Ef 5,8-14

Jiří Voleský

 

Červená nit, spojující všechny myšlenky v úryvku z listu Efezanům, je pojem “světlo”. Všimněme si všech míst, která o “světle” hovoří: “jste světlem v Pánu”, “jste děti světla”, “máte přinášet ovoce světla”, “vše se ukáže v pravém světle”, “na co se vrhne světlo, je zřejmé”, “Kristus tě osvítí”. Několik málo řádků – a kolik obratů vztahujících se ke světlu. Symbol světla je pro pisatele našeho listu velice důležitý. Není to jistě originální myšlenka, ale v našem kontextu je to obraz velice oslovující a vystihující prostřednictvím svého obsahu podstatu výpovědi celého úryvku. Co tedy pro pisatele toto “světlo” znamená? Známe-li trochu dobové pozadí listu Efezanům, poznáme z něho, že symbolu světla se v této době užívalo velice často k vyjádření něčeho pozitivního či božského. Nejen časté použití v Písmu pro vyjádření duchovní skutečnosti, ale snad ještě více pojednání pocházející z Kumránu nám umožní lépe porozumět tomuto úryvku. Nedlouho po 2. světové válce zahýbal světem převratný nález starých písemností v Kumránu, nedaleko severozápadního břehu Mrtvého moře. Bylo zde nalezeno nejen mnoho zlomků starozákonních textů, ale také souvislá pojednání teologická i mravoučná, vrhající ostřejší světlo na jednu významnou náboženskou skupinu Židů v době Ježíšově. Tato skupina se považovala za obrodné a Bohem vyvolené hnutí lidí, kteří svým přísným, zbožným životem v modlitbě a studiu Písma značně ovlivnili náboženské smýšlení své doby. V jejich spisech se častěji mluví o “synech světla”, kteří vedou nesmiřitelný boj proti “synům tmy”. Tyto dva pojmy, totiž “světlo” a “tma”, jim byly vítanou pomůckou pro jednoduché a přitom výstižné vyjádření duchovního světa jejich doby. Zračí se v nich radikální podvojné vnímání situace a naléhavosti doby. Toto společenství zbožných lidí nese až sektářské rysy. Za “syny světla”, tedy za Boží vyvolené a výhradně spravedlivé, se považují jen oni sami, naopak za “syny tmy” považují nejen nevěřící protivníky, ale i příslušníky svého národa a náboženství, kteří s nimi nesdílejí jejich názory a nežijí jejich radikálním způsobem zbožnosti. Tito “synové tmy” jsou beznadějně odsouzeni k Božímu trestu a k zániku v již nastávající poslední době lidských dějin. Tento, do značné míry “černobílý” pohled na svět, byl jistě známý prvotní církvi. I ona se s ním musela vyrovnávat a duchovně na něj reagovat. V našem úryvku o tom nalézáme doklad. I zde se hovoří o dvou nesmiřitelných světech, stojících v ostrém kontrastu proti sobě: je to svět “světla” , tedy svět “dětí světla” a svět “tmy” se svými stoupenci, kteří svými temnými skutky vědomě či nevědomě bojují proti vládě světla v tomto světě.

“ Bratři a sestry! Byli jste kdysi tmou, ale teď jste světlem v Pánu”: ti, kteří věří v Krista a žijí podle své víry, se nejen nalézají v duchovním prostoru “světla”, ale sami se stávají tímto “světlem”. Není to jistě náhodné vyjádření. Vystihuje opět hlubokou duchovní myšlenku. Člověk, který se naplno snaží žít podle víry v Boha a nechává se jí vnitřně “prosvětlovat”, se nejen nalézá v prostředí a atmosféře “světla”, ale sám je tímto světlem natolik pohlcen a ovládnut, že se bytostně stává tímto “světlem”. Autor chce tímto obratem vyjádřit, že dobrý a pravdivý člověk se stává pro okolní svět “svítilnou”, která i mimo duchovní atmosféru “světla” vyzařuje vnitřní světlo vítězící nad tmou. Toto bezděčné aktivní vyzařování Božího světla má být tímto slovním spojením zdůrazněno. Totéž však platí i pro opačný případ: Člověk podléhající temným mocnostem zla a klamu se bezděčně stává “tmou”, která je jeho průvodkyní a vnitřní existencí. Svatopisec je dále zaměřen na konkrétní lidi, a sice na křesťany, kteří uvěřili v Kristovo evangelium, ačkoli byli dříve nevěřícími pohany. Jsou tedy osloveni ti, kteří byli dříve “tmou”, žili v její moci a prostředí, ale Boží milostí jsou nyní proměněni ve “světlo”. Pán, tedy vzkříšený Kristus, je původcem této převratné proměny.

“Žijte jako děti světla”: V této krátké větě je zdůrazněn nezasloužený dar života ve světle. Upřímně věřící křesťan není dobrý na základě svého úsilí, ale především Boží štědrou milostí. Je dítětem dobra, pravdy, lásky, dítětem Božím – a jako takový je především obdarován – jeho “světlo” není z něho, ale získává se na základě oddanosti a důvěry k původci veškerého světla, totiž k Bohu. Zároveň je však v tomto krátkém zvolání a povzbuzení obsažena myšlenka osobní angažovanosti a snahy skutečně praktickými skutky naplňovat dar “světla” a tak o něm svědčit. Hned v následující větě říká autor jasně, jak takový praktický život “dítěte světla” vypadá, jaké má vlastnosti.

Ovoce toho světla totiž záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v životě podle pravdy”: Světlo, které je “dětem světla” zdarma dáno zavazuje však obdarovaného, aby přinášel svým praktickým životem určité plody. Tyto plody jsou popsány třemi důležitými pojmy: dobrota, spravedlnost a pravda. Samozřejmě, že nás lidi 21. stol., žijící v západním kulturním světě, který do značné míry formuje svůj způsob myšlení na základech antické řecko-římské filosofie, napadnou při poslechu těchto slov mravní ušlechtilé vlastnosti, ke kterým je vázán každý člověk, který chce dobře žít. Dobrotu tak můžeme chápat jako toleranci a ochranu lidské důstojnosti i toho nejubožejšího člověka, spravedlnost jako morální ctnost dávající každému to, co mu náleží, a pravdu jako ztotožnění vnější skutečnosti s vnitřním světem člověka – a vyjadřováním se podle ní. Takto bychom se však pravděpodobně minuli s pravým autorovým úmyslem. Očividně nemá na mysli mravní ctnosti, které lze cvičením získat a tak zušlechtit život, jako spíše zásadní postoje člověka, který se otevírá Bohu a žije ve věrném vztahu vůči němu. “Všestranná dobrota” je pak v tomto pohledu projevem lásky, milosrdenství a ochotného odpouštění druhým, čemuž se člověk učí věřícím pohledem na příklad svého Pána. “Spravedlnost” je více Božím darem než lidskou zásluhou, neboť tato vlastnost či dar otevírá člověku cestu k Bohu, jež je uzavírána stále znovu hříchem neposlušnosti vůči jeho vůli. Podle přesvědčení sv. Pavla, v jehož duchu je celá epištola napsána, není možné dosáhnout této spravedlnosti před Bohem jinak, než upřímnou, pokornou a poslušnou vírou. Vlastní úsilí o mravní ctnosti se zde neztrácí, ale člověk si musí hluboce uvědomit svou závislost na Boží milosti a dobrotě, která se nedá vynutit zdokonalováním života, neboť nikdo není schopen zajistit si vlastním úsilím Boží přátelství a milost. Nakonec “život podle pravdy” je praktickým jednáním na základě věrnosti vůči Bohu, jehož zjevení je člověku přístupné. Podle tohoto zjevení může člověk spolehlivě řídit své skutky, neboť zjevení Boží vůle je jediným pravdivým měřítkem lidského jednání, které jen v této praxi nalézá svůj smysl a budoucí zaměření. Vidíme tedy, že všechny tři vlastnosti, které jsou v listu označeny jako “ovoce světla”, máme chápat jako projevy živého a hlubokého vztahu k štědře obdarovávajícímu Bohu, který dává upřímně věřícímu člověku účast na své dokonalosti a vnitřně jej uschopňuje k podobným vlastnostem, jaké má sám.

“Zkoumejte, co se líbí Pánu, a nemějte žádnou účast v těch neplodných skutcích tmy; spíše je veřejně odsuzujte”: Obsahem praktického jednání “dětí světla” jsou nejen darované ctnosti a otevřený vztah k Bohu. Je však nutno stále znovu hledat pro nové životní situace konkrétní odpovědi na otázky po směrnicích, které dodávají lidským postojům a projevům pečeť zmíněných vlastností dobroty, spravedlnosti a pravdivosti. Zde musí věřící člověk napnout svůj rozum, své pozorovací schopnosti, svou moudrou intuici a intenzívní komunikaci s Bohem, aby vždy co nejlépe naplnil výzvu konkrétní přítomné skutečnosti. Toto “zkoumání” Božích přání je vázáno na Boha vztahem lásky. Skutečnou hodnotu má jen to, co se mu líbí, co je mu milé. Vše ostatní je “neplodným skutkem tmy”. Narozdíl od poslušného jednání ve víře je odsouzeno vše, co není spojeno s Pánem vztahem lásky. Jen to, co se mu líbí, je skutkem světla. Vše ostatní je skutkem tmy. V kontrastu ke světlu je řečeno o skutcích tmy, že jsou neplodné, nemají tedy budoucnost, zaniknou dříve či později v temnotě zapomnění a odsouzení. Tento soud nad neplodnými skutky temnoty není však výhradně Boží věcí, ale jsou do něj aktivně zapojeni i věřící křesťané. Nemají jen tiše nesouhlasit se zlým jednáním dětí “tmy”, ale mají je veřejně odsuzovat, tedy stavět je do pravého světla Boží pravdy. Zde se jistě nehovoří o odsuzování hříšníků, ale pouze o rozlišování skutků a projevů lidí. Odsoudit zlý skutek, napomenout zlého člověka neznamená ještě zavrhovat a odmítat osobu tohoto člověka. Svatopisec má spíše na mysli jasné vytyčení hranic a pravidel jednání a postojů, které musí být v souladu s milovaným Pánem, jinak jako magnet přitahují do lidského srdce smrtonosnou moc temnoty, jež pak ohrožuje společenství. Můžeme snad v této souvislosti pomyslet na Ježíšovo učení o “bratrském napomenutí”. “Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník”. Jistě, uvedené místo z Matoušova evangelia míří na vnitrocírkevní problémy. Náš list však nemusí mířit jen dovnitř křesťanského společenství. Má patrně na mysli také skutky okolostojících pohanů. Směrodatná je však Ježíšova výpověď o napomínání, popřípadě souzení druhých. Za určitých podmínek, tedy za předpokladu, že bylo učiněno vše, aby chybující změnil své chování, je třeba zlé jednání veřejně odsoudit, aby nevzniklo pohoršení, špatný příklad a společenská nespravedlnost. Je tedy nutno veřejně označit zlo, jasně vrhnout světlo na temnotu i tajných, málo zjevných lidských skutků. I to, co se páchá jen potají, má významný dopad na celé lidské společenství, je to veřejná hanba i ostatních lidí, pokud k tomu mlčí. Proto je nutné otevřeně kárat a napomínat lidi, kteří si možná ani neuvědomují, že dělají něco špatného. Toto odsuzování zjevného zla a kárání špatně jednajících lidí je však možné jen za toho předpokladu, že je uskutečňováno těmi, kteří jsou k tomu oprávněni. A to jsou opět pouze ti, kteří pevně stojí ve světle víry a lásky k Bohu, jinými slovy “děti světla”. Jen oni jsou schopni správně rozpoznat nákazu hříchu, podstatu skutků tmy. Jsou zároveň povinni toto zlo veřejně označit, aby druhé varovali a chránili. Otevřenost a upřímnost nejen při chvále a ocenění druhého, ale i v případě nutnosti pokárání a napomenutí, je teprve plným projevem upřímné lásky a nefalšovaného zájmu o bližního.

“Proto se říká v Písmu: Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí”: Těžko bychom hledali tento citát v Písmu. Ale myšlenky této krátké formule jsou nám z Písma dobře známé. Bdělost, připravenost naslouchat a následovat Boží hlas, smrt jako obraz pro vzdálenost od Boha a Kristus, přinášející světlo do lidského života – to vše nacházíme v Novém i Starém Zákoně. Svou výrazností, povzbudivým tónem, nosnou myšlenkou nového života, který pro člověka pramení z Kristova zmrtvýchvstání – tím vším se zřejmě obrazně pomýšlí na křestní koupel, která člověka probouzí k novému životu a vede ke Kristovu “světlu”. Tuto výzvu si snad můžeme představit jako zvolání buď křtícího kněze nebo přítomného společenství křesťanů při křtu nového člena církve.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3