1 Pt 3,15-18

Marie Klašková

 

Vážení posluchači, milí přátelé!

Před námi je šestá neděle velikonoční a my se již počtvrté budeme zabývat úryvkem z Prvního listu Petrova. V liturgii zazní jako druhé čtení. Jak jsme si již řekli minulou středu, tento list byl napsán křesťanům v pěti římských provinciích Malé Asie, aby je povzbudil v jejich nelehkém postavení při pronásledování. Dnes otevřeme třetí kapitolu tohoto listu, který podle tradice napsal apoštol Petr. Podle nových výzkumů to byl pravděpodobně až některý z jeho žáků.

Od osmého verše třetí kapitoly se autor znovu obrací k celé křesťanské obci, aby ji vyzval k citlivé, svorné a pomáhající lásce vůči bližnímu. Právě láska k bližnímu je neklamným znamením Ježíšových učedníků a přátel. V Janově evangeliu říká Ježíš svým posluchačům: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás“ (J 15,12). Láska k bližnímu, o kterou autorovi Petrova dopisu jde, se má uplatňovat vůči věřícím bratřím a sestrám, ale také vůči pohanům. Autor klade v devátém verši požadavek:„neodplácejte zlým za zlé ani urážku urážkou“ (1 Pt 3,9). S těmito výzvami se ostatně setkáváme jak v evangeliích, tak v pavlovské tradici, například v listu Římanům (Ř 12,17-21).

Požadavky, které se na Ježíšovy učedníky kladou, lze pochopit jen na základě zcela nové křesťanské situace. Lze je pochopit na základě nového zrození skrze Krista, o němž už byla řeč na začátku dopisu v první kapitole (1 Pt 1,3-5). Tímto jednáním, které je radikálně odlišné od okolního světa, se má prokázat jejich morální síla, vyrůstající z vnitřní svobody.

Jako je přirozené narození novým počátkem, tak také Bůh při křtu dovoluje vzniknout novému stvoření. Cílem nového narození je živá naděje, která se zakládá na skutečnosti Ježíšova vzkříšení. Nové zrození je skutečným nezaslouženým darem, který má cíl a zaslíbení pro budoucí čas. Pak můžeme lépe rozumět radikálním požadavkům pro jednání vůči bližním. Konáním dobra ve prospěch bližních bez nároku na odměnu mají křesťané svému okolí otevírat přístup k Bohu, který člověku naprosto nezaslouženě nabízí záchranu.

V desátém až dvanáctém verši třetí kapitoly se rozvíjejí předchozí napomenutí volným citátem z třicátého čtvrtého žalmu. Žalmista se zde ujímá role učitele a poučuje – podobně jako otec děti – své posluchače o bázni před Bohem: „Pojďte, synové, poslyšte mě, vyučím vás Hospodinově bázni“ (Ž 34,12). Pak pokračuje otázkou, na niž si sám odpovídá. „Jak je tomu s mužem, který si oblíbil život, jenž miluje dny, v nichž by užil dobra? (Ž 34,13). V odpovědi žalmisty je pak naznačen způsob, jak dosáhnout tohoto cíle. Předpokladem je činit dobro a usilovat o pokoj. Hebrejská představa pokoje, označovaného slovem šálóm, která se zde objevuje, se netýká jen nějakého ideálního stavu. Zahrnovala celý lidský život v jeho plnosti. Vyjadřovala vnitřní řád a harmonii společnosti, soulad mezi Bohem a lidmi. Byla také nerozlučně spjata s poslušností vůči Božímu zákonu; proto svévolníci tento pokoj poznat nemohou, jak praví prorok Izajáš (Iz 48, 22). Hodně zla může člověk způsobit už neuváženými slovy. Také proto je řečeno, že člověk, který si oblíbil život, střeží před zlobou svůj jazyk a své rty před záludnými řečmi. Neuvážená a tvrdá řeč může především rozvracet Boží pokoj, a tak vyvolávat nenávist a nepřátelství mezi lidmi.

Život a dobré dny znamenají v novozákonním pohledu spásu na konci věků, dědictví požehnání, které je slíbeno vyvoleným, věčný a blažený život u Boha. Dobré vztahy mezi věřícími poskytnou svědectví o tomto konečném štěstí také nevěřícím a mohou je přiblížit Bohu.

Následující dvanáctý verš přináší na pozadí třicátého čtvrtého žalmu ujištění o tom, že Bůh vidí dobré i zlé. Původci zla se před ním neukryjí, neujdou jeho soudu. Spravedliví smějí doufat, že je Bůh ochraňuje a že jejich prosby budou vyslyšeny. Neznamená to splnění všech přání, ani život v ideálních podmínkách, ale vědomí konečné záchrany Božích služebníků. Skutečné štěstí člověka je popsáno v posledním verši tohoto žalmu: „Hospodin vykoupí duše svých služebníků, nikdo z těch, kteří se k němu utíkají, vinu neponese“ (Ž 34,23).

Autor Prvního listu Petrova klade posluchačům otázku, na kterou zároveň odpovídá: „Kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro? Ale i kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslaveni. Strach z nich ať vás neděsí ani neviklá“ (1 Pt 3,13-14). Služba dobru a život pro něj podle této výpovědi vylučují možnost úhony. Ani zde nejde – stejně jako ve třicátém čtvrtém žalmu – o naivní představu poklidného života na základě znalosti Krista a života s ním. Tato skutečnost je zřejmá právě ze čtrnáctého verše: „Ale i kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslaveni“ (1 Pt,3,14). Spontánně si vzpomeneme na Ježíšova slova z takzvaného horského kázání: „Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích“ (Mt 5,10-12). Blažený, jinak řečeno šťastný, je z hlediska Nového zákona ten, kdo poznal Boha, žije pro něho a s ním.

Principem, který udržuje život na zemi, je Boží láska, ze které také všechno pochází. Proto také můžeme věřit, že i poslední slovo našich dějin bude útěšné. Tuto naději vyjadřuje horské kázání i Petrův list křesťanům v pěti maloasijských obcích: „Pán, Kristus, budiž svatý ve vašich srdcích“ (1 Pt 3,15). Pán, Ježíš Kristus, má být svatý v srdcích věřících. Člověk by měl vytvořit ve svém srdci prostor Kristu a uznat ho za svého Pána. Svatá bázeň před ním zbavuje strachu a namáhá tak ochotě vydat o něm svědectví.

K takovému svědectví vybízí autor křesťany v následujících verších: „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí. Když jste vystaveni pomluvám, zachovávejte si dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni. Je přece lépe, abyste trpěli za dobré jednání, bude-li to snad vůle Boží, než za zlé činy“ (1 Pt 3,15-17). Svědectví o naději na opětovný Pánův příchod přinášelo a přináší s sebou v životě věřících utrpení. Taková byla také aktuální zkušenost věřících, jimž byl dopis adresován. Autor je znovu vybízí k tomu, aby jejich ústní svědectví o Kristu i osobní život byl pro pohany přesvědčivý. Jejich odpověď nesmí být pyšná a domýšlivá, ale nemá být ani agresivní. Má v duchu bázně před Bohem přinášet evangelium s láskou.

Autor zakládá toto své ponaučení na vzoru, kterým je Kristus: „Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem“ (1 Pt 3,18). Kristova oběť na kříži, ze které možnost svědectví vyrůstá, je pro křesťany také posilou k snášení utrpení. Kristus, který byl absolutně spravedlivý, zemřel za nespravedlivé, aby je přivedl k Bohu. Podobně mají jednat i ti, kteří v něho uvěřili.

Následování Krista není jeho pouhé obdivování. Následovat znamená napodobovat. Je to prožité povolání, život zaměřený k Ježíši Kristu, od něhož naše víra pochází a který ji přivádí k dokonalosti, jak praví list Židům (Žd 12,2). Ti, kdo jdou s ním a milují ho, slyší jeho hlas. Věří v tajemství jeho života a každého života, který se stává autentickou účastí na Božím životě ve společenství s Otcem a Duchem svatým. To všechno se musí stát věrohodným v každodenní zkušenosti, také v každodenním chování a jednání. Osvědčuje se také v odpovědnosti za druhé, za společenství, ve kterém žijeme.

Protestantský teolog Dietrich Bonhoeffer napsal k tomuto tématu: Kristus se vyhýbal utrpení tak dlouho, dokud nepřišla jeho hodina. Pak mu však vyšel svobodně vstříc, chopil se ho a přemohl je. Kristus zakusil veškeré utrpení všech lidí na sobě jako své vlastní utrpení. Toto nespravedlivé utrpení také svobodně přijal. Zajisté nejsme jako Kristus a nejsme povoláni spasit svět vlastními činy a vlastním utrpením. Nemáme si naložit na svá ramena něco nemožného a trápit se, že to neuneseme. Nejsme totiž vládci, nýbrž nástroji v rukou Pána dějin. Utrpení druhých dokážeme opravdu prožít jen v docela omezené míře. Nikdo z nás není Kristus, ale chceme-li být křesťany, znamená to, že se máme podílet na Kristově velkodušnosti odpovědným chováním. Činem, který se svobodně chopí pravého okamžiku a postaví se nebezpečí. Také opravdovou účastí, která nepramení ze strachu, nýbrž z osvobozující a spásné Kristovy lásky ke všem trpícím. Nečinné vyčkávání a tupé přihlížení, není křesťanským postojem. Křesťana nevolají k činu a ke spoluutrpení teprve zkušenosti na vlastním těle, ale i zkušenosti bratří a sester, kvůli nimž trpěl Kristus.“ (srov. D. Bonhoeffer: Na cestě ke svobodě. Listy z vězení. Praha: Vyšehrad 1991, s. 81).

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3