1 Pt 4,13–16

René Milfait

 

Před námi je sedmá neděle velikonoční. Druhé čtení této neděle je opět vybráno z Prvního listu Petrova. Již popáté budeme číst z tohoto listu. Tentokrát to bude z jeho čtvrté kapitoly, 13. – 16. verš.

Celý tento úryvek se věnuje utrpení. Autor začíná krásným oslovením: „Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se“ (1 Pt 4,12). Mladé křesťanské obce se s utrpením setkávaly na každém kroku. Bylo velmi těžké propojit vědomí příslušnosti k Božím dětem s pronásledováním pro víru. Autor se tedy již potřetí v tomto listu snaží vysvětlit smysl utrpení. První dva texty o utrpení jsme četli ve druhém čtení o čtvrté a šesté neděli velikonoční. Dnes se zabýváme třetím úryvkem, který se věnuje tomuto tématu. Autor nepodceňuje tíži a velikost utrpení, kterému byla církev prvního století vystavena. Nazývá je dokonce ´výhní zkoušky´. Chce posluchačům ukázat, že utrpení není nic podivného. Vždyť Ježíš Kristus musel trpět, a proto má křesťan podíl na jeho utrpení, které však vede ke slávě. Cílem tedy není utrpení, ale sláva. Apoštol Pavel píše v listu Římanům: „Jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi. Trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy“ (Řím 8,17).

Každý z nás může trpět různým způsobem. Někdo už tím, komu a kam se narodil. Někdo psychickou či tělesnou bolestí, ztrátou někoho blízkého nebo ztrátou smyslu života. Jiný člověk trpí svými nedostatky a vlastním selháním. Opět jiný trpí poměry v rodině, ve společnosti, v církvi a ve světě. Mnozí už trpěli a trpí proto, že zůstávají věrní svému svědomí a vyznání. Autor tohoto listu však situaci ještě vyhrocuje, když píše: „Radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva“ (1 Pt 4,13). Radovat se, když je člověk ponižován, šikanován a pomlouván. Když je vylučován ze škol, ze zaměstnání, když je umlčován, pronásledován, vyslýchán a týrán. Nebo když je dokonce mučen, vězněn a popraven? Jestliže se člověk i za těchto okolností má radovat, není to cynismus a škodolibost? Nepřehání snad autor Prvního listu Petrova nebo jiná místa v novozákonních textech?

Avšak autor tohoto listu ukazuje smysl utrpení. Čteme o tom ve čtrnáctém verši: „Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Ducha slávy, Duch Boží“ (1 Pt 4,14). Ježíš Kristus je tím, kdo dává utrpení smysl. Naše československá dějinná zkušenost 20. století na jedné straně s bolestí ukazuje na koncentráky naplněné různými lidmi. Byli tam také ti, kteří se hlásili k Ježíši Kristu. Mnoho z nich svědčilo o své víře, vydrželo a nedalo se zastrašit. Mnozí ještě dovedli přes všechno prožité utrpení dodávat druhým naději, pokoj a být nositeli radosti. Člověk se může ptát, kde brali a berou tito lidé sílu? Kde se nachází zdroj pevnosti, věrnosti, pravdivosti? Při čtení Skutků apoštolů nás může napadnout otázka: Došlo by k Šavlovu obrácení bez Štěpánovy mučednické smrti? Je tedy opravdu krev mučedníků semenem nových křesťanů? Čím to je, že právě proroci často nejvíc trpí od svého okolí nepochopením a odmítáním?

Můžeme si také položit otázku, proč nebyl Ježíš všemi přijat jako mistr a Pán? Vždyť měl živou a osobní zkušenost s Bohem. Lidem ukazoval pravdu, poukazoval na svého spravedlivého a milujícího Otce v nebesích. Podle Ježíšova učení je jeden člověk roven druhému. Možná však právě pro toto učení byl odsouzen. Měl nepohodlné názory, ohrožoval zaběhlé pozice a tradice. Také však ukazuje, že jeho učedníci to nebudou mít jednoduché.

V páté kapitole Matoušova evangelia můžeme nalézt Ježíšovo kázání na hoře. Ježíš říká posluchačům: „Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích“ (Mt 5,11-12). Těmito slovy končí Ježíš řadu blahoslavenství. Jde o shrnutí úplného přehodnocení běžných způsobů, o výzvu pohlížet na život a svět, jak to zamýšlel Ježíš ve své horské řeči. Jít touto cestou myšlení, postojů, jednání, pohledu na sebe a lidi kolem, na Boha, dějiny, svět s jeho problémy a církev znamená následovat Ježíše Krista – být tím, kým mám být, být světlem, solí, směřovat k cíli, mít vnitřní hluboký pokoj, být naplněn Bohem, žít s Ním, z Něho, v souladu s Jeho záměry. Znamená to možnost prožívat radost, tvořit, svědčit, zakoušet soužití, prosycené Jeho přítomností. Může to někdy také znamenat být jiná nebo jiný, vadit, dráždit, překážet, provokovat. Znamená to však současně nesmět používat – nebo lépe – nemít potřebu používat praktiky zla. Účel přece nesvětí prostředky.

Autor dále poučuje svoje posluchače, jak čteme v patnáctém a šestnáctém verši: „Ale ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin anebo za intriky. Kdo však trpí za to, že je křesťan, ať se nestydí, ale slaví Boha, že smí nosit toto jméno“ (1 Pt 4,15-16). V tomto verši si především všimněme slova křesťan. Tohoto označení pro věřící v Ježíše Krista se v Bibli neužívá často. Poprvé se s ním setkáme ve Skutcích apoštolů, kde čteme: „Pracovali spolu v tamější církvi po celý rok a vyučovali velké množství lidí. A právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany“ (Sk 11,26). Adresáti Petrova listu jsou varováni, aby se nejen nedopouštěli lží, násilí, intrik, podvodů a jejich zakrývání. Jsou vyzváni, aby ze sebe nedělali mučedníky a chudáky v případě vlastních chyb, selhání a provinění. Nakonec ani samo utrpení není jedinou cestou k Bohu. Utrpení a bolest se nesmí stát středem ani cílem křesťanské zvěsti. K životu křesťanů patří bolest a zklamání, také starosti, smutek, obavy a negativní pocity. Nemusí se stydět otevřeně je vyslovit před svým Bohem. Vždyť náš Spasitel, Ježíš z Nazareta, sám plakal, nebyl přijat, byl pomlouván a prohlášen za bezbožníka a narušovatele pořádků. Nakonec ho odsoudili a popravili. Viděno očima smrti, pak vlastně prohrál. Ježíš Kristus ukřižovaný je vrcholná ukázka střetu protilidských a protibožských sil s věrným Božím služebníkem. Ve svém utrpení pak křesťan prožívá utrpení svého Mistra. A právě to mu dává smysl. Neboť žádný kříž světa nemůže vyvrátit nabídku Božího sebesdílení, Božího přátelství i nabídku smyslu, která spočívá v kříži Vzkříšeného. Každé utrpení a opuštěnost, nezájem, výsměch a pohrdání, může obejmout Bůh. Je přece vždy lepší být na Boží straně, na straně lidskosti, práva, spravedlnosti.

Ježíš Kristus se v žádném případě nevzdával důvěry v Boha, šel svou cestou, i když ho mnohokrát chtěli svést, nachytat a diskreditovat. Z vnitřního a hlubokého spojení se svým Otcem čerpal jistotu, důvěru a neotřesitelnou pevnost.

Jeho výkřik na kříži je křikem člověka opuštěného Bohem, který sám Boha nikdy neopustil. Ježíš neochvějně trvá na božství Boha. V opuštěnosti kříže zůstává věrný Bohu, který je vždy někým jiným než ozvěnou našich přání, i kdyby byla sebehoroucnější; který je vždy víc a něco jiného než odpovědí na naše otázky, i kdyby byly nejtvrdší a nejvášnivější. Ježíš vše ztratil, nic nemá – zůstává holé tajemství Boha.

K čemu jsi mě opustil? Jaký to má smysl a dopad? Řeč této mystiky, řeč protivenství, krizí, radikálního ohrožení a obnažení, řeč žalu a obžaloby, řeč výkřiku není útěšnou odpovědí na prožité utrpení, ale vášnivý dotaz na Boha uprostřed výhně utrpení, dotaz plný napjatého očekávání. Jsou to rysy Boží mystiky Ježíše, jedinečný druh mystiky protrpění se k Bohu. A neměli bychom zapomínat, že biblická mystika není mystikou zavřených očí, ale mystikou očí otevřených, která zavazuje k plnému vnímání cizího utrpení. Ani křesťanská obec, ke které putuje Petrův list, nebyla prosta a ušetřena těchto dotazů a problémů.

I zde zaznívá paradox křesťanství: jak je možné, že spásu znamená krutý, bolestný zmar někoho, kdo byl jedinečně blízký Bohu a kdo svým nepřerušeným působením na zemi mohl způsobit několikanásobně víc dobrého, než kolik bylo v možnostech vymezené doby? A ti, kdo vítali Mesiáše, i ti, kdo jej provázeli, byli o jeho dosavadní přítomnost připraveni drastickým způsobem. Jak je možné, že nezůstalo u nářku nad zesnulým? Náhlý obrat od těžkého zklamání k radostnému a mocnému zvěstování je dodnes překvapující. On stále působí a jedná. Dává se poznat. Z jeho odevzdanosti Bohu, z jeho strašné bolesti, z jeho porážky vyrostla nová kvalita života, absolutní budoucnost v Boží náruči. Velikonoční událost Ježíše Krista zrodila velikonoční radost jeho následovníků, přinesla smysl i tam, kde už lidsky viděno naděje není. Tato víra v dobrou zprávu, evangelium, bojuje o záchranu smyslu existence, a to už zde a teď, ale nejen zde a teď. Bojuje s konzumní mentalitou i v náboženském prostředí. Je nepohodlná nejen u nepřátel zvenčí, ale i uvnitř náboženských institucí. Jejím úkolem je totiž stále se rozpomínat na jádro Ježíšova příběhu i křesťanské totožnosti, neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a bezmocnost Boží je silnější než lidé.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3