Ef 1,3-6.15-18

Dominik Opatrný

 

Druhé čtení o druhé neděli po narození Páně je vzato ze dvou míst listu Efesanům. První část je začátek hymnu, kterým je, stejně jako v dalších pavlovských listech, celý list uvozen. Druhá část nedělního čtení je již z místa, kde se autor obrací na církevní obec v Efesu a píše jim o své radosti, kterou z nich má.
Úvodní pozdrav listu Efesanům je velice krátký a málo rozvitý: „Pavel, apoštol Ježíše Krista z vůle Boží, křesťanům v Efesu a věřícím v Kristu Ježíši: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Ježíše Krista.“ Podle způsobu antické korespondence je hned na začátku napsáno, kdo komu píše. Autor se představuje jako Pavel a píše věřícím v Efesu. Stejně jako v jiných listech Nového zákona jim přeje milost a pokoj od Boha Otce a od Ježíše Krista.
Za tímto pozdravem hned následuje úvodní hymnus, který oslavuje Boha Otce, obsahuje teologické výroky o Ježíši Kristu a předznamenává poselství celého listu. Poslechněme si nyní tu část, která se bude číst i při nedělní mši:
Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijatí za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém milovaném Synu (Ef 1,3-6).
Hymnus začíná chválou Boha Otce, doslova žehnáním mu. Důvodem pro toto žehnání je, že Bůh napřed požehnal nám, a to rozmanitými duchovními dary, doslova vším duchovním požehnáním věcí nebeských. Jak máme rozumět těmto požehnáním? Biblická tradice chápe žehnání jako přání dobra a prosperity druhému. Od požehnání Boha nebo otce se očekávaly konkrétní projevy: bohatství, potomstvo, mír. To zde ale autor nemá tolik na mysli, jde mu od Boží péči o nás, jak o tom bude ještě hovořit dále. Proto nazývá požehnání duchovním.
Více vzdálená je nám ale představa, že bychom my žehnali Bohu. Přesto je tento způsob modlitby hojně rozvíjen v židovství. Nemůžeme samozřejmě Bohu zajistit prosperitu, ale můžeme ho oslavovat a přát si, aby na zemi zavládlo jeho království.
Je dobré si všimnout, jaký je vztah mezi těmito dvěma požehnáními. Na začátku vybízí autor listu své čtenáře k žehnání Bohu, ale hned doplňuje, že důvodem je požehnání od Boha, které jsme již obdrželi. Iniciativa vždy vychází od Boha a my ho můžeme oslavovat jen proto, že on si nás napřed vyvolil. Navíc vzpomínáme-li při modlitbě na to dobré, co nám Bůh daroval, může modlitba vycházet více z našeho života a nebývá jen prázdným zvykem.
Tento vzorec najdeme samozřejmě i v nejvyšší modlitbě, a to je modlitba eucharistická. Připomínka poslední večeře, která při ní zaznívá, nejen spojuje eucharistii s touto událostí, ale také nám připomíná, co pro nás Ježíš udělal. Krom toho například první eucharistická modlitba, římský kánon, pokračuje vzpomínkou na následující velikonoční události: „Proto na památku požehnané smrti, slavného vzkříšení a nanebevstoupení tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, obětujeme (…) oběť svatou.“ Tato modlitba vyvěrá ze vzpomínky na to, co Ježíš udělal pro nás.
Naše modlitba je tedy odpovědí na obdarování, která jsme dostali od Boha. Jakožto křesťané ale věříme, že k Bohu máme přístup skrze jeho Syna. Proto Boha oslavujeme jako Otce našeho Pána Ježíše Krista. Stejně tak ale i Bůh nám dal všechny své dary skrze něj.
Jako první dar, který církev obdržela od Boha, je uvedeno vyvolení. Navazuje se tu na starozákonní teologii vyvolení: Hospodin si vyvolil ze všech národů právě Izraelský, aby byl pro něj oddělený a svatý. Je-li ale církev novým Božím lidem, pak si Bůh vyvolil i ji. A to se stalo ještě před založením světa. Tehdy ještě církev neexistovala, ale Bůh už měl s ní své plány. Jak je to možné? Církev je totiž tělem Krista, Syna Božího, který je první i poslední. Protože Bůh stvořil svět skrze své Slovo, skrze toto Slovo, Krista, si také vyvolil svůj lid, který se stal Kristovým tělem.
My křesťané jsme se ale nestali Božím lidem tím, že bychom se narodili v určitém národě, jako je tomu u vyvoleného národa židovského, ale tím, že se Boží Syn narodil jako malé dítě a stal se člověkem. Tím, že on přijal na sebe lidské tělo včetně všech jeho omezení, a to i omezení dítěte, které se není schopné samo o sebe postarat a také není schopné dodržovat Zákon, tím se on stal s námi ve všem solidárním, stal se naším bratrem, abychom my zase spolu s ním mohli být dětmi Božími.
Bůh to samozřejmě udělal z lásky k nám. Na nás ale je, abychom na tento dar patřičně odpověděli, děkovali Boha za to, co pro nás udělal a oslavovali jeho dobrotivost a lásku.
Další část hymnu se už netýká vtělení Ježíše Krista, ale vykoupení, tedy jeho smrti a vzkříšení, kterými nám daroval věčný život. Patrně proto už není součástí nedělního čtení. V závěru tohoto úseku se autor listu obrací přímo na své posluchače a mluví o jejich víře, darech Ducha, které přijali, a o dědictví, které je pro ně připraveno:
„Skrze Krista se však dostalo povolání i vám, když jste přijali slovo pravdy, radostnou zvěst o své spáse. Když jste tedy v něho uvěřili, dostalo se vám o tom potvrzení od slíbeného Ducha svatého. On je záruka, že nám jednou připadne dědictví. Tak se dovrší naše vykoupení, protože si nás Bůh získal jako svůj majetek, abychom sloužili k chvále jeho božské velebnosti“ (Ef 1,13-14).
Pisatel dopisu zde vykresluje dosavadní růst efezských křesťanů: nejprve jim bylo hlásáno slovo pravdy. Tuto radostnou zvěst evangelia jsme před chvílí slyšeli shrnutou – že Ježíš Kristus zemřel, vstal z mrtvých a vystoupil k Bohu. Když efezsští na toto hlásání odpověděli svou vírou, dostali dar Ducha svatého, který působí v jejich životě. S ním pevně očekávají budoucí dědictví, kterým bude radost z patření Bohu a oslavování ho. Tato radost je zde nazvána dovršením vykoupení, protože je spojena s osvobozením člověka od vší závislosti a od otroctví hříchu.
Nyní již následuje úryvek, který je druhou částí nedělního čtení. Autor v něm obrací svou pozornost k vlastnímu vztahu k efezským křesťanům:
Slyšel jsem, jak věříte v Pána Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům, a proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví.
Autor listu nejenom ví o dosavadním vývoji křesťanského života v Efesu, jak to popsal v minulém odstavci, ale nyní mluví i o své radosti z příkladného života křesťanů, o kterém slyšel. Zároveň je ujišťuje o své modlitbě za ně. Prosí Boha, aby jim udělil dar poznání. Tento dar vychází přímo od Boha, je dán každému křesťanovi. Působí ale skrze církev, protože o několik kapitol později bychom četli, že Bůh dal křesťanům různé úkoly: některé povolal za apoštoly, jiné za proroky, za hlasatele evangelia, pastýře a učitele. Tyto služby jsou zaměřeny k budování církve a k tomu, aby všichni dosáhli poznání Boha.
Poznáním Boha se tu nemyslí nějaká znalost věroučných pouček, ale konkrétní zkušenost s ním. Je to jako když řekneme o někom, že ho známe – neznamená to, že jsme o něm slyšeli, ale že jsme se s ním setkali a něco spolu prožili.
Toto poznání je ještě upřesněno. Jedná se o dar moudře věci chápat, tedy moudrost, a odhalovat jejich smysl, tedy zjevení. Oba tyto koncepty jsou převzaty ze Starého zákona. Moudrost je to, oč prosíme, abychom dokázali žít v pokoji s lidmi i s Bohem. Moudrost nám pomůže vyvarovat se v životě zbytečných karambolů a vede nás k tomu, co je podstatné. Naproti tomu zjevení je dar od Boha, kterým nám dává poznání sama sebe a svého úmyslu se světem. Obojí, jak moudrost tak poznání božího sebezjevení, je darem Ducha svatého, který v nás působí.
O moudrosti se v tomto listu mluví navíc jako o něčem, co je vlastní Bohu a co Bůh dává lidem. O této Boží moudrosti se tak mají dozvědět i nebeské mocnosti. Jako zjevení je zase na jiném místě označeno Pavlovo poznání, že Ježíš Kristus spojil židy i pohany a vytvořil z nich Bohu jediný lid.
Toto poznání je dále obrazně popsáno jako osvícení očí srdce. Autor prosí, aby křesťané dostali od Boha dost světla pro své oči, a to ne oči tělesné, ale svého srdce, které je místem rozumu a identity člověka. Osvícena má být vlastně pravda před těmito očima. Pravda o naději, která je spojena s povoláním, kterého se jim dostalo, stejně jako pravda o dědictví, které křesťany očekává, dědictví bohaté slávy u Boha, Otce slávy.
Podle listu Efesanům jsme byli k naději povoláni při hlásání evangelia. Náš předešlý život byl bez naděje, bez smyslu. Naděje nyní vytváří jednotu mezi křesťany, kteří jsou součástí jednoho Kristova těla, mají jednoho Ducha a sdílí jednu a tutéž naději.
Naděje vychází z povolání, kterého se nám dostalo. Tomuto povolání máme ale jako křesťané dělat čest. Dostali jsme totiž pečeť Ducha svatého jako již závdavek dědictví, které má pro nás Bůh připravené a ke kterému se vztahuje naše naděje, ale toto dědictví můžeme odmítnout špatným životem, ať už smilstvem, prostopášnostmi, lakomstvím nebo láskou k penězům.
Vánoce nám tedy nepřipomínají jen to, co se stalo před dvěma tisíci lety, ale také si při nich můžeme uvědomovat cíl těchto událostí. Kristus se proto narodil, abychom se my stali Božími dětmi. Svou chudobou nám daroval naději na bohatství slávy u svého nebeského Otce. Toto poznání má sílu změnit náš život.

 

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3