Ga 1,11-20

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači, v dnešním pořadu Bible v liturgii se nebudeme věnovat nějakému tématu, ale zamyslíme se nad krátkým textem z listu Galaťanům. Zítra se v celé církvi slaví svátek apoštolů Petra a Pavla. Pro vigilii této slavnosti byl vybrán úryvek z první kapitoly listu Galaťanům.

Dříve než se ponoříme do vybraného textu, řekneme si pár slov o celém listu, který patří k nejdůležitějším písemným svědectvím, která se nám dochovala z prvních dob církve. Z historického hlediska není žádný jiný pramen tak poučný, co se týče Pavlova života a dějin raného křesťanství, jako právě list Galaťanům. Mohli bychom s ním srovnat snad Skutky apoštolů, které však byly sepsány o několik desetiletí později. Navíc někým, kdo se dění bezprostředně neúčastnil. List Galaťanům napsal sám apoštol Pavel, někdy v letech 52 až 56. Psal jej pravděpodobně z Efezu nebo na začátku svého pobytu v Makedonii při své třetí misijní cestě. Z teologického hlediska je nejdůležitějším Pavlovým dopisem list Římanům, kterým jsme se zabývali minulý pátek. V obou těchto listech najdeme mnoho společných témat. Proto také bývá list Galaťanům nazýván „malým listem Římanům“.

Po úvodních pozdravech se Pavel obrací přímo na adresáty. Doslechl se, že se přiklonili k jinému evangeliu, které jim hlásali někteří kazatelé po Pavlově odchodu. Těmi hlasateli byli pravděpodobně křesťané původem ze židovství, kteří chtěli zachovávat všechny starozákonní předpisy. Byl to vůbec jeden z prvních problémů, který musela začínající církev řešit. Křesťany se stávali jak obřezaní Židé, tak také pohané, kteří nezachovávali příkazy Mojžíšova Zákona. Tento problém se řešil na takzvaném apoštolském sněmu v Jeruzalémě, o kterém se dočteme v patnácté kapitole Skutků apoštolů nebo také v druhé kapitole Listu Galaťanům. Problém se vyřešil ve prospěch pohanů. Křesťané se z pohanství tedy nemuseli nechat obřezat a nemuseli dodržovat nařízení Mojžíšova zákona. Zprávy o určitých zmatcích v křesťanských obcích se staly pro Pavla výstražným signálem – vyžadovaly nekompromisní odpor a rychlé řešení. Pavlovi se vytýkalo, že se chtěl lidem podbízet se svým evangeliem, které nepodléhá Mojžíšovu Zákonu. Jak čteme v desátém verši první kapitoly, Pavel se těmto nařčením rozhodně brání: „Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým“ (Gal 1,10).

Po této podrážděné reakci následuje jasné ujištění o pravosti evangelia, které Pavel hlásal: „Ujišťuji vás, bratři, že evangelium, které jste ode mne slyšeli, není z člověka (Gal 1,11). Pavlovo zvěstování evangelia nemůže být lidskou záležitostí, protože je skutečností tak novou, že přesahuje lidská měřítka. Pavel přirozeně přijímal základy víry v Ježíše Krista ve své obci v Damašku nebo v Antiochii. Ale jeho podoba hlásání radostné zvěsti je zvláštní právě zaměřením na všechny lidi. Nejen na izraelský národ, ale také na všechny okolní pohanské národy. K pohanům ho neposílá Petr nebo Jakub, ale sám Ježíš při Pavlově obrácení. „Vždyť já jsem je nepřevzal od žádného člověka ani se mu nenaučil od lidí, nýbrž zjevil mi je sám Ježíš Kristus“(Gal 1,12).

Pavel se začíná odvolávat na skutečnosti, které byly o jeho obrácení všeobecně známé. Kdo o nich pochyboval, mohl si je snadno ověřit. Proto Pavel říká: „Slyšeli jste přece o tom, jak jsem si kdysi vedl, když jsem ještě byl oddán židovství, jak horlivě jsem pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit.Vynikal jsem ve věrnosti k židovství nad mnoho vrstevníků v našem lidu a nadmíru jsem horlil pro tradice našich otců“ (Gal 1,13-14). Pavel byl před svým obrácením horlivým Židem, který s pečlivou důsledností pronásledoval první křesťany. Bojoval za tradici, za úctu k jedinému Bohu. Snažil se vyhubit všechno, co se příčilo zachovávání tradice a Mojžíšova Zákona. Proto se nedá předpokládat, že by ho z ničeho nic napadlo, nedodržovat obřízku a ostatní příkazy Zákona. Do takové míry se člověk nezmění bezdůvodně, na základě přemlouvání či z lenosti. Muselo se přihodit něco závažného, co způsobilo tak razantní zlom v Pavlově smýšlení a chování. Pavel používá obrazu některých proroků: „Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjevit mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům“ (Gal 1,15-16). S podobnými slovy se setkáváme ve Starém zákoně při povolání proroka Jeremjáše, kterému Hospodin říká: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě národům za proroka“(Jer 1,5). Takzvaný Druhý Izajáš píše o svém povolání: „Hospodin mě povolal z života mateřského, od nitra mé matky připomínal moje jméno“ (Iz 49,1). Pavel, který byl hrdý na svoje židovství, je zasažen Ježíšem Kristem. Projevuje se na něm jednání Stvořitele, který si Pavla již odedávna vyhlédl a zamýšlel mu svěřit poslání mezi pohany. Ježíš posílá Pavla ke všem národům, podobně jako Bůh dal Jeremjáše za proroka pohanským národům.

Vzkříšení ukřižovaného Ježíše objasnilo Pavlovi spásonosný význam jeho smrti pro celý svět. Pavel pochopil, že člověk je spasen skrze Kristovu smrt a vzkříšení. Poznal, jak nedostačující jsou všechny lidské skutky i skutky zbožnosti podle Mojžíšova Zákona. Pavlovo setkání se vzkříšeným Kristem bylo současně povoláním za apoštola národů. Nikdo mu nemusel dávat rady a informace. V dalším verši čteme: „Tehdy jsem nešel o radu k žádnému člověku, ani jsem se nevypravil do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly dříve než já, nýbrž odešel jsem do Arábie a potom jsem se zase vrátil do Damašku“(Gal 16-17). Pavel se nevydává do Jeruzaléma za dvanácti apoštoly v čele s Petrem a Jakubem. Odchází však na poušť.

V této chvíli si, milí posluchači, všimněme jedné zajímavosti. Všichni známe vyprávění o Pavlově obrácení. V Novém zákoně je zmíněno několikrát. Ve Skutcích apoštolů je můžeme najít dokonce třikrát – v deváté, dvacáté druhé a dvacáté šesté kapitole. Všechny tři zprávy se liší v některých podrobnostech. Hlavní poselství je však shodné. Pavel horlí pro židovství, a proto pronásleduje křesťany. Je však Bohem vyvolen, a proto ho zasáhne jako blesk zjevení Vzkříšeného. Jde o oslepující jas světla, ve kterém se setkává s Kristem tak, že ho slyší a vidí. Stalo se to blízko Damašku. Podle dvou zpráv pak Pavel pokračoval do Damašku, kam měl původně namířeno. V dnešním úryvku čteme, že Pavel odešel do Arábie a pak se teprve vrátil do Damašku. Téměř okamžitě se stává misionářem. Arábií není pravděpodobně myšlena poušť vhodná k přemýšlení, ale severní část Nabatejské říše, která se stala první etapou jeho misie.

Teprve po několika letech se Pavel vydává do Jeruzaléma a setkává se s Petrem a Jakubem. Čteme o tom v osmnáctém verši: „Teprve o tři léta později jsem se vydal do Jeruzaléma, abych se seznámil s Petrem, a růstal jsem u něho dva týdny. Nikoho jiného z apoštolů jsem neviděl, jen Jakuba, bratra Páně“ (Gal 1,18-19). Setkání těchto dvou velkých postav křesťanství, jejichž svátek budeme zítra slavit, je zahaleno určitým tajemstvím. Petr byl prvním svědkem vzkříšeného Krista. O této skutečnosti vypovídá pravděpodobně úplně nejstarší vyznání víry, které najdeme v Prvním listu Korinťanům: „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben. Byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti (…) Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně“ (1 Kor 15,3-5;8-9), říká Pavel. Bývalý horlivý pronásledovatel se setkal s prvním svědkem Ježíše Krista. Každý z těchto dvou, kteří dnes patří neodmyslitelně k sobě, se setkává s Kristem. Petr viděl vzkříšeného Ježíše Krista jako první, Pavel jako poslední.

Pavel se pak setkává ještě s představitelem církevní obce v Jeruzalémě – s Jakubem. Také tuto osobnost zmiňuje v Prvním listu Korinťanům, jehož úryvek jsme si před chvílí četli. Toto setkání bylo pro Pavla asi velmi důležité, podobně jako setkání s Petrem, o němž nám zanechal zprávu, že spolu pobyli jen čtrnáct dní.

Na závěr dnešního úryvku ještě uslyšíme Pavlovo ujištění, že mluví pravdu. Říká: „Před tváří Boží vás ujišťuji, že to, co vám píšu, není lež“ (Gal 1,20). Tímto ujištěním Pavel zdůrazňuje, co řekl. Nejsou to jen pouhé řeči, ale důležité skutečnosti. Pavel tak objasňuje křesťanům v Galácii legitimitu svého povolání za apoštola a hlásání evangelia.

Dnes jsme se věnovali apoštolu Pavlovi, který má zítra společně s apoštolem Petrem svátek. Pavel obhajoval své povolání hlásat radostnou zvěst o Ježíši Kristu, se kterým se osobně setkal. Nebyl jeho učedníkem v době Ježíšova pozemského života, ale Ježíš se mu zjevuje a povolává ho po svém vzkříšení. Petr je poslán především k židovskému národu, Pavel k pohanům. Petr se jako první osobně setkává se vzkříšeným Kristem, Pavel jako poslední. Tito dva velcí apoštolé patří nerozlučně k sobě.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3