1 Te 5,1-6

Anna Mošťková

 

Milé posluchačky a milí posluchači, dnešní díl pořadu Bible v liturgii věnujeme druhému čtení třicáté třetí – předposlední – neděle v mezidobí. Počínaje dvacátou devátou nedělí v mezidobí jsou jako druhá čtení vybrány texty z Prvního listu apoštola Pavla Soluňanům. Pro následující neděli je to úryvek z páté kapitoly, první až šestý verš.

První list Soluňanům je nejstarší písemné svědectví, které v Novém zákoně máme z doby apoštolů. Apoštol Pavel přišel do Soluně na své druhé misijní cestě kolem roku 49 po Kristu v doprovodu spolupracovníků Silvána a Timoteje. Soluň, řecky Tesalonika – hlavní město římské provincie Makedonie – byla prvním evropským velkoměstem, do kterého Pavel vstoupil. Založil zde křesťanskou obec složenou z Židů, konvertitů k židovství a hlavně pohanů. Kvůli útokům ze strany Židů ji musel předčasně a náhle opustit. Ve starosti o osud mladé církve, pronásledované Židy i pohany, poslal do Soluně Timoteje. Ten mu přinesl do Korinta dobré zprávy. V listu, který Pavel nato napsal roku 50 nebo na jaře roku 51, se zrcadlí jeho radost, že bratři ze Soluně dobře obstáli ve zkouškách a nacházejí se na dobré cestě. List má obec posílit ve víře a vyřešit důležité problémy a otázky, které nemohl Pavel posoudit na místě – obsahuje rovněž pokyny pro další chování.

Nyní se tedy zaposlouchejme do textu druhého čtení třicáté třetí neděle v mezidobí: „Není nutné, bratři, psát vám něco o době a hodině. Sami dobře víte, že den Páně přijde jako přichází zloděj v noci. Až budou říkat ´je pokoj, nic nehrozí´, tu je náhle přepadne zhouba jako bolest rodičku, a neuniknou. Vy však, bratři, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit jako zloděj. Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě. Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví“.

Na dotaz soluňských křesťanů dává Pavel poučení o správném chování pro příchod Ježíše Krista „v den Páně“. Pojem „den Páně“ pochází ze Starého zákona. Označuje den definitivního Božího soudu nad lidmi a národy před slíbenou konečnou dobou spásy, kdy bude ve světě vládnout jedině Bůh, který odstraní vše zlé. V knize proroka Ámose je tento den označen jako „den Hospodinův“: „Běda těm, kdo touží po dni Hospodinově! K čemu vám bude den Hospodinův? Bude tmou a ne světlem!“ (Am 5,18). Podobně čteme u Izajáše: „Neboť den Hospodina zástupů přijde na každou pýchu a povýšenost, na všechno, co se povznáší – to bude sníženo“ (Iz 2,12).Nový zákon rozumí tímto pojmem všeobecný soud nade všemi lidmi, mrtvými i živými, který provede Ježíš Kristus, vzkříšený Pán, z Božího pověření: „Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce“ (Jan 5,22). Proto se soudný den u Pavla nazývá „den Ježíše – Pána“: „On vám bude oporou až do konce, abyste v onen den našeho Pána Ježíše Krista nebyli obviněni“ (1 Kor 1,8) nebo také „den Ježíše Krista“: „… a jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista“ (Flp 1,6), „den Kristův“: „držte se slova života, abych se vámi mohl pochlubit v den Kristův“ (Flp 2,16) a také „den Páně“ jak jsme slyšeli v textu 1 Sol 5,2: „…den Páně přijde jako přichází zloděj v noci“.

Pavel nejprve poukazuje na to, že se příchod Pánova dne nelze vypočíst. Podle Ježíšových slov přijde tento den jako zloděj v noci. Podobně čteme v Matoušově evangeliu (24,43n): „Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete“. V řeckém originálu čteme doslova „prokopat se do domu“ – při stavbě domů se v Palestině často užívala upěchovaná hlína, nebo na slunci pálené cihly, takže pro zloděje nebylo obtížné zeď probourat nebo bez velkého hluku udělat v ní otvor, zatímco nic netušící majitel odpočíval na ploché střeše domu. Náhle a nečekaně uvrhne Kristův příchod svět do krize. Křesťané to vědí a prožívají už životní společenství s Pánem – proto mohou svůj život cíleně zaměřit k tomuto okamžiku. Jako synové světla, tj. božské pravdy a života, mají žít tak, aby pro ně Kristův příchod neznamenal odsouzení, ale k věčný život. V následujících verších je k tomu Pavel motivuje různými obrazy: být bdělý a střízlivý, bojovat zbraněmi světla, tj. vírou, nadějí a láskou: „Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví. Ti, kdo spí, spí v noci, a kdo se opíjejí, opíjejí se v noci. My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu“ (1 Sol 5, 6-8). Bolestmi závěrečné krize se zrodí konečný řád stvoření: „Povstane národ proti národu a království proti království, v mnohých krajinách budou zemětřesení, bude hlad. To bude teprve začátek bolestí“ (Mk 13,8). V této souvislosti ujišťuje Pavel věřící, že Bůh je chce skrze Ježíše Krista zachránit a jejich život dovršit. Proto Boží Syn zemřel a vstal z mrtvých. Proto smějí křesťané s důvěrou kráčet vstříc dni Páně: „Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním“(1 Sol 5,9-10).

Pavel chce, aby si solunští křesťané „v každé době i každé hodině“uvědomovali druhý příchod Páně. S týmž obratem se v Novém zákoně setkáme ve Skutcích apoštolů (1,7), kde Vzkříšený odpovídá učedníkům, kteří se ho ptají, zda chce obnovit království pro Izraele: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci“. Místo toho je odkazuje na jejich misijní poslání v Izraeli a celém světě (Sk 1,8).

Slovní obrat “v každé době i každé hodině“ ukazuje, že v apoštolské době existovala v církvi od prvopočátku otázka, jak dlouho bude ještě trvat, než přijde Ježíš Kristus se svou mocí a velebností, a co důležitého ještě mezitím nastane. Odpověď Vzkříšeného na otázku apoštolů po okamžiku zřízení Boží královské vlády poukazuje na to, že časové určení této události, a tím i trvání starého světového řádu, je vyhrazeno samotnému Bohu. Totéž praví Ježíšovými ústy Markovo evangelium (Mk 13,32): „O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“ Z Markova evangelia (Mk 13,32) a Skutků apoštolů (Sk 1,7) jasně vysvítá, že Ježíš Kristus neudal žádný přesný údaj ohledně okamžiku svého druhého příchodu. Přesto byla církev v apoštolské době přesvědčena o tom, že Ježíš brzy přijde – ještě v první křesťanské generaci po vzkříšení, a že zřídí svou vládu. V tomto smyslu lze citovat mnoho Ježíšových výroků, např. z Matoušova evangelia (Mt 10,23): „… nebudete hotovi se všemi izraelskými městy, než přijde Syn člověka“; nebo evangelia Markova (Mk 13,30): „Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všecko stane“. Proto počítali první křesťané s Kristovým příchodem v moci během první křesťanské generace. K nim náležel i Pavel, který byl přesvědčen, že on a většina křesťanů z jeho obcí ještě druhý Kristův příchod zažije (Řím 13,11): „Už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil“. Přitom věděli, že soud nad nevěřícím Jeruzalémem s jeho úplným zničením bude směrodatnou událostí pro závěrečnou fázi dějin spásy.  

Evangelisté Marek a Matouš se domnívají, že krátce po zániku chrámu a města Jeruzaléma dojde ke kosmické katastrofě – ke konci světa. Teprve Lukáš počítá s delším obdobím do Kristova druhého příchodu. To je doba misie mezi pohany. Marek a Matouš ovšem – podobně jako Pavel – předpokládají, že před koncem světa „musí být evangelium hlásáno všem národům“. Zdá se však, že oba evangelisté – stejně jako apoštol národů Pavel – byli přesvědčeni o tom, že něco takového se může stát během jedné, nanejvýš dvou generací. Přesto musíme trvat na tom, že Ježíš neudal přesnou chvíli svého druhého příchodu, ani nedal žádné konkrétní pokyny ohledně času.

Právě tak musíme konstatovat: Ježíš nabádal své učedníky, že jeho druhý příchod může nastat brzy po jeho vzkříšení, a tím je vyzýval k bdělosti. Svědčí o tom výroky v Markově evangeliu (Mk 13,33-37): „Mějte se na pozoru, bděte, neboť nevíte, kdy ten čas přijde … neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno“; a evangeliu Lukášově (Lk 12,45-46): „Když si však onen služebník (učiněný správcem) řekne: ´Můj pán dlouho nejde´ a začne bít sluhy i služky, … tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší“. Do tohoto rámce relativní blízkosti Kristova druhého příchodu je třeba zasadit Ježíšovy pokyny ohledně nepředvídatelnosti a náhlosti jeho příchodu, jako např. výrok o zloději z Prvního listu Soluňanům (1 Sol 5,2): „Den Páně přijde jako přichází zloděj v noci“, poukaz na pokolení před potopou v Matoušově evangeliu (Mt 24,37-42) nebo u Lukáše (Lk 17,26-28): „Jako bylo za dnů Noe, tak bude i za dnů Syna člověka: Jedli, pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vešel do korábu a přišla potopa a zahubila všechny. Stejně tak bylo za dnů Lotových: Jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli …“ a odmítnutí jakékoliv propočitatelnosti druhého příchodu (Lk 17,20): „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat“. Na toto hledisko poukazuje i Pavel v Prvním listu Soluňanům (1 Sol 5,2) a připojuje výrok: „Až budou říkat ´je pokoj, nic nehrozí´, tu je náhle přepadne zhouba“.

Z těchto závěrů je zřejmé, že nasměrování věřících na definitivní budoucnost u Boha, kterou slibuje víra a kterou otevřelo vzkříšení, neodcizuje věřící jejich úkolům ve světě – v tomto duchu uslyšíme o třicáté třetí neděli v mezidobí i podobenství o hřivnách z Matoušova evangelia – spíše jim připomíná jejich odpovědnost ve světě a zároveň je těší a posiluje, aby si nad tímto světem nezoufali, protože Bůh chce skrze Ježíše Krista spasit všechny lidi: „On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním“ (1 Sol 5,10).

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3