Ex 22,20-26

Petr Chalupa

 

O 30. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek z Druhé knihy Mojžíšovy. Je vybrán z nejstarší sbírky starozákonních právních předpisů, z takzvané Knihy smlouvy. Před touto sbírkou čteme o Božím zjevení a předání Desatera, za ní následuje vyprávění o uzavření smlouvy na Sinaji. Právě v něm narážíme na označení Kniha smlouvy: „…Mojžíš vzal Knihu smlouvy a předčítal lidu“ (Ex 24,7).

Text, který nazýváme Knihou smlouvy, vznikal po dlouhou dobu. Ještě než byl zasazen na nynější místo v Druhé knize Mojžíšově, existoval jako samostatná sbírka. Rozeznáváme v ní teologický úvod, dvě hlavní části a závěr. Úryvek, vybraný pro příští neděli, se nachází na konci úvodu. Obsahuje sociální ustanovení na ochranu před vykořisťováním a utlačováním. Předcházející i následující verše se naproti tomu zabývají pochybením v oblasti náboženské a kultovní. Podle některých vykladatelů se tyto verše nacházejí na velmi významném místě Druhé knihy Mojžíšovy.

Náš úryvek můžeme rozdělit na dvě části. První stanoví ochranu cizincům, vdovám a sirotkům. Druhá si všímá ustanovení o půjčce. Příkazy „nežádej“ nebo „vrať“ připomínají vyjadřování Desatera. Zde se navíc hrozí trestem v případě neuposlechnutí. Taková právní ustanovení, která vycházejí z určité modelové situace – jestliže budeš jednat takto, potom počítej s touto odplatou – známe z některých starověkých textů, například z tzv. Chammurapiho kodexu. Obě části jsou navzájem propojeny motivem „bude-li si mně postižený člověk stěžovat, vyslyším ho.“

S podobnými příkazy se v rámci pěti knih Mojžíšových setkáme i v pozdějších právních sbírkách; konkrétně v tzv. Zákonu svatosti ve Třetí knize Mojžíšově (Lv 17-26) a především v tzv. Deuteronomistickém zákoníku Páté knihy Mojžíšovy (Dt 12-26). Vykořisťování cizinců, vdov a sirotků, vybírání úroků a lichvu kritizují velmi často proroci. Ezechiel vidí v těchto zločinech příčinu zničení Jeruzaléma Babyloňany.

Toto praví Hospodin: Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi.

Varování před vykořisťováním přistěhovalce najdeme ve Starém zákoně několikrát. V rámci Knihy smlouvy se s ním setkáme ještě jednou, tentokrát s odůvodněním: „Nebudeš utlačovat přistěhovalce; víte přece, jak bývá přistěhovalci v duši, neboť jste byli přistěhovalci v egyptské zemi“ (Ex 23,9). Právě vzpomínka na vlastní osud přistěhovalců a na nouzi s tím spojenou by měla vzbudit soucit s přistěhovalci v Izraeli a Judsku. Hlavními příčinami, které přinutí člověka opustit vlast a stát se přistěhovalcem, jsou hlad a válka. Z těchto důvodů se kdysi stal přistěhovalcem v Egyptě Abraham nebo Jakubovi synové. Zvláštní zdůrazňování role přistěhovalců v Páté knize Mojžíšově může souviset s uprchlíky, kteří se po zničení severního království r. 722 před Kristem usadili v království jižním. Na některých místech se přímo říká, že Hospodin miluje přistěhovalce a poskytuje mu potravu a oděv. Právě tak mají milovat přistěhovalce Izraelité. V devatenácté kapitole Třetí knihy Mojžíšovy se vztahuje přikázání lásky k bližnímu výslovně na přistěhovalce: „Ten, kdo bude s vámi přebývat jako přistěhovalec, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého“ (Lv 19,34).

Neubližujte vdově a sirotku.

Často bývají spolu s přistěhovalci uvedeny jedním dechem další dvě skupiny osob, které byly odkázány na právní pomoc: vdovy a sirotci. Protože neměli mužské ochránce, byli odkázáni na ochranu před vykořisťováním a materiální podporu. Zatímco v okolí Izraele se těchto lidí ujímá panovník, ve Starém zákoně se za ně staví Hospodin. Jako „otec sirotků a vdov“ (Ž 68,6) přebírá odpovědnost příslušející celé společnosti. Nechá pro ně vybírat desátek, zajišťuje jim účast na slavnostech a paběrkování o žních.

Kdybys jim ublížil, že by si mně stěžovali, uslyším jejich stížnost,můj hněv vzplane, zahubím vás mečem, a vaše ženy budou vdovami a vaši synové sirotky.

Bůh ujišťuje nebo dokonce přísahá, že v případě, kdy zaslechne volání z nouze, vyslyší je a postiženým pomůže. Hrozba z Božích úst zní tvrdě, má však znovu zdůraznit význam předcházejících příkazů. Zvrat v poměrech – „vaše ženy budou vdovami a vaši synové sirotky“ – má vést k soucitu s těmi, kteří se nyní nacházejí v nouzi. Podobné nasazení v sociální oblasti požaduje vyprávění o posledním soudu ve 25. kapitole Matoušova evangelia. Slova o Božím hněvu jsou prorockým výrazem odsouzení. Zde vyjadřují reakci na pochybení v sociální a náboženské oblasti.

Půjčíš-li peníze někomu z mého lidu, chudákovi, který bydlí vedle tebe, nechovej se k němu jako lichvář. Nežádej od něho úrok.

Slovo úrok oslabuje poněkud v českém překladu původní hebrejský text. Použitý slovní kořen znamená původně „ukousnout“ a teprve v přeneseném smyslu „žádat úrok.“ Zákaz se vztahuje na půjčku potřebným spoluobčanům, u cizinců je vybírání úroku výslovně povoleno. Pozadím tohoto pravidla je solidarita kočovného kmene nebo zemědělské usedlosti. Patnáctý žalm (15,5) považuje za spravedlivého člověka, který nepůjčuje peníze na úrok. Egyptští nebo babylonští obchodníci a kupci považovali naproti tomu za samozřejmé brát jako úrok 20 až 50 procent půjčky. Nevíme, nakolik se tento pokus znemožnit braní úroků a projevit tak solidaritu prosadil v mnohotvárných obchodních vztazích mezi obyvateli starověkých zemí.

Vezmeš-li si jako zástavu plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce.

Oděv byl jako hodnotný předmět nejpoužívanější zástavou. Dlužníka se ovšem týkala různá ochranná opatření. Jako zástava se nesměl vzít mlýnský kámen, důležitá zástava se musela vrátit před západem slunce, oděv vdovy byl jako zástava zakázán.

Je to pro něho jediná přikrývka, plášť pro jeho tělo. V čem by měl spát? Bude-li si mně stěžovat, uslyším ho, neboť jsem soucitný.

Poslední věta zní v hebrejštině doslova „neboť jsem milostivý.“ Přídavné jméno „milostivý“ vyjadřuje v Bibli celkem třináctkrát výlučnou Boží vlastnost. Na dvanácti místech je přitom spojeno s přídavným jménem „milosrdný.“ Slovní spojení „milostivý a milosrdný“ vystihuje láskyplnou náklonnost Boha k lidem. Zatímco první část našeho úryvku končí hrozbou, na konci druhé části se setkáváme s pohledem milující bytosti.

Úryvek je navzdory starobylému rázu názorným příkladem biblických pobídek k sociální etice. Z obrazu o Bohu čerpají také novozákonní autoři.

První část úryvku rozvíjí takzvané „zlaté pravidlo“ (Mt 7,11). Odkaz na vlastní přistěhovalectví má vést k lidskému jednání z cizinci; varování před možností ovdovění a osiření ve vlastní rodině má vyvolat ohled na postižené. Skutečnost, že Bůh se ujímá zvláště chudých, kteří nemají pomocníky, není lacinou útěchou, ale úkolem pro celou společnost, a to už ve Starém zákoně. Na tuto tradici v knihách Mojžíšových a u proroků navazuje také Ježíš. Náš úryvek ukazuje, že také Starý zákon lze chápat jako radostné poselství, zvláště pro jakkoli postižené. Můžeme si také všimnout, že tato radostná zvěst se nachází v rámci Zákona.

Boží řeč, vyzývající k sociálnímu jednání, vrcholí ve slovech: „neboť jsem milostivý“. Na tento obraz o Bohu navazuje Ježíš přikázáním lásky k Bohu a bližnímu. Úryvek Matoušova evangelia nám příští neděli přiblíží, jak chtěl jeden z farizeů, znalec Zákona, uvést Ježíše do úzkých a zeptal se: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší? Ježíš mu odpověděl: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těchto přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci“ (Mt 22,34-40).

V této souvislosti je dobré uvědomit si, že jako mezizpěv po prvním čtení zazní některé verše 18. žalmu. Mezi jednotlivými částmi žalmu budeme zpívat slova: „Miluji tě, Hospodine, má sílo!“ Vyjadřujeme tak jedinou správnou odpověď na požadavky Mojžíšova zákona i na Ježíšovo přikázání.

Velmi poučným komentářem k našemu úryvku mohou být slova ze 6. kapitoly Lukášova evangelia: „Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to čekat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 7,20-26).

Při pozdravení pokoje by snad bylo vhodné upozornit, že toto gesto naznačuje, jak je láska k Bohu a lidem dvěma stranami téže mince. Podobně je tomu s výzvou „jděte ve jménu Páně!“ Neukončuje pouze bohoslužbu, ale povzbuzuje věřící ke službě lidem, se kterými se potkáváme ve svém každodenním životě.

Náš život pochází od Boha. Proto můžeme své síly nasadit ve prospěch slabých. Vnímat Boží lásku a milovat druhé lidi patří neodlučně k sobě. Vstupní modlitba mše svaté se navíc zmiňuje o zaslíbení: „Všemohoucí, věčný Bože, rozmnož naši víru, naději a lásku, ať s radostí plníme, co přikazuješ, aby se na nás splnilo, co slibuješ.“

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3