neuróz, závislostí, rozbitých mezilidských vztahů (včetně těch intimních), vnitřní prázdnoty, strachu, rozštěpených a rozervaných osobností? Nebo naopak? A ještě k tomu: má konkrétní lidský životní příběh své vyústění, završení, svůj absolutní cíl, nebo končí vítězstvím smrti, nicoty, zmaru, odcizení?

Přestože prožíváme v liturgickém čtení druhou neděli velikonoční, mohou nám vzhledem k různým trápením, starostem, obavám, strachům i kvůli určité bezmoci připadat slova chvály a díků z prvního listu Petrova cizí, jakoby nezasazená do reality našeho každodenního života.

Ovšem tento biblický text není suchým náboženským traktátem, nýbrž svědectvím o vlastním prožívání, vyznáním osobního i společného zkušenostního poznání. Kromě lidských vyjadřovacích prostředků nese v sobě moc Ducha, je „plný“ Božím slovem a chce povzbudit, napřímit, vlít naději, důvěru a být dokončen v srdci čtenáře či posluchače a odtud přetaven do postojů, slov, činů. Hovoří se zde o tom, že někdo – někomu – něco, nebo dokonce – někoho daroval! Nabízí se možnost nově se narodit k živé naději, je připraveno dědictví a otevírá se absolutní budoucnost! Zaslibuje se konečná sláva, ale nezamlčují se zkoušky, smutek, bolest a neodepírá se radost, ta trvalá, velikonoční.

Ano, v Ježíši Kristu nás Bůh pozval a přijal jako přátele do svého společenství. Právě v jedinečné historické osobnosti Ježíše Krista se neviditelný Bůh při své náklonnosti k člověku plně odhalil, sdělil, ukázal, představil, vrcholně vyslovil a odkryl nám lidem své záměry. Jedná se tedy o dialogický proces, který zahrnuje i lidskou tělesnost a smyslovost a dotýká se člověka v jeho celistvosti jakožto milovaného, absolutně potvrzeného, uznaného, partnerského Ty. Ježíš Kristus vzkříšený, navždy živý v epicentru Boží přítomnosti, se stává cestou a prostředníkem k Otci. V Ježíši Kristu dospěl Boží dialog s lidmi k cíli. Současně nám v Něm otevírá nová setkání, a to setkání se zjevujícím se Bohem. Co je uzavřené, dovršené, se prokazuje jako otevřené. Bůh blízký, Bůh s námi se sděluje, zpřítomňuje v naší současnosti, a to v síle a působení trvale přítomného Kristova Ducha. V tomto napětí „už ano a ještě ne“ se odehrává nejen život křesťanské obce, kterou oslovuje Petrův list, ale i život současné generace křesťanů. Ano, nově narozeni pro živého Boha, s novou kulturou života, s nadějí, která není únikem z přítomnosti do vysněné budoucnosti, ale zde a nyní se naplňující, prostě živá. Ano, skrze přijetí Ježíše Krista jako daru, jako osobního osvoboditele a dárce plné záchrany od moci a vítězství zla, smrti v našem životě. Ano, připravené a zaslíbené vyústění lidského života a dějin, zajištěný cíl víry a příchod Ježíše Krista.

Toto napojení na Boha skrze Ježíše Krista se prohlašuje jako nejdražší, nejcennější hodnota. To je však potřeba chránit před zloději, ničiteli, prostě různými nástroji protilidských a protibožských sil, které se rády aktivizují v nás i kolem nás. S tím má zkušenost a počítá autor listu i jeho přátelé. To se děje i v našich životech. Proto potřebujeme Boží moc, aby střežila, ochraňovala naši víru, tedy náš vztah k Bohu skrze Ježíše Krista. Nebojme si přiznat, že bez ní to nejde, že bez ní prohrajeme a nedojdeme cíle.

Na všechny Boží dary lze odpovědět jen přijetím, poděkováním, vděčností a chválou.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3