1 Pt 2,4-9

Helena Smolová

 

Vážení posluchači, milí přátelé!

Již třetí týden nám církev předkládá druhé čtení z Prvního listu Petrova. Již dříve jsme si řekli, že tento list patří do skupiny katolických neboli obecných listů. Podle tradice jej napsal apoštol Petr, který je uveden jako „apoštol Ježíše Krista“ (1 Pt 1,1). Tento list je psán pravděpodobně z Říma, i když tato skutečnost se v listu nikde nevyskytuje. V páté kapitole čteme: „Pozdravuje vás vaše spoluvyvolená, která je v Babylónu“ (1 Pt 5,13). Babylónem býval symbolicky myšlen Řím. Tento list se obrací ke křesťanům v diaspoře, aby je povzbudil k víře v nelehké době, snad krátce před Neronovým pronásledováním r. 64 po Kristu. Podle nového bádání byl však napsán později, některým z Petrových žáků. Odkazem na apoštola Petra se měla zdůraznit závažnost tohoto listu. V antice byl takový postup běžný a čtenáři v něm neviděli nic závadného.

Autor se obrací k lidem, kteří se otevřeli pravdě evangelia, a tak prošli hlubokou proměnou – jako by se znovu narodili. Živé slovo od Hospodina z nich vytvořilo nové lidi, kteří se svým způsobem života mají odlišovat od okolního světa, mají žít v nepředstírané, upřímné a srdečné lásce jako duchovní sourozenci. Nová kvalita života se projevuje především ve vztazích. V předcházejících verších jsou vyjmenovány ty způsoby jednání, které neprospívají životu křesťanského společenství. Jako je lest, přetvářka, závist, pomluvy. V prvních třech verších druhé kapitoly pak čteme: „Odhoďte tedy všechnu špatnost, každou lest, přetvářku, závist, jakékoliv pomlouvání a jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení. Vždyť jste okusili, že Pán je dobrý!“ (1 Pt 2,1-3). Touha po duchovním pokrmu, doslova po duchovním mléku, kterým je slovo evangelia, slibuje duchovní růst každého jednotlivce i celé církve. Potřeba této duchovní potravy narůstá, když lidé zakoušejí, že Pán je dobrý.

Ve čtvrtém verši čteme: Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je vyvolený a vzácný (1 Pt 2,4). Jestliže je Ježíš Kristus označován jako živý kámen, pak se pomýšlí na Ježíše zmrtvýchvstalého; na toho, který překonal smrt. Dále jsme však četli, že tento živý kámen byl od lidí zavržen. Byl ukřižován.

Křesťan se ve spojení s Ježíšem Kristem stává také živým kamenem. Z takových kamenů se staví duchovní dům, církev. V dalších dvou verších je psáno: I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. Neboť v Písmu stojí: Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný. Kdo v něj věří, nebude zahanben (1 Pt 2,5-6). K Božímu domu patří také kněžstvo, které má Bohu přinášet oběti a chvály. Nejsou to však oběti krvavé, jako ve Starém zákoně, ale duchovní oběti. Místo obětí zvířat a potravin jsou požadovány duchovní oběti. Už proroci ohlašovali tuto novou obětní praxi, která má své vyústění v bohoslužbě Nové smlouvy. Například prorok Ozeáš vyzýval lid k oběti úst, která vyznávají přestoupení, odříkají se falše a omylu – a vydávají se Bohu na milost (srov. Oz 14, 3). Magické pokusy ovlivnit Boha už neobstojí. Ze zvrácenosti může pomoci jen Boží odpuštění. V Novém zákoně najdeme o těchto obětech mnoho nejrůznějších výpovědí. Je to oběť víry, chvály, služba lásky, všechny mravní činy, námaha apoštolské služby a také mučednictví. (srov. Ř 12,1; Ef 5,19–20; Fp 4, 18; Fp 2, 17). Tyto oběti jsou Bohu milé, jsou-li spojeny s Ježíšem Kristem. On je jediným veleknězem Nové smlouvy, on je také jediným obětním darem, ve kterém má Bůh zalíbení.

V šestém verši je citován prorok Izajáš: „Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější“ (Iz 28,16). Citátem z proroka Izajáše se autor listu znovu vrací k myšlence Krista, úhelného kamene. Základem na Sijónu je Hospodinův zákon, Hospodin sám, přítomný ve svém chrámu. Představa základního kamene se prolíná s představou úhelného kamene, vzácného a vyvoleného, který křesťanská vykladačská tradice vztahuje na Krista, dovršitele Zákona. V rozvíjení tohoto motivu se pokračuje i v následujících dvou verších. Tento verš z proroka Izajáše byl mezi Židy chápán různě. Některé židovské proudy chápaly tento verš mesiánsky. Tento výklad přebírají také první křesťané.

Těm, kdo se slovu evangelia otevřeli, je Kristus kamenem vzácným. Pro ty, kdo mu vzdorují, je kamenem úrazu a skálou pádu, podobně jako v Izajášově prorockém textu. V sedmém a osmém verši čteme: Vám, kteří věříte, je vzácný, ale nevěřícím je to kámen, který stavitelé zavrhli. Ten se stal kamenem úhelným, ale i kamenem úrazu a skálou pádu. Oni přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu, k tomu také byli určeni“ (1 Pt 2,6-8). V těchto dvou verších autor listu vzájemně propojuje dvě biblické pasáže. Jednou z nich je sto osmnáctý žalm: „Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným“ (Ž 118,22). Tento žalm spojil se slovy proroka Izajáše: „Bude…oběma domům izraelským kamenem úrazu, a skálou, o kterou budou klopýtat“ (Iz 8,14). Podobně sloučil tyto dva verše různých knih již apoštol Pavel ve svém listu Římanům, kde čteme: „Hle, kladu na Siónu kámen úrazu a skálu pohoršení, ale kdo v něho věří, nebude zahanben“ (Ř 9,33). Již jsme si řekli, že některé židovské proudy chápaly tyto starozákonní verše mesiánsky. Také Ježíš užívá tohoto motivu. Zakončuje tak podobenství o zlých vinařích, které najdeme v jedenadvacáté kapitole Matoušova evangelia. Ve Skutcích apoštolů se tento starozákonní verš objevuje v Petrově řeči představitelům Židů v Jeruzalémě. Ukázali jsme si tedy několik příkladů použití motivu úhelného kamene v Novém zákoně. Tento motiv byl velmi oblíbený v prvotní církvi. Otesaným základním kamenem, který byl kladen do rohu, aby zajišťoval celou stavbu, nebo klenákem, kterým se uzavírala klenba, je Ježíš Kristus. On byl lidmi zavržen, ale od Hospodina vyvolen a pověřen zvláštním úkolem vést Boží lid.

Náš dnešní úryvek je zakončen slovy devátého verše: Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“ (1 Pt 2,9). Autor Petrova listu má před očima nejspíš vnitřní boj, kterým křesťané procházejí, a tak jim znovu připomíná velikost jejich vyvolení. Nazývá je „královským kněžstvem, národem svatým, lidem náležejícím Bohu“ (srov. v. 9). Jde o tituly, kterými byl už kdysi označen starozákonní Boží lid. „Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, národem svatým“ (srov. Ex 19, 5-6).

Hospodin vyjadřuje těmito slovy přání, a to zároveň s nabídkou smlouvy, aby nebyl Bohem pouze jednoho národa, ale celé země. Proto také má jeho lid zvláštní, jedinečné poslání pro svět. Má být královstvím kněží, tedy prostředníkem mezi Hospodinem a celým světem. Má zvěstovat Hospodinovu slávu a moc – a připomínat jeho kralování. V Kristu je však plnost kněžství Nové smlouvy, on je pravým prostředníkem a zástupcem lidí před Bohem. Skrze něho máme my věřící kněžské poslání. On jako „úhelný kámen“ je tou poslední instancí, je Pán církve a z něj všechno vyrůstá.

Podle svědectví Písma je jeden vyvolený Boží lid. V listu Efezanům čteme:„Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef 4,5). Všichni jeho členové mají stejnou důstojnost na základě znovuzrození v Kristu. Všichni jsou povoláni ke spáse, žijí stejnou nadějí. Mezi věřícími v Krista není rozdílu.

Apoštol Pavel píše Galaťanům: „Vy všichni jste přece skrze víru Božími dětmi v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Ga 3, 26-29).

Také každý nositel úřadu je v první řadě věřícím – členem společenství věřících. Ve srovnání s tím je všechno ostatní méně důležité. Každý věřící se může bezprostředně vztahovat ke svému Bohu. To je jeho výsostné právo a žádná autorita mu v jeho uplatňování nemůže bránit. V tomto niterném vztahu ke Kristu se smí rozhodovat o svém dalším životě, svěřovat Bohu své záležitosti i záležitosti svých bližních.

Máme vydávat svědectví o Kristu, který „nás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“ (1 Pt 2,9), jak jsme četli v našem dnešním úryvku. Toto povolání se týká všech, nejen kněží. Každý může a má pečovat o druhé, přijímat Boží slovo a předávat je. To samozřejmě neznamená, že může dělat všechno. Všichni jsou povoláni ke svědectví, ale ne všichni mohou kázat a učit teologii.

Všeobecné kněžství věřících se uplatňuje i při slavení liturgie prostřednictvím některých úkonů, kterými se na ní podílíme. Toto všeobecné kněžství se uskutečňuje naší aktivní účastí na liturgii. Také slavení eucharistie je svěřeno celé církvi, každý je pozván k účasti na darech Těla a Krve Páně.

Všeobecné kněžství především vyjadřuje, že víra nikdy nekončí u soukromého vztahu křesťana k Bohu, ale nakonec se vždy zaměřuje do společenství. Vede k životu před Bohem s ostatními a pro ně. Tuto skutečnost krásně vyjadřuje apoštol Pavel v listu Galaťanům: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův“ (Ga 6,2). Bohoslužba církve se tak proměňuje v bohoslužbu všedního dne.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3