Fp 4,12-14.19-20

Jiří Voleský

 

V neděli uslyšíme jako druhé čtení další úryvek z listu apoštola Pavla Filipanům. Poslední stať tohoto listu je poděkováním za hmotný dar, který apoštolovi poslali do vězení starostliví Filipané. Jeden z důvodů, proč Pavel píše do Filip, je zaslaný dar, který má ulehčit jeho tíživé postavení. Tento dar byl předán prostřednictvím Epafrodita, o kterém byla řeč již dříve: Pokládám však za nutné vypravit k vám Epafrodita, svého bratra, spolupracovníka a spolubojovníka, kterého jste poslali, aby mi posloužil v mých potřebách. …Vždyť pro Kristovo dílo by málem byl umřel. Vlastní život dal v sázku, aby doplnil, v čem jste mi vy nemohli posloužit. Zmíněného Epafrodita nazývá apoštol „spolupracovníkem“. To je vysoké ocenění jeho činnosti a postavení. Pavel tím patrně vyjadřuje jeho misionářskou a učitelskou činnost, pro kterou se Epafroditos staví po bok samotného apoštola. Epafroditos pochází z Filip, kde zaujímá zřejmě jedno z předních postavení. Pavlovi předává hmotnou podporu, kterou mu posílají věřící z Filip. O jakou pomoc se však konkrétně jedná? Zde nám pomohou verše, které jsou v  našem dnešním úryvku vypuštěny: Sami dobře víte, Filipané, že na začátku práce pro evangelium, když jsem odcházel z Makedonie, žádná církevní obec si se mnou nevyrovnávala vzájemné příjmy a vydání. …Ne že bych vyhledával dary, ale hledám hodně kladných položek ve prospěch vašeho účtu. Slova – „příjmy, vydání, kladné položky, ve prospěch vašeho účtu“ – odkazují do oblasti financí. Z toho zřejmě vyplývá, že apoštol obdržel od znepokojených Filipanů finanční dar, který mu má ulehčit jeho hmotné těžkosti. Pavel dar přijímá, i když odměnu za svou apoštolskou činnost obyčejně odmítá. V Prvním listu Korinťanům o tom čteme: Tak i Pán nařídil, aby ti, kdo hlásají evangelium, z evangelia měli obživu. Ale já jsem z toho nepoužil ničeho. …Jaká je tedy moje odměna? To, že hlásám evangelium, a nic za to nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium poskytuje. Pavel volí tuto neobvyklou praxi ze dvou důvodů: Jednak chápe své poslání jako nutnou povinnost svého apoštolského života. Byl bezprostředně vybrán a poslán samotným zmrtvýchvstalým Pánem. V tomto ohledu pronáší svá slavnostní slova: Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal. Odtud také Pavel čerpá jistotu své jedinečné apoštolské autority, která zavazuje věřící křesťany k bezpodmínečné poslušnosti. Druhá skutečnost, proč Pavel volí tuto nezištnou a zároveň neobvyklou praxi, je nebezpečí srovnání jeho apoštolátu s potulnými kazateli a lidovými filozofy, kteří na této činnosti stavěli hmotné zajištění svého života. Tak se nauka, kterou hlásali, stávala spíše prostředkem k dosažení zisku, nežli skutečným zvěstováním pravdy. Četné historické dokumenty dokládají, že tato praxe potulného kazatelství byla v Pavlově době ve Středomoří velice rozšířena a často dávala podnět k zneužívání náboženství a filozofie k osobnímu obohacování. Pavel píše v tomto smyslu do Soluně: A proto, jak sami víte, jsme nikdy neužívali úlisných řečí, ani jsme nic nedělali ze skryté lakoty – Bůh je svědek! …ve dne v noci jsme pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám hlásali Boží evangelium. Důkazem, že apoštol svoji službu evangeliu bere upřímně a obětavě, je především tato nezištnost a zřeknutí se spravedlivé odměny. Zde se nabízí otázka po zdroji Pavlova živobytí. Podle obvyklého způsobu života židovských rabínů měl Pavel kromě své kazatelské a duchovní činnosti ještě řemeslné vzdělání, které mu umožňovalo zajišťovat si manuální prací příjem nutný k živobytí. Ve Skutcích apoštolů čteme: Potom Pavel odešel z Athén a přišel do Korinta. Tam se setkal s jedním Židem, jmenoval se Akvila a pocházel z Pontu. Se svou manželkou Priscillou přišel před krátkým časem z Itálie, protože Klaudius dal rozkaz, aby všichni Židé opustili Řím. Pavel šel tedy k nim a protože měl stejné řemeslo – byli totiž podle řemesla výrobci stanů – zůstal u nich a pracoval. Každou sobotu pak mluvil v synagóze a snažil se přesvědčit židy i pohany. Tato krátká zpráva je cenným pramenem pro pravděpodobnou rekonstrukci Pavlovy misijní činnosti uprostřed antického velkoměsta. Pavel tedy očividně během týdne pracuje jako řemeslník a svůj výdělek používá na zajištění své obživy a ubytování. Řemeslo je ve Skutcích apoštolů nazváno „výroba stanů“. Stejným řemeslem se zabývali též křesťané ze židovství, manželé Akvila a Priscilla, kteří přišli do Korinta před nedávnem z Říma. Pavel se pravděpodobně řemeslu naučil ve svém rodném městě Tarsu. Máme zde tedy řemeslo, které je nazváno „výroba stanů“ a tři veliká města, ve kterých bylo očividně možné se tímto řemeslem živit. Protože však se ve velikých městech stany nepoužívaly a lidé bydleli v kamenných nebo cihlových domech, stojíme před otázkou, zda je nutno chápat tuto práci jen jako výrobu stanů. Protože se v soudobé antické literatuře používá pro výrobce stanů jiného označení a protože toto řemeslo kvetlo spíše na venkově, kde lidé stany potřebovali, zdá se, že zde nejde o konkrétní výrobu stanů, ale o jiný druh výroby, který se však dal též použít při výrobě stanů. Pavlovo řemeslo se v komentářích označuje nejčastěji jako „vydělávání kůží“. Kdyby byl Pavel koželužníkem, tedy zpracovatelem dobytčí kůže, bylo by jeho řemeslo lépe pochopitelné z hlediska prostředí, kde se tímto řemeslem mohl živit. Přijměme tedy, že apoštol kromě náročné misijní činnosti vykonával manuální práci podobnou našemu koželužnictví – a tak si vydělával na živobytí. Při duchovní péči o početnější obec věřících chápeme Pavlova slova adresovaná do Korinta, která jsou zasazena do výčtu veškerého apoštolského nasazení i ohrožení: K tomu vyčerpávající práce, mnohé bezesné noci …Kromě toho každodenní nával ke mně a starost o všechny církevní obce. Podobně píše do Soluně: Přece si ještě vzpomínáte, bratři, na naši vyčerpávající námahu: ve dne v noci jsme pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám hlásali Boží evangelium. Pavel tedy zcela nezištně, obětavě a s nasazením veškerých svých sil pracuje manuálně, duševně i duchovně, aby rozmnožoval Boží lid a stal se pro všechny životním vzorem. Pavel tedy – narozdíl od ostatních apoštolů – odmítá odměnu za svou misijní práci. Měl na ni samozřejmě nárok. Nikdo by se nad tím v křesťanských obcích nepozastavoval. Sám Ježíš říká při misijním rozesílání svých učedníků: Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: ‚pokoj tomuto domu!‘ …V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Pavel o tomto pravidlu dobře ví. Tímto pravidlem se řídili křesťanští misionáři. Vyplývá to z jiné jeho poznámky: Jestliže my jsme pro vás rozsévali dobra duchovní, je to snad příliš, kdybychom sklízeli u vás dobra časná?Jestliže toto právo u vás přísluší jiným, proč by nemělo příslušet tím spíše nám?

Slyšeli jsme rozsáhlý úvod k našemu úryvku, ale bez něho bychom těžko správně pochopili celou problematiku a historické pozadí myšlenek, nad kterými se dnes zamýšlíme.

Dovedu žít v odříkání a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu.

Tato proslulá apoštolova slova jsou psána slavnostním, téměř básnickým tónem. Opravdu v nich odhalíme určitou rytmiku a rýmovou souměrnost. Kdybychom rozdělili tyto věty do dvou slok, vždy o třech verších, vynikne celá promyšlená a uspořádaná stavba výrazněji. První dva verše první sloky: Dovedu žít v odříkání – a dovedu žít v hojnosti, jsou uvozeny stejným slovesem, které bychom přesněji mohli přeložit pojmem „znám“. Jde o sloveso, které předpokládá osobní zkušenost a angažovanost v získaném poznání. Co v každém verši následuje, stojí na opačných pólech této zkušenosti. Jsou jimi na jedné straně chudoba a na druhé straně bohatství. Třetí verš je potom shrnutím dvou předcházejících veršů: Seznámil jsem se důvěrně se vším. Výraz „všechno“ ovládá tento verš. Pavel se ponořil svou bohatou zkušeností do obou protichůdných mezí lidské existence – do chudoby i bohatství. Umožňuje mu to hrdě a zároveň pokorně prohlásit, že mu není cizí žádná lidská zkušenost. Po této pomyslné první sloce následuje sloka druhá, která je opět tvořena třemi verši. Opět jde o extrémní protiklady, které jsou ilustrovány dvěma různými pojmy. „Sytost i hladovění, nadbytek i nedostatek“ jsou v původním řeckém textu vyjádřeny infinitivy sloves – tak je zdůrazněno apoštolovo osobní, zkušenostní zapojení do zmíněných stavů. Ze zmínek v listech Korinťanům víme, že byl Pavel při své těžké službě často na pokraji vyhladovění a krajní nouze: „Ještě i nyní trpíme hlad a žízeň, nemáme se do čeho obléci, honí nás z místa na místo…“ Na jiném místě se Korinťanům svěřuje: „K tomu vyčerpávající práce, mnohé bezesné noci, hlad a žízeň, časté posty, zima a chatrné oblečení.“ V našem případě pociťuje apoštol ohrožení své služby Kristu a evangeliu nejen v nedostatku, ale i v nadbytku. I „sytost a nadbytek“ je jistým pokušením pro Božího služebníka. Pavlovi nejsou cizí ani tyto životní zkušenosti. Posledním veršem uzavírá apoštol velkolepě celé veršované, hymnické vyznání: Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. V první části věty apoštol zdůrazňuje, že je naprosto svobodný na základě své bohaté a všeobjímající zkušenosti. „Všechno mohu“ můžeme také přeložit: „všechno umím, všechno znám“ – samozřejmě ne ve smyslu prázdného či ješitného vychloubání. Pavel zde pouze prohlašuje, že jeho životní zkušenost zahrnuje všechny lidské pocity a zážitky. Můžeme zde přihlédnout k tehdy převládající filozofii a životní praxi, totiž ke stoicizmu. Stoikové usilovali učením a bohatou životní zkušeností o dosažení vnitřní vyrovnanosti a spokojenosti. Soběstačnost je pak pro ně vrcholným projevem ctnosti. O této soběstačnosti, která je vyjádřena stejným slovem jako ve zmíněné filozofii, je řeč bezprostředně před naším dnešním úryvkem: Ne že bych si snad stěžoval na nedostatek. Já jsem se naučil být spokojený s tím, co právě mám. Pavlovo „být spokojen s tím, co právě mám“ je v řečtině vyjádřeno slovem, vyjadřujícím ideální postoj vyučeného a vychovaného stoika. Pavlův text se však podstatně liší od praxe stoické filozofie. Stoik dosahuje „soběstačnosti“ na základě vlastního úsilí, kdežto Pavel slavnostně prohlašuje: „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu.“ Pavlova soběstačnost, srovnatelná se stoickým mravním ideálem, není podmíněna osobním asketickým výkonem, ale účinnou pomocí Pána, který Pavla vede a posiluje. Pavel zde používá stoického slovníku, ale naplňuje jej novým obsahem na základě víry ve vzkříšeného Ježíše Krista. Je to jeden z mnoha příkladů, jak si křesťanství od počátku své existence vybírá z jiných nauk ušlechtilé a prospěšné myšlenky, přičemž je však přísně podřizuje svému věroučnému vyznání.

Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení. Z této věty dýchá apoštolova vděčnost za solidaritu filipských křesťanů, která se projevila nejen účinnou pomocí, ale – jak vyplývá z jiných míst listu – i spoluúčastí na Pavlových trápeních. Probouzejí tak v apoštolově srdci hlubokou a radostnou vděčnost, neboť tato jejich solidární spoluúčast na úzkostech Kristova posla je výrazným dokladem jejich praktického následování Krista. Pavlova radost, která prolíná celý list, pramení hlavně z této skutečnosti.

A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat. Pavlovo důvěryplné přání, aby Bůh odplatil křesťanům jejich štědrost a podporu apoštola účinnou pomocí a bohatými dary, patří do oblasti zkušenosti, kterou křesťané od počátku mocně zakoušeli. Vzkříšený Ježíš Kristus vyprošuje u svého nebeského Otce všechny dary, o které křesťané s důvěrou v modlitbě prosí. Ježíšovo ujištění – O cokoli budete v modlitbě prosit ve jménu mém, jistě dostanete – není pouze budoucím zaslíbením, ale již naplňovanou skutečností, s kterou se věřící křesťané dnes a denně setkávají. Nejde pouze o duchovní dobra a dary, ale i o konkrétní hmotné potřeby, které jsou věřícímu člověku starostlivým Bohem poskytovány.

Slavnostní chvalozpěv uzavírá tento krásný a poučný úryvek, pojednávající o důvěře v Boha a jásavé radosti z jeho starostlivé lásky, která se zde projevuje vzájemnou solidární a obětavou spoluúčastí věřících na trápení i potěšení. Takto proniká viditelně a zkušenostně jednání Ježíše Krista do konkrétního jednání lidí na tomto světě. Bohu, našemu Otci, buď sláva na věčné věky! Amen.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3