Biblický motiv cesty

Josef Kaše

 

 Biblický popis života z víry dává tušit složitost náboženské zkušenosti. Nelze ji obsáhnout a přiměřeně vyjádřit různými pojmy a symboly. A tak různé stránky křesťanského života jsou někdy představovány jako protiklady. Křesťanova existence bývá popisována jako služba a synovství, radost a umrtvování, přítomnost ve světě i útěk z něho, úzká cesta a hostina v království, sváteční bohoslužba a každodenní praxe, setrvání a cesta. I když je možné uvést tyto protiklady v soulad větším prohloubením smyslu výrazů nebo uskutečňováním v praktickém životě, přece se musíme zříci úplného vyladění: vyjadřují složitou situaci křesťana, ve které musí nutně existovat vedle sebe „již ano“ a „dosud ještě ne“, tedy historie a úplné dovršení v Bohu, tíha minulosti a působení Ducha svatého. Právě proto, že je věřící povolán, aby žil v tomto „mezičase“, nemůže se zabarikádovat ve statickém pohledu. Má před sebou cestu, kterou má urazit. Její všeobecný nárys je na začátku, v průběhu i na konci vyznačen v Písmu především skupinou obrazů, které se odvíjejí od hlavních symbolů „cesta“ a „život“.

Život je vnímán jako cesta, kterou máme projít. Židé byli zvyklí vyjadřovat duchovní skutečnosti konkrétními výrazy. Proto užívají slova život, cesta, putování, chtějí-li naznačit způsob života, mravní chování člověka a jeho náboženské počínání. A tak je člověk v bibli vyzýván, aby se radikálně rozhodl pro cestu, kterou mu navrhuje Bůh. V Páté knize Mojžíšově čteme: „Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš žít a rozmnožíš se“ (Dt 30,15-16). Téma dvou cest rozvíjí protiklad mezi cestou zlovolných lidí, která je křivolaká a vede do zkázy (Přísl 21,8; Ž 1,6), a cestou spravedlivých, která je přímá a dokonalá (1 S 12,23; Ž 101,2.6), která záleží v hledání spravedlnosti, věrnosti a pokoje (Přísl 8,20; Iz 59,8) a vede k životu (Přísl 2,19; Jr 21,8). Mravní život Izraelity shrnuje prorok Micheáš takto: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem“ (Mich 6,8). Bůh Izraele vyžaduje, aby se chodilo po jeho podivuhodných cestách, které často vyvádějí z míry: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše“ (Iz 55,8-9). Boží cesta převyšuje lidská očekávání a má specifický ráz jako odchod, vyjití: Abrahám musí odejít ze své země a pustit se do dobrodružství života v cizí zemi (Gn 12,1-5); vyvolený národ prodělá zkušenost odchodu z Egypta, když ho Bůh vede dlouhou, těžko pochopitelnou cestou (Ex 13,17-18), která ho dovede až ke smlouvě a do zaslíbené země; židovští vyhnanci, kteří upadli pod babylonské jařmo, prožívají nové vyjití. Je znamením vysvobození, kterým je „Hospodinův služebník“ vytrhne z hlubšího otroctví, z otroctví hříchu (Iz 42,1-9; Iz 53,5-12).

Nový zákon přebírá myšlenky cesty a vyjití, ale dá jim duchovní náplň a především výrazně christologický rozměr. Nejenže jsou v něm uvedena Ježíšova slova o dvou cestách: „Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá (Mt 7,13-14), ale samo křesťanství je nazýváno ve Skutcích apoštolů prostě cestou nebo směrem (Sk 9,2; 18,25 atd.), jako by se tím chtělo naznačit, že od nynějška je definitivním výrazem Boží vůle. Na řadě míst v Novém zákoně klade Ježíš podstatné podmínky pro vstup do Božího království: pohotové, radikální, účinné obrácení a víru jako plné „darování se“ Bohu a Kristu. Dále Ježíš volá k následování, jež je chápáno jako přijetí jeho způsobu života a účast na jeho budoucnosti. Následování záleží v naprostém zřeknutí se vlastního „já“ se všemi sobeckými sklony až k obětování života na cestě, která je totožná s Ježíšem: „Já jsem cesta, pravda a život“, říká v Janově evangeliu (J 14, 6). Cestou nebo chováním v životě křesťana podle Boží vůle není jen soubor zákonů nebo pravidel, nýbrž Ježíšova osoba; on je cestou – prostředníkem, který zjevuje Otce, a je jediným přístupem k němu (J 14,7-9). Podobně se odvolává list Židům na Krista jako na hlavu, vůdce a předchůdce, který zahájil „novou a živou cestu“ k Bohu: „Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel …obětováním svého těla. Přistupujme před Boha…“ (Žd 10,19-22). Sám Kristus je nová cesta, která umožňuje překročit propast dělící hříšníky od Boží svatosti. Je to cesta živá, protože Kristus oživuje a podpírá svou přímluvou cestu věřících k nebeskému Jeruzalému.

Křesťanská cesta má občas dva odstíny. Stává se během a poutí. To první ukazuje dynamiku duchovního pochodu křesťanova života. Apoštol Pavel uvádí v Prvním listu Korinťanům (1 K 9,24-27) obraz běhu na stadionu, ve kterém poukazuje také sám na sebe, neboť po svém obrácení je zcela zaměřen na dosažení koruny života: „Bratři, já si nenamlouvám, že už jsem to uchvátil. Ale o jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše“ (Fp 3,13-14). Napětí vzhledem k očekávané k budoucnosti se stává pro křesťany příkazem: „Vytrvale běžme běh o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše. Od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti (Žd 12,1-2).

Boží lid je lidem pocestných, přistěhovalců a cizinců (Žd 11,13;13.9). Nemá trvalé bydliště: jeho přítomný život může být pokládán jen za pouť (1 Pt 1,1). Křesťané jsou sice ve světě, ale „nejsou ze světa“ (J 17,16) a jejich vlast je v nebi (Fp 3,20). Křesťané nebloudí bez cíle, nýbrž jsou poutníky na „cestě do velesvatyně“ (Žd 9,8), kam je Kristus předešel, když jim získal věčné vykoupení. Tvrzení o křesťanech v listu Židům, že „přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému“ (Žd 12,22), se nevztahuje pouze na první přistoupení ve chvíli znovuzrození při křtu. Připomíná celý průběh křesťanského života, postupování po cestě, kterou otevřel „předchůdce“ – Kristus, a také postupné vcházení, které

bude definitivní až po smrti.

Také vyjití, které zaujímá ústřední místo v náboženském myšlení Izraele, si uchovává u křesťanů trvalou hodnotu: „Dejte pozor, bratři a sestry, aby nikdo z vás neměl srdce zlé a nevěřící, takže by odpadl od živého Boha… Pospěšme si tedy, abychom vešli na to místo odpočinku; ať nikdo nepodlehne takovému příkladu neposlušnosti“ (Žd 3,12; 4,11).

Především Jan navazuje v evangeliu na vyjití z Egypta a představuje Ježíše jako nového Mojžíše, který vede Boží lid na jeho pouti k Otci. Podobně jako Mojžíš osvobozuje také Ježíš lidi z otroctví, živí je pokrmem z nebe, shromažďuje ve společenství, uzavírá ve své krvi novu smlouvu. Ježíš je dále velikonoční beránek, jehož krev vykupuje od hříchu. Je vyvýšen na kříž, aby chránil od smrti – jako kdysi měděný had. Křesťané mají následováním Ježíše přejít z tohoto světa k Otci – uskutečnit tak své definitivní vyjití z pozemského života do života věčného.

Motiv cesty rozvíjí neobyčejným způsobem Lukáš, autor třetího evangelia a Skutků apoštolů.

V Lukášově evangeliu je druhý oddíl vyprávění o Ježíšových činech a slovech v Galileji a Judsku věnován jeho cestě do Jeruzaléma (Lk 9,51-19,27). Texty tohoto oddílu Lukášova evangelia připomínají čtenáři na několika místech (Lk 9,51; 13,22; 17,11; 19,28), že Ježíš je stále ještě na cestě a směřuje do Jeruzaléma.

Motiv cesty nebo putování má teologické pozadí; ukazuje, že Ježíš je na „cestě“, ukázané a předurčené Bohem, na cestě, kterou „musí“ jít Mesiáš, takže Ježíš v poslušnosti víry obrací svůj pohled neochvějně vpřed k cíli. Již jako dvanáctiletý v chrámě hledí na Jeruzalém jako na cíl svého povolání (2,41n) a pak důsledně směřuje k tomu, aby byl v Jeruzalémě „vzat vzhůru“. Ježíš jako by u Lukáše spěchal vstříc svému určení. Dokládá to i Lukášova záliba ve slovese „jít, cestovat, putovat“ – u Lukáše se vyskytuje celkem jedenapadesátkrát, z toho pětadvacetkrát se vztahuje k Ježíšovi. Tomu odpovídá Lukášova typická charakteristika křesťanského životního stylu – následování Ježíše na jeho „cestě“ (Sk 9,2) – i to, že vzkříšený Kristus je pro Lukáše „vůdcem k životu“ (Sk 3,15) nebo „původcem života“, který vede své děti po cestě až do konce časů. Učedníci a věřící církve jsou těmi, kdo jdou za Ježíšem, konkrétně a prakticky jej následují a podílejí se i na jeho cestě utrpení. Vyvýšený Pán vede misii církve Boží cestou. Texty Lukášova evangelia o motivech Ježíšovy cesty do Jeruzaléma vyjadřují mnohem víc než to, že Ježíš ví o svém utrpení; cíl je církevně misijní: následovat Ježíše nutně znamená jít stále dál pod jeho vedením.

Jak už jsem řekl, nejdůležitější část Ježíšova pozemského života popsal Lukáš jako cestu z Galileje do Jeruzaléma (Lk 9,51-19,27). Uvádí ji významnou větou: „Když se přibližovala doba, kdy měl být vzat vzhůru, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma…“ Již zde poukazuje Lukáš na to, že Ježíšova cesta se dovrší teprve nanebevstoupením po jeho smrti, o němž je ostatně zmínka jen u Lukáše.

Že Lukáš chtěl tuto Ježíšovu cestu vykreslit jako příklad pro následovníky, tj. pro církev, ukazují poučení a pokyny dané v této části evangelia učedníkům. Můžeme shrnout: Ježíš jde podle Otcovy vůle do Jeruzaléma vstříc smrti a vyzbrojuje své učedníky k úkolu hlásat po jeho smrti radostnou zvěst.

Také městu Jeruzalému, jako cíli Ježíšovy cesty, přísluší z Lukášova pohledu centrální význam. Jeruzalém je místo, v němž se naplňuje podle Božího plánu spásy Ježíšovo poslání. Je také zajímavé, že Lukáš zná jen zjevení Zmrtvýchvstalého v Jeruzalémě a také nanebevstoupení umisťuje na Olivovou horu.

Nadto je Jeruzalém výchozím bodem cesty církve, která nyní vede opačným směrem. Učedníci, kteří u Lukáše na pokyn Zmrtvýchvstalého mají zůstat v Jeruzalémě, budou – „až na ně sestoupí Duch svatý“ – Ježíšovými svědky „v Jeruzalémě, v celém Judsku, Samařsku, ano, až na konec země“ (Sk 1,8). Zaměřením na Jeruzalém chce Lukáš vyjádřit kontinuitu dějin spásy a ukázat, že církev je dědičkou zaslíbení daných Izraeli. Stejnému záměru ostatně u něho slouží také vědomé navázání na jazyk řeckého překladu Starého zákona i narážky na velká témata starozákonních dějin spásy. Lukáš jasně vyjádřil tento význam Jeruzaléma ve vyprávění o setkání Zmrtvýchvstalého se dvěma učedníky, jdoucími do Emauz. Lukáš také ukazuje naplnění Písma v Ježíšovi v souvislosti s celým jeho životem – v souvislosti s jeho životní cestou. S koncepcí cesty u Lukáše snad také souvisí, že nevykládá Ježíšovu smrt výslovně jako smírnou oběť, ale výkupnou sílu má celá Ježíšova cesta, jeho základní postoj služebníka. Na této jeho cestě ho máme následovat.

 

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3