1 Te 4,13-18

Jiří Voleský

 

V neděli uslyšíme jako druhé čtení další úryvek z Prvního listu apoštola Pavla Soluňanům.

Při výkladu tohoto nesmírně zajímavého úryvku nás budou zajímat především čtyři otázky: 1.Jaké je dějinné pozadí Pavlových slov?

2.Odkud Pavel čerpá poměrně přesné informace o průběhu Kristova druhého příchodu v božské slávě a moci?

3. Mýlil se Pavel ve svém přesvědčení, že se Kristova druhého příchodu dožije?

4. Jaké důsledky tohoto úryvku můžeme vztáhnout na svou naději ve spojení s druhým příchodem Ježíše Krista?

Nejdříve se budeme věnovat první otázce: Co vedlo Pavla k napsání slov, která máme před sebou? Jde o pokus rekonstruovat Pavlovo kázání v Soluni při jeho misijní návštěvě. Jde také o události, ke kterým došlo po jeho odchodu. Pavel se totiž cítí nucen opravovat mínění soluňských křesťanů v otázce Kristova druhého příchodu. Především musíme s jistotou prohlásit, že naděje na příchod oslaveného Pána, který ustanoví zde na zemi Boží království, byla jedním z hlavních témat Pavlova kázání a konkrétní naděje věřících Soluňanů. Jak asi vypadalo Pavlovo misijní kázání a kterých témat se týkalo, máme v náznacích obsaženo právě v listu Soluňanům. Poslední dva verše první kapitoly jsou jakýmsi shrnutím toho, co Pavel ve svých kázáních a katechezích rozváděl a vysvětloval. Pozorně se tedy zaposlouchejme do zmíněných dvou veršů: …lidé sami o tom vypravují, jakého přijetí se nám u vás dostalo a jak jste se od model obrátili k Bohu živému a pravému a vyčkávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, totiž Ježíše; ten nás vysvobozuje od blížícího se Božího hněvu.Hovoří se zde o obrácení soluňských křesťanů. V této souvislosti charakterizuje Pavel zkráceně náplň jejich nové víry a naděje. Obsahem víry nových křesťanů je „Bůh živý a pravý“, obsahem jejich konkrétní naděje „vyčkávání příchodu Božího Syna, vzkříšeného Ježíše“, který svou božskou mocí chrání ty, kteří se mu v plné důvěře zcela odevzdali, od spravedlivého Božího trestu za lidský hřích. Protože však hřích znamená vědomé a dobrovolné odloučení od Boha, jediného dárce a nositele života, jeho důsledkem je smrt. Hřích znamená přerušení spojení s Bohem, spojení s věčným životem. Smrt pak musí nutně završovat pozemský život. Jedná se o věčnou smrt, která je duchovně pojata jako nekonečné vnímání nicoty a s ní spojeného zoufalství. Historický zásah Ježíše Krista do dějin je pro člověka v tomto smyslu jedinou záchranou, poněvadž člověk sám není schopen vybřednout z tohoto svého smutného údělu svým vlastním lidským úsilím. Ježíš Kristus prolomil svým životním dílem železné pravidlo Boží spravedlnosti. Nejdříve pozval všechny lidi, aby ho milovali, a následně přijal důsledky hříchu všech těchto lidí, kteří se mu v lásce a důvěře odevzdali. Obtěžkán břemenem zástupné odpovědnosti za hříchy všech, kteří jsou s jeho osobou spojeni, vystoupil vědomě a dobrovolně na kříž, kde vrchovatě splatil veškerý dluh za bezpráví vůči Stvořiteli, který žádá spravedlivé naplnění Božího zákona. Když sám svým tragickým a bolestným životním osudem podstoupil trest za hříchy všech lidí, soustředil ve své osobě a svém osudu důsledky Boží spravedlnosti. To však bylo samozřejmě možné jen na základě jeho nevinnosti a božské moci. Jedno i druhé je bezpodmínečně nutné pro vykonání tohoto díla k záchraně člověka před věčnou smrtí. Protože se Boží soud, spojený s trestem za všechno zlo a odměnou za všechno dobro, musí jednou nutně projevit v plnosti, nikdo si nemůže být jist záchranou, po které touží. Každý poctivý a odpovědný člověk musí pravdivě a pokorně přiznat, že při veškeré své snaze není schopen být plně dobrý a nezištný. Zasažení osobním zlem a odporem vůči Bohu je jasně a intenzívně přítomno ve vědomí a vnitřním životě každého člověka. Člověk potřebuje nutně pomoc zvenčí, to je ústřední pravda víry v Boha Stvořitele. Člověk není autonomním partnerem Boha, ale je jeho podřízeným a na něm závislým tvorem. Ano, je pozván ke svobodě, ale jen v mezích své podstaty. Tou je mimo jiné vědomí, že je stvořen, a tedy nutná závislost. Mimo Stvořitelovu vůli si sám nemůže zajistit existenci. Jedinou cestou k záchraně života, je láskyplné a důvěřivé odevzdání Božímu Synu, který svou zástupnou obětí platí spravedlivou odměnu za hřích každého člověka, totiž smrt. Pouze ten, kdo se tímto způsobem připojuje ke Kristu, vyhýbá se smrti a zajišťuje si v pokorném vědomí své závislosti záchranu před spravedlivým trestem a získává věčný život, který je nutně závislý na jeho nositeli, Bohu. V tomto smyslu je nutno chápat apoštolova slova, žezmrtvýchvstalý Boží Syn Ježíš Kristus nás zachraňuje od blížícího se Božího hněvu. Pavel tedy bezpochyby hovořil v Soluni o dvou stěžejních skutečnostech: 1. Existuje jediný Bůh, který je Stvořitelem a vládcem tohoto světa, tedy veškeré naší vnímané skutečnosti. 2. Tento Bůh je člověkem svévolně a zhoubně odmítán. 3. Tragický postoj člověka k Bohu je natolik hluboko spjat s lidským životem, že člověk není s to sám si pomoci v touze po dosažení spojení s věčným životem, s Bohem. 4. Touhu po věčném životě a podíl na hříchu lze usmířit jen bytostným připojením k osobě Ježíše Krista, který svou zástupnou obětí chrání všechny, kteří jsou s ním spojeni, od spravedlivého trestu za hřích a dává účast na věčném životě. To všechno je však pouze duchovním pozadím Pavlova kázání v Soluni. Živou nadějí byl Ježíšův druhý příchod v Boží stvořitelské a vládnoucí moci, který je již bezprostředně za dveřmi. O tomto druhém Kristově příchodu byla jistě v Pavlově kázání řeč, neboť jinak si těžko dokážeme představit situaci v Soluni, které se týkají apoštolova slova našeho dnešního úryvku. Kde však vzniká problém? Doposud se zdálo, že vše je v pořádku. Konkrétní problém nastal, když někteří nově věřící křesťané ze soluňské obce zemřeli. Jakým způsobem, zůstává dodnes předmětem živé diskuse. Zemřeli tito křesťané v důsledku pronásledování, o němž je řeč v předcházejících řádcích?: Následujete totiž, bratři, křesťanské Boží církevní obce v Judsku: i vy jste přece stejně trpěli od vlastních krajanů jako oni od židů. Ti lidé zabili i Pána Ježíše i proroky a také nás odevšad vyháněli. Z této zmínky můžeme přinejmenším usuzovat na společenské šikanování, které v tehdejší úzce spjaté společnosti vzbuzovala skupina lidí, kteří se náhle s vědomím osobní vyvolenosti odlučují od některých všeobecně přijímaných praktik společenského života, a tím na sebe upoutávají rozhořčenou pozornost okolních lidí, nechápajících jejich odmítavý postoj k mnohým společenským praktikám, které tehdejší lidi spojovaly a tvořily nedílnou součást života městského obyvatelstva. Nemůžeme jednoznačně říci, zdali tato nevole okolního obyvatelstva vůči nově se tvořící náboženské skupině vedla k drastickým důsledkům lidového či oficiálního lynčování, které vedlo ke smrti některých křesťanů. V každém případě bylo zde toto nebezpečí. Historickou jistotu máme v tom, že někteří křesťané ze Soluně zemřeli. Tváří v tvář této bolestné skutečnosti vyvstávala spontánně u ostatních otázka, zda také tito zemřelí budou účastni Kristova druhého příchodu, který v sobě zahrnuje naději na věčný život s Bohem. Jak se o této nenadálé skutečnosti dozvěděl Pavel, zůstává též předmětem diskuse. Jisté však je, že to bylo prostřednictvím Timoteje, který se vrátil ze Soluně k Pavlovi do Korinta. Zda to však bylo prostřednictvím nějakého listu nebo jen prostřednictvím ústní zprávy apoštolova spolupracovníka, nám zůstane patrně navždy skryto. Pavel se tedy dozvídá o nynější nejistotě a solidární úzkosti soluňských křesťanů, kteří se obávají o osud těch, kteří ještě před očekávaným brzkým příchodem Pána zemřeli. Když byl apoštol Pavel uprostřed nich, byla patrně řeč jen o Kristově slavném příchodu, který je už přede dveřmi. O možnosti smrti těch, kteří ještě před jeho příchodem zemřou, patrně řeč nebyla. Musíme zde též uvážit Pavlovo náhlé, pronásledováním zapříčiněné, opuštění města, které nenadále přerušilo celý systém apoštolova kázání a duchovní výchovy obrácených Soluňanů. Starostlivý apoštol zde reaguje na přijaté informace slovy, která máme před sebou. Znepokojení křesťané v Soluni se nemusí obávat o osud svých zemřelých druhů ve víře, neboť ti, kteří již zemřeli, je předejdou v setkání s přicházejícím oslaveným Pánem po svém předcházejícím tělesném vzkříšení. To vše musíme vzít v úvahu, když se zamýšlíme nad řádky našeho dnešního úryvku.

Odkud však Pavel bere své poměrně přesné myšlenky o druhém příchodu oslaveného Pána? Co zde konkrétně čteme? Před slavným příchodem oslaveného Krista bude nejdříve dán Bohem rozkaz, aby archanděl svým – pro všechny slyšitelným – hlasem vyzval všechny lidi k pozornosti vůči této kosmické události. Archandělův hlas bude provázet zvuk všude slyšitelné polnice. Za těchto okolností bude oslavený Ježíš Kristus sestupovat ze svého nebeského světa na naši zem. Než však stačí sestoupit, budou Boží mocí vzkříšeni všichni zemřelí, kteří se na Krista spoléhali. Následně budou všichni věřící, vzkříšení i ti, kteří ještě branou smrti neprošli, uchváceni do oblak, kde se v oblasti mezi nebem a zemí setkají se svou živou nadějí, totiž se vzkříšeným Pánem celého stvoření, s Ježíšem Kristem. O následujícím blaženém životě se už více konkrétních informací nedozvídáme. Říká se jen: A pak už budeme s Pánem navždycky. „Být s Pánem“, to je podstatným předmětem víry a hlavně naděje celého Pavlova hlásání evangelia. Víra v Boha není pro něho abstraktní záležitostí ve smyslu: „něco musí existovat mezi nebem a zemí“, nebo: „po smrti to snad ještě pokračuje dál“, ale konkrétní představou společenství se zmrtvýchvstalým Božím Synem, Ježíšem Kristem. Všechno ostatní, totiž „hlas archanděla, zvuk polnice, oblaka a vzduch“ je převzato z židovské apokalyptické tradice. Židovská apokalyptika, jako určité dějinné duchovní hnutí, se snažila především řešit problém nespravedlivého pronásledování věřících. Jestliže všemohoucí a milosrdný Bůh dopouští pronásledování svých věrných, musí to nutně znamenat, že naplnění spravedlnosti se přesouvá z tohoto života do života posmrtného. Není přece možné, aby oddaný Boží služebník utrpěl právě za svou oddanost všemohoucímu a dobrému Bohu bolestnou a ponižující smrt bez nároku na posmrtné vyrovnání. Z této podstatné myšlenky se odvíjí další konkrétní představy o tom, co bude následovat po smrti jednotlivce a jednou všeobecně pro všechny lidi, živé i mrtvé. Syn člověka, což je označení eschatologického Božího zmocněnce, o němž je řeč v knize proroka Daniela, sestoupí s božskou mocí na zem a bude spravedlivě soudit veškeré lidské dějiny. Do jeho soudu budou zahrnuti jak živí, tak mrtví, kteří za svého života nezakusili jasnou a spravedlivou odplatu za své skutky a za svou věrnost Bohu. Těmto kosmickým událostem bude však předcházet jasný signál shůry. Jím bude všeobecně vnímaný hlas archanděla, podle židovské apokalyptiky konkrétně archanděla Michaela, a pro všechny jasně slyšitelný hlas polnice, burcující nejen všechny živé, ale i mrtvé k pozornosti vůči tomu, který v božské moci přichází z nebe. To jsou dobové židovské představy o „posledních věcech“ tohoto světa a jeho lidských dějin. Proč však apoštol píše: Říkáme vám to přece, jak nás Pán o tom poučil? Tato slova se musejí opírat o nějaké konkrétní svědectví spojené buď s historickým kázáním Ježíše nebo s prorockým slovem v Kristově jménu. Zdá se, že zde máme spíše druhý případ, v prvotním křesťanství všeobecně uznávaný za autoritativní prohlášení vzkříšeného Pána. Určití lidé v prvokřesťanské obci obdrželi od oslaveného Pána prorocký dar, tedy bezprostřední napojení na jeho osobu, živě přítomnou ve společenství církve. Tito prvokřesťanští proroci pak ve jménu oslaveného Pána pronášeli určité pravdy, které nebyly za Ježíšova pozemského života jím vysloveny, ale které byly všeobecně přijímány jako pokračující zjevení Boží skrze slova jeho vzkříšeného a oslaveného Syna.

Další otázkou však je, do jaké míry byl Pavel přesvědčen, že Kristus podruhé přijde ještě za jeho života? Slova: My živí, kteří se dožijeme příchodu Páně, …dává na první pohled jistotu, že Pavel byl přesvědčen o druhém Kristově příchodu ještě před svou smrtí. Musíme zde připustit, že to bylo živým předmětem jeho pozemské naděje. V žádném případě však nelze mluvit o dogmaticky pevném přesvědčení, které je nepřístupné opačné variantě. Skutečnost, že Pavel o své vlastní smrti uvažuje zcela spontánně a bez vysvětlení i jeho předcházející řeč o setkání s přicházejícím Pánem před smrtí, dává jasně tušit, že apoštol byl v této otázce otevřen i své možné smrti ještě před Pánovým příchodem. Máme o tom dostatek důkazů z jeho vlastních slov. V listu do Filip píše: A kdybych musel prolít v oběť svou krev při posvátné službě naší víře, raduji se z toho …Také ve svém listu do Korinta uvažuje o možnosti své smrti: Velmi těžce, nad lidské síly na nás dolehlo soužení, takže jsme už nevěděli, jak to přežít. Dokonce jsme sami nad sebou už vynesli rozsudek smrti. Ale to všechno se stalo proto, abychom nespoléhali sami na sebe, nýbrž na Boha, který křísí mrtvé. I v listu Římanům mluví Pavel se zarážející samozřejmostí o smrti jako možné skutečnosti, která se může týkat konkrétně i jeho života: žádný z nás nežije sám sobě, ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad živými i mrtvými. Snad tyto poslední věty vnášejí nejjasnější světlo do Pavlova náboženského myšlení. Smrt není ani v nejmenším ohrožující silou, která může zpochybnit naději na věčný život s Bohem. Smrt je v Pavlově teologickém vnímání jen zanedbatelnou epizodou v Bohem darované skutečnosti věčného života, ke kterému je věřící křesťan povolán a jehož mocnou sílu nemůže ohrozit ani smrt. Naopak, ve světle Kristova vzkříšení, které se událo právě po tělesné smrti, je smrt vítanou branou, kterou se umírající křesťan dostává do věčného života. Skutečnost, že Pavel někdy ve svých listech mluví o setkání s Kristem ještě před svou smrtí, znamená spíše jeho ztotožnění se všemi věřícími, než dogmatické lpění na nutnosti pozemské zkušenosti druhého příchodu Pána před osobní smrtí. V rámci těchto úvah, které jsou však podloženy vlastními Pavlovými slovy, musíme uznat, že Pavel nelpí na nutnosti svého pozemského života při Ježíšově druhém příchodu. Je však jistá druhá skutečnost, totiž že apoštol je přesvědčen o brzkém Kristově druhém příchodu. Hned v následujících řádcích se však dočteme, že křesťany důrazně varuje před přesným určováním času tohoto příchodu.

Jaké důsledky tedy z těchto všech úvah plynou pro náš život víry na počátku 21. století? Právě na základě předcházejících úvah můžeme vyvodit pro naši víru nesmírně důležité důsledky. Skutečnost, že Kristus jednou přijde ve své slávě a moci na tuto zem, není záležitostí, která se odehraje „až jednou“ a ke které tedy nemáme žádný vnější ani vnitřní vztah. Kristova vláda a sláva jeho vzkříšené existence je prostřednictvím víry již přítomna v našem pozemském světě, Boží moc se v této vzkříšené Kristově existenci již prolamuje do dějin našeho světa od okamžiku jeho zmrtvýchvstání. Celých těch dlouhých 2000 let, které nás historicky dělí od Ježíšova zmrtvýchvstání, se stává zcela zanedbatelným okamžikem, tváří v tvář převratné skutečnosti již přítomného vzkříšení v osobě Ježíše Krista. I my žijeme ve stejné nadějeplné skutečnosti, v jaké žil Pavel. Záleží na životnosti naší víry, zdali bytostně prožíváme – podobně jako on – že ani tak zoufalá skutečnost jako je smrt, nás nemůže ohrozit v našem toužebném očekávání naplnění veškeré naší touhy po věčnosti a plnosti šťastného života.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3