1 Te 1,1-5b

Jiří Voleský

 

První list Soluňanům, jehož úvodní slova dnes uslyšíme, je nejstarším listem apoštola Pavla a zároveň nejstarší knihou Nového Zákona. Byl napsán v Korintě někdy v letech 50-51 po Kristu. Podle Skutků apoštolů byla Tesalonika, česky Soluň, druhým evropským městem, které přijalo křesťanství z úst apošlola Pavla. Město samo bylo založeno r. 315 př. Kr. makedonským králem Kassandrem, který je vytvořil sloučením dřívějších venkovských osad a pojmenoval je po své manželce Tesalonike. Město je položeno na velice výhodném místě pro obchod i dopravu. Bylo už v antice významným přístavem, leželo na významné spojovací silnici Via Egnacia, protínající severní Balkán od západního pobřeží až po Bospor. Město se již bezprostředně po svém založení velice rychle rozvíjelo co do velikosti i významu. Brzy po římském záboru bylo zvoleno za hlavní město římské provincie Makedonie. Pavlovi tedy na Tesalonice velice záleželo. Měl totiž ve zvyku zakládat stabilní a živé křesťanské obce ve významných městech. Podle Skutků apoštolů měl Pavel v Tesalonice působit pouhé 3 týdny. To je však termín silně zkrácený. Za tak krátkou dobu by ztěží dokázal založit a alespoň provizorně upevnit křesťanskou obec. Podle převládajícího názoru biblistů pobyl apoštol ve městě alespoň 3 měsíce. V každém případě si však byl vědom, že jeho pobyt v Soluni byl krátký, než aby mohl nově věřící křesťany ve víře upevnit a obrnit v atmosféře otevřeného či skrytého pronásledování, které bylo proti nové a nepohodlné nauce prováděno, jak ze strany Židů, tak ze strany řeckých a římských pohanů. Pavel byl nakonec ze Soluně žárlivými židovskými věřícími vypuzen, odešel do Beroje a později do Athén. Při svém odchodu zanechal ve městě dva spolupracovníky, na které v Athénách čekal. Po jejich příchodu posílá starostlivý apoštol do Tesaloniky svého nejoblíbenějšího žáka Timoteje, který má za úkol mladou křesťanskou obec povzbudit a posílit. Následně odchází se Silou – latinsky Silvánem – do Korinta, kam zanedlouho dorazí též Timotej s novými zprávami z Tesaloniky. Situace v mladé křesťanské obci je uspokojivá, Pavlův tón v listu je něžný a optimistický. Timotej však nepřinesl z Tesaloniky pouze zprávy o stavu obce, ale pravděpodobně dopravil apoštolovi také otázky, které kladou noví křesťané. Tyto konkrétní otázky jsou zodpovězeny ve druhé části 4. kap. a v první části 5. kapitoly. Jde o problém druhého Kristova příchodu. Pavel očividně počítá s tím, že oslavený Pán přijde ve své plné moci ještě za jeho života a stejným způsobem o tom pravděpodobně hovořil v Tesalonice. Kristův druhý příchod, který s sebou přinese plnou spásu člověka a prosazení Boží spravedlnosti do celého stvoření, byl tedy hlavním obsahem naděje apoštola i tesalonických křesťanů. Do této duchovní atmosféry však přichází neočekávané úmrtí některých členů obce. To vzbudí v ostatních věřících zmatek a pochybnosti, zdali také tito zemřelí budou mít účast na Kristově království. Pavel uklidňuje Tesaloničany prostřednictvím apokalyptických představ, podle nichž Kristův příchod bude stejně slavný jak pro ně, kteří se jej dočkají za svého pozemského života, tak i pro zemřelé, kteří budou k tomuto radostnému setkání s Pánem pozváni po vzkříšení. Zaposlouchejme se nyní do apoštolových slov.

Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj!

Vedle apoštola jsou uvedeni jako spoluodesilatelé listu Silván a Timotej. O koho jde? Silván, což je latinská podoba řeckého tvaru jména Silas, byl důležitou postavou jeruzalémské církevní obce. Byl křesťanem ze židovství a Lukášem je ve Skutcích označen jako prorok. Po tzv. „jeruzalémském sněmu“ byl odeslán jeruzalémskými křesťany společně s Barnabášem a Pavlem do Antiochie, aby posiloval tamější křesťany a aby patrně zároveň tvořil pojítko s jeruzalémskou obcí. Pavel vzal Silvána s sebou na 2. apoštolskou cestu – po svém konfliktu s Barnabášem, který chtěl vzít i svého synovce Marka, což Pavel nepřipouštěl. Silván provází Pavla až do Korinta, kde se jeho další osudy ztrácejí z našeho obzoru. Se Silvánem se ještě setkáváme v závěru Prvního listu Petrova. Nemáme ovšem jistotu, že jde o téhož apoštola. Timotej byl synem řeckého otce a židovské matky jménem Euniké. Ve svém domovském městě Lystře v Malé Asii byl Pavlem pokřtěn na jeho první misijní cestě a později k druhé misijní cestě, která vedla do Evropy, byl ještě jako mladý chlapec přibrán do Pavlova doprovodu. Pavel nechal Timoteje obřezat, aby nevzbuzoval odpor v židovských synagogách, kde apoštol začínal své misijní kázání. Timotej se stává Pavlovým nejbližším spolupracovníkem a žákem. Vřelý vztah, který k němu apoštol choval, je výrazně otcovský. Pavel jej později pověřuje odpovědnými úkoly na svých misijních cestách. Timotej provází Pavla na jeho nebezpečné cestě do Jeruzaléma, kde apoštola čeká pronásledování a vězení. Později je u Pavla za jeho vazby v Římě. Podle staré tradice se stal po smrti apoštola biskupem v Efezu, kde též umírá. Timotej vystupuje jako spoluodesilatel několika Pavlových listů: Prvního Soluňanům, Druhého Korinťanům, Filemonovi a Filipanům. V listu Filipanům máme zaznamenánu apoštolovu chválu na tohoto spolupracovníka: Doufám v Pána Ježíše, že k vám brzy budu moci poslat Timoteje,…Nemám totiž nikoho, kdo by tak stejně smýšlel a tak upřímně pečoval o vaše věci. Všichni ostatní myslí jenom na svoje zájmy, ne na zájmy Ježíše Krista. Víte, jak se Timotej osvědčil, že se mnou sloužil evangeliu jako syn s otcem. Tito dva muži jsou tedy jmenováni jako spoluodesilatelé apoštolského listu do Tesaloniky. Adresátem je mladá církevní obec v Tesalonice, o níž je řečeno, že je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Pavel vidí před sebou nejen zanedbatelně malou skupinku nových věřících, ale zároveň lidi, kteří jsou skrze svou víru pozváni ke společenství se samotným všemohoucím Stvořitelem. Ten se stává prostřednictvím jejich důvěry ve vzkříšeného Božího Syna jejich Otcem. Spojení křesťanů se zmrtvýchvstalým Pánem je pevně a hluboce ustanoveno křtem, který je svátostným potvrzením jejich víry. Jsou-li tedy takto duchovně spojeni s Ježíšem Kristem, dostávají se do bezprostředního vztahu i k jeho Otci, který již není vzdáleným a nedosažitelně svatým Bohem, ale jejich blízkým, starostlivým a pozorným Otcem. Sám Ježíš zdůrazňoval ve svém kázání i jednání, že Bůh je člověku především Otcem. Křesťané tuto pravdu s radostí a velikou důvěrou považovali od počátku za nejvýstižnější pohled na Boha ve vztahu k člověku. Sám Duch svatý volá mocně v srdci věřícího k Bohu „Abba, Otče!“ Volání je projevem hluboké důvěry a bezprostředního vztahu, který proniká do nejhlubšího jádra lidské duše. Přání milosti a pokoje, které následuje, je obvyklým Pavlovým pozdravem v jeho listech. Milost je nezaslouženým darem. V tomto pojmu je obsažena celá Pavlova nauka o Boží spáse člověka skrze Ježíše Krista. Nemá tak být vyjádřen abstraktní Boží vztah k člověku. Jde o konkrétní dějinnou událost poslání Božího Syna na zem, kde trpí a zástupně umírá za lidi, kteří se svou vlastní mocí nemohou vymanit z otroctví zla a smrti. Boží milost vůči člověku se tedy především koncentruje do zástupné oběti Ježíše Krista za lidstvo propadlé hříchu a smrti. Vykoupení, tedy záchrana z moci zla a smrti, je pak důsledkem této Boží milosti zjevené v Ježíši Kristu. Pokoj je důsledkem této zachraňující Boží milosti. Je smířením omilostněného člověka s Bohem a druhými lidmi. Zároveň je naplněním potřeb a tužeb lidského srdce, které jsou do něj vloženy samotným Stvořitelem. Pokoj je vyjádřením plného štěstí a je projevem působení Ducha svatého v srdcích jednotlivců i ve společenství věřících křesťanů.

Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách. Pavlova radost ze skutečnosti, že lidé přijímají zvěst o jediném Bohu a jeho Synu Ježíši Kristu, se projevuje neustálou vděčností vůči Bohu. Díkůvzdání Bohu zabírá v listu do Soluně několik veršů. Celý náš dnešní úryvek můžeme označit jako „díkůvzdání“. Hluboký a všezahrnující pocit vděčnosti vůči Bohu je motivován zjištěním, že Tesaloničtí stojí pevně ve víře, lásce a naději, že přijali Pavlovo kázání jako Boží slovo, že si je Bůh skrze Pavlovo působení vyvolil a povolal do svého společenství. Timotej, který přináší potěšitelné zprávy z tesalonické církevní obce, je pro apoštola Pavla poslem veliké radosti, která se v Pavlově vnitřním životě konkretizuje zaplavujícím pocitem vděčnosti. Vděčnost mocně proniká do apoštolovy modlitby i do jeho neustálého vnitřního rozpoložení. Jistě je hlavním důvodem apoštolovy vděčnosti duchovní dobro lidí, kteří přijali zvěst evangelia, ale můžeme snad myslet i na psychologické podněty, které Pavlovu vděčnou radost umocňují. Mohou jimi být zadostiučinění, že jeho namáhavá práce nevyšla nadarmo; radost z duchovní plodnosti a získání nových a oddaných přátel; uspokojení, že Bůh si vybírá právě jeho ke krásnému a odpovědnému poslání rozšiřovat Boží blahodárnou vládu v lidské společnosti.

Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá.

Zde je poprvé v Novém zákoně zmíněna trojice skutečností, kterou jsme zvyklí nazývat „božskými ctnostmi“, tedy ctnostmi, které jsou Božím darem člověku. Podle apoštola Pavla jsou tyto tři ctnosti jmenovány a chápány vždy pohromadě jako vyčerpávající popsání vztahu člověka k Bohu. Pavel používá tohoto spojení i na jiných místech ve svých listech. Nejznámější je závěr 13. kapitoly Prvního listu Korinťanům: Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska. Pokusme se však nyní hlouběji vniknout do náplně těchto ctností, jak ji asi vnímal a chápal samotný apoštol. Mohou nám v tom pomoci nejen místa z jiných Pavlových listů, která hovoří o stejných skutečnostech, ale i slovní spojení, ve kterých se zmíněné ctnosti nalézají. V původním, řeckém textu čteme doslova: „dílo víry, námaha lásky a vytrvalost naděje“. K víře je připojeno slovo, které je na jiných místech Pavlových listů užito ve smyslu „skutek, výkon“. Pavel tohoto slova používá k označení duchovní praxe židovských věřících, spoléhajících na dokonalé dodržování Mojžíšova Zákona. Podle Pavla není skutek Zákona schopen člověka před Bohem ospravedlnit a je v přímém protikladu k pokorné víře v nezaslouženou Boží milost, kterou nelze žádnou lidskou praxí získat jako spravedlivou odměnu za určitou duchovní snahu. Toto slovo se tedy jinde vyskytuje spíše v polemickém smyslu. Zde je však máme v ryze pozitivním smyslu – ve spojení s ctností, která jako jediná může člověka před Bohem ospravedlnit. Zdá se, že apoštol úmyslně volí právě toto slovní spojení, aby zdůraznil, že jediný skutek či lidský výkon, který může člověka před Bohem učinit hodným jeho péče, je právě víra v jeho Syna Ježíše Krista. Druhé slovní spojení se týká lásky. Z kontextu celého listu můžeme vyvodit, že Pavel nemyslí pouze na lásku k Bohu, ale celistvě i na vírou prodchnutou nezištnou lásku ke druhým lidem. Dobře víme z janovských novozákonních spisů, že nelze oddělovat jedno od druhého. Celý Ježíšův život o tom jednoznačně svědčí. Láska je zde dána do souvislosti s námahou, úsilím. Je to slovo, které je na jiných místech listu vyjádřením apoštolovy misijní námahy při šíření zvěsti evangelia. Pavel chce patrně naznačit, že milovat předpokládá tvrdou a důslednou práci na sobě, která nehledí na vlastní prospěch, ale především na prospěch a dobro druhého člověka. Nezištnost, obětavost, sebezápor jsou tedy podstatnými vlastnostmi lásky, o které v listu hovoří. Poslední vlastností křesťana je podle našeho úryvku naděje. Stojí na konci, neboť její postavení je tak zdůrazněno a vyzdviženo. Naděje je základním tématem celého listu. Jde o konkrétní naději na brzký Pánův příchod ve slávě a moci. Tato naděje se musí obrnit vytrvalostí a trpělivostí, nesmí se stát nedočkavou a chvilkovou. Naděje se musí osvědčit v protivenstvích, která jakoby příkře odporovala jejímu obsahu. Právě tam, kde se zdá, že naděje v Boží záchranu je prázdná a marná, osvědčuje se tato ctnost vytrvalostí a trpělivostí, která jediná zajišťuje jisté plody této ctnosti. Jako by chtěl apoštol říci: Není pravé naděje bez trpělivosti a věrnosti.

V následujících verších hovoří apoštol o neklamném vyvolení soluňských věřících, které se ukázalo především v jejich ochotném přijetí apoštola jako opravdového Božího posla, jehož slova nejsou lidským výmyslem, ale Božím projevem v podobě Pavlových slov. S jakou samozřejmostí zde Pavel hovoří o své autoritě, která mu je svěřena Bohem! Za tím se jistě skrývá jeho osobní zkušenost s Bohem, který jej vyvolil, pověřil a poslal, aby také ostatní lidé nalezli v živém Bohu pravdu a život.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3