Gn 2,7-9; 3,1-7

Petr Chalupa

 

První kapitoly bible hovoří o stvoření a určení člověka. Chtějí především odpovědět na nejdůležitější existenciální otázky: odkud člověk pochází, k čemu je stvořen, proč tak často nejedná podle svého určení, proč je lidský život doprovázen obtížemi, utrpením a smrtí. Autor První knihy Mojžíšovy odpovídá postupně: ve druhé kapitole představuje člověka, jakého Bůh chtěl. V zahradě, kterou Bůh založil, má člověk vést pokojný a naplněný život, včetně smysluplné práce. Tato kapitola ukazuje, jaké vztahy Bůh chtěl. Následující, třetí kapitola ukazuje vztahy, jaké jsou ve skutečnosti: Člověk nejedná podle Božího pokynu, nýbrž přestupuje jediný příkaz, který mu Bůh dal. Druhou a třetí kapitolu První knihy Mojžíšovy nemáme proto číst jako historickou zprávu o tom, co bylo dříve a co potom, nýbrž jako souběžná vyprávění. První příběh vypráví o tom, jaké měly být vztahy – druhý o tom, jaké jsou ve skutečnosti.

Dříve se hovořilo o jistém Jahvistovi jako autorovi tohoto textu. Dnes víme, že dějiny, sepsané v Jeruzalémě okolo r. 700 před Kristem, byly v průběhu 6. století ve vlasti přepracovány. Dílem této další práce se starobylou tradicí je i náš úryvek. Důležité je, že autor nevypráví o dějinách způsobem, na jaký jsme dnes zvyklí. Vyprávění je – cizím slovem – etiologické, to znamená, že se táže po důvodech současného smutného stavu světa. Tyto životní podmínky nejsou vázány na 6. století před Kristem. Jsou promítnuty na sám počátek všeho, aby se tak zdůraznilo, že jde o podmínky, které se týkají člověka jako člověka, a to v každé době.

Liturgickému úryvku, který začíná stvořením člověka, předchází v biblickém textu výčet toho, co tehdy ještě nebylo: „nebylo na zemi žádné polní křovisko ani nevzcházela žádná polní bylina… nebylo člověka, který by zemi obdělával.“ Tento způsob vyprávění se velmi nápadně podobá textům se stejnou tematikou v Egyptě a Mezopotámii. Pro nás však je důležité, že podle vypravěče je prvním dílem stvořitele člověk. Teprve pro něho Bůh tvoří vše ostatní.

Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu země

Hebrejský autor nabízí při popisu stvoření člověka slovní hříčku. Člověk, hebrejsky „adam“, je uhněten ze země, hebrejsky „adama“. Hebrejsky mluvící člověk vnímá ve slově „adam“ něco jako „zemitec.“ Není divu, že určením tohoto člověka je obdělávat zemi.

Tento člověk je zatím nerozlišený, mužem je nazván až po stvoření ženy na konci druhé kapitoly. I zde se pak setkáme se slovní hříčkou: žena, hebrejsky išá, je vzata z muže, hebrejsky iš – zde hebrejština zdůrazňuje jejich sounáležitost.

a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí. Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, jejichž ovoce je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla..

Živou bytostí se člověk stává, teprve až mu Bůh vdechne dech života. Člověk je spjat se zemí, – hebrejsky: adam s adamou – , zároveň je v něm něco Božího – jen tak je živým člověkem.

Stvořitel se stará o člověka, když pro něho vysází zahradu. Zmínka o obou stromech spojuje tento text s následující 3. kapitolou, ve které hrají oba důležitou roli. Strom života je známý ze starověkých orientálních vyprávění o stvoření. Strom poznání dobra a zla bude mít význam v následujícím vyprávění o přestoupení zákazu.

Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: „Řekl skutečně Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“ Žena odpověděla hadovi: „Smíme jíst ovoce každého stromu v zahradě, jen ovoce stromu, který je uprostřed zahrady – Bůh pravil – nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli.“ Had nato ženě: „Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro a zlo.“

Had je představen jako nejlstivější – mohli bychom také přeložit nejvychytralejší – tvor, kterého Bůh udělal. Je však tvorem téhož Boha, který stvořil i člověka. Původ zla zůstává nezodpovězenou otázkou. Bez nadsázky lze mluvit o tajemství zla.

Rozhovor se ženou je mistrným popisem svádění: Had uvede nejprve ženu do zmatku, aby zapochybovala o tom, že Bůh to s člověkem myslí dobře. Přehání, když se ptá, zda Bůh zakázal jíst ze všech stromů v zahradě. Žena chrání Boha, když uvádí hadovo tvrzení na pravou míru. V dalším průběhu rozhovoru však přehání také žena: tvrdí, že se stromu uprostřed zahrady nemají ani dotýkat. Možná už jde o projev strachu před přitažlivostí ovoce. Pak může had zasadit poslední úder: zpochybní Boží dobrotu – Bůh nechce, aby se lidé stali moudrými, proto zakázal jíst z tohoto stromu.

Žena viděla, že ovoce stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazi. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry.

Tyto verše popisují čin a jeho důsledky. Had zcela mizí. Žena vidí ovoce a jí, dává svému muži, který je s ní, a jí také on. Oběma se otevírají oči – pozorují však, že jsou nazí. Zde autor používá další slovní hříčku. V hebrejštině zní takřka stejně výraz pro hadovu vlastnost – lstivost, vychytralost – a výraz pro nahotu. Lidé jedí, aby se stali chytrými, objevují však, že jsou nazí. Had nelhal, jen šikovně využil dvojznačnosti určitého pojmu, aby lidi chytil do své léčky.

Had má v bájích mnoho významů. Protože se svléká z kůže, je také symbolem života a smrti. Už ve starším eposu o Gilgamešovi je to právě had, který hlavnímu hrdinovi sežere rostlinu života na okraji studny. Ve 3. kapitole První knihy Mojžíšovy je však had jednoznačně tvor. Není protibožskou silou ani ďáblem či satanem. Autor textu pouze vybral určité zvíře, aby s jeho pomocí ukázal, jak lidé ztrácejí důvěru v Boha i vůči sobě navzájem. Celý děj bychom mohli přenést i do nitra člověka.

Proč se had obrací na ženu? Na mnoha vyobrazeních ze starověku vidíme strom a ženu. Žena je jako dárkyně života spojována nejen s hadem jako symbolem života, ale také se stromem a jeho plody. Tuto její funkci potvrzuje i jméno, které v závěru kapitoly dostává: Eva – matka všech živých.

Biblické vyprávění o ráji hrálo vždy významnou roli. Sloužilo k odůvodnění pádu do hříchu na počátku lidstva. Nápadné však je, že z mnoha hebrejských výrazů pro vinu a hřích se ve druhé a třetí kapitole První knihy Mojžíšovy nenachází ani jeden. Teprve následující vyprávění o Kainovi a Abelovi používá pojmu hřích. Je zřejmé, že autor nechce popisovat hřích lidí, ale jejich základní stav. Člověk je takový a takový byl už na počátku. Je bytostí, která dokáže Boha poslouchat, ale také se proti Bohu postavit.

V posledních staletích před narozením Krista se lidé s mimořádným neklidem zajímali o zlo a původ hříchu. Kolovalo mnoho spisů o andělích a démonech. Jedno z vysvětlení, jež byla běžná v této době, prohlašovalo ženu za vstupní bránu zla. Tyto názory pronikly do některých spisů Nového zákona. Jak nespravedlivě přísné jsou k ženě, dokládá 1. list Timotejovi, kde se dočteme (2,13n): „Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení.“ Ve vyprávění První knihy Mojžíšovy se však objevuje nesprávné lidské jednání v mnoha obměnách: ve vztazích mezi bratry, které končí bratrovraždou; v Lámechově pomstychtivosti; v násilí božských synů vůči lidským dcerám a nakonec ve stavbě věže. Žena hraje aktivní roli pouze ve 3. kapitole První knihy Mojžíšovy – navíc v těsném společenství s mužem, se kterým má být podle stvořitelova záměru jednou bytostí.

V souvislosti s ostatními biblickými texty první neděle postní si nejprve všimneme druhého čtení – z listu apoštola Pavla Římanům (5,12-19). Zde se kladou základy pro pozdější nauku o prvotním hříchu. Musíme si ovšem uvědomit, že Pavel postupuje od vykupitelského činu Ježíše Krista jakoby nazpět k důvodům tohoto činu. Zde si vypomáhá naším textem, který zřejmě velmi dobře znal: „skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt… tento Adam je protějškem toho, který měl přijít.“ Vzápětí z toho Pavel vyvozuje svou radostnou zvěst: „jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými.“

Úryvek z Matoušova evangelia o Ježíšově vítězství nad pokušitelem (Mt 4,1-11) znázorňuje, v čem spočívá tak účinná poslušnost zmíněného jednoho člověka, to je Ježíše Krista.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3