Iz 22,19-23

Petr Chalupa

 

O 21. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek z 22. kapitoly knihy proroka Izajáše. Úryvek začíná větou, která odkazuje na širší souvislost. Od 13. kapitoly obsahuje kniha Izajáš hrozby proti cizím národům. 22. kapitola se vymyká z tohoto úseku. Hrozby totiž míří proti Izajášovým soukmenovcům. Kapitola se skládá ze dvou částí. V prvním až čtrnáctém verši se hrozba obrací proti Jeruzalému, v patnáctém až pětadvacátém proti vysokému úředníku Šebnovi. Tuto druhou část můžeme členit podrobněji. V patnáctém až devatenáctém verši se ohlašuje Šebnovo sesazení, dvacátý až třiadvacátý verš pojednávají o ustanovení Eljakima, další dva verše předpovídají jeho neúspěch. Tyto poslední verše jsou pravděpodobně pozdějším dodatkem, který už věděl o Eljakimově působení.

Na začátku druhé části 22. kapitoly se nachází takzvaná formule posla: „Tak říká Pán, Hospodin zástupů.“ Následující slova jsou tedy Hospodinovou řečí. Úředníka neodsuzuje prorok, ale sám Hospodin. Izajáš je zde pouze prostředníkem. Nejprve dostává úkol. Šebna je zároveň uveden jako adresát prorockého slova:

Jdi jen k tomu ministrovi, k Šebnovi, správci královského paláce.

Se Šebnou se setkáváme v Druhé knize královské jako s nejvyšším písařem krále Chizkijáše. V našem textu je navíc označen jako správce královského paláce. Příslušelo mu tedy dohlížet na královskou rodinu. Postavení bylo srovnatelné s orientálním vezírem či majordomem. Patřil zřejmě k dvořanům, kteří hospodařili ve svůj prospěch a způsobili tak ohrožení národa. Autor vyprávění v 18. a 19. kapitole První knihy královské chce zdůvodnit, proč byl Šebna sesazen z místa správce paláce a ustanoven pouhým písařem, zatímco byl povýšen Eljakim. Prorocký text u Izajáše se ohlíží za minulými událostmi a pokouší se zachytit Hospodinův pohled na tento vývoj.

V následujícím verši je kritizováno Šebnovo jednání:

Co tu máš a koho zde máš, žes tu vytesal hrob? Na vysokém místě sis vytesal hrob, ve skále sis vysekal příbytek!

V původním hebrejském textu se příslovečné určení místa „tu“ objeví dokonce třikrát. Autor textu chtěl zřejmě zdůraznit, jak pohoršlivé bylo Šebnovo jednání, když si připravoval hrobku, vytesanou do skály na vyvýšeném místě. Šebna chtěl dokonce i po smrti zůstat ve vysokém postavení. Prorocké slovo kritizuje jeho touhu po slávě a zneužití moci.

Hospodinovo odsuzující slovo předpovídá Šebnovi potupný konec. Ztratí se v cizině, daleko od svého nádherného hrobu.

Hle, Hospodin tě odhodí mocným rozmachem, člověče, zabaleného a svinutého v klubko, jako míč tě hodí do široširé země. Tam zemřeš a tam budou tvé nádherné vozy, ty hanbo domu svého pána!

Hrozba směřuje přímo proti Šebnovi. Jsou v ní propojeny dva obrazy – zápasu a hození míče. Pomocí těchto obrazů je naznačeno Šebnovo vyhnanství v daleké cizí zemi, konkrétně v Asýrii. Tam zemře. Vzhledem k nádherným vozům, které představovaly královskou vznešenost a které měl Šebna jako správce královského paláce na starost, je on sám nazván „hanbou svého pána“, tedy jeruzalémského krále.

Vyženu tě z tvého místa, z tvého úřadu tě svrhnu.

Šebna bude zbaven svého úřadu. Tato skutečnost je vyjádřena poeticky promyšleným způsobem. V první části verše se pomocí slovesa „vyhnat“ popisuje ohlašované dění a jeho zaměření prostřednictvím slov „z místa“, v druhé části verše se nejprve objeví určení „z úřadu“ a pak sloveso podobného významu „svrhnout.“ Postup lze znázornit křížem, tvarem, který připomíná řecké písmeno „chí“. Proto se tento básnický útvar nazývá chiasmus.

Podobným způsobem zbavuje Hospodin postavení jinak jen krále. Dokážeme si tedy představit, jak významné bylo Šebnovo místo.

Pak povolám svého služebníka Eljakima, syna Chilkijáhova,

Izajáš pokračuje ve své řeči. Pomocí slov „stane se v onen den“, ze kterých nám v překladu zbylo jen bezbarvé „pak“, přechází k dalšímu tématu. Sesazení jednoho předpokládá ustanovení jiného. Prvním krokem přitom bývá Boží povolání. Příznačné je jméno nově ustanoveného, Eljakim, jež v překladu z hebrejštiny znamená „ať pozvedne Bůh“. Nový správce se nebude povyšovat jako jeho předchůdce. Do vysokého postavení je povolán Bohem. Věrnost Hospodinu je vyjádřena označením „služebník.“ Tak se nazývali vynikající postavy v minulosti, například Mojžíš a David. Tohoto titulu užívá kniha Izajáš od 42. kapitoly pro tajemnou postavu „Hospodinova služebníka.“

Už v první kapitole knihy Izajáš je přislíbena Jeruzalému nová vládnoucí vrstva. Šebna je představitelem zvrácených vládnoucích úřadníků. Eljakim je jeho eschatologickým protějškem, má zaručit ideální poměry v Jeruzalémě a Judsku.

K uvedení do úřadu dochází ve dvou krocích. Prvním je obléknutí nového nositele úřadu, druhým předání moci Hospodinem.

obléknu mu tvou řízu, přepášu ho tvým pásem tvou moc mu předám do ruky.
Bude otcem obyvatelstvu Jeruzaléma a Judovu domu.

Pomocí zájmena „tvůj“ se třikrát odkazuje zpět na Šebnu. Hospodin odnímá odznaky jeho úřadu a svrchovaně je propůjčuje novému nositeli. Úřední šat se skládal z dlouhé lněné řízy, kterou mohl nosit kdokoli, která však patřila také k oblečení kněží. Šat správce královského paláce se vyznačoval několika zvláštními znaky. Kolem pasu ovinutý pás byl vyhrazen nositelům úřadu a odlišoval je od prostých lidí.

Moc, spojená s úřadem, se předávala vyslovením ustanovení, které se nám zde nedochovalo. Určitou stopou dalekosáhlých pravomocí zůstává označení „otec Jeruzaléma a Judy.“ Jeho povinnosti spočívají v péči o svěřené a přesahují pouhý královský palác.

Na jeho rameno položím klíč od Davidova domu;
když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře.

Předání klíčů je obrazem. Eljakim získává klíčové postavení nad Davidovým domem. Jako by v něm znovu ožíval král David, který svou otcovskou starostlivostí zajistí pokojný život ve spravedlnosti. Klíč se sice díky svému původnímu tvaru nosíval na rameni, nebyl však nikdy tak velký a těžký, že by jej bylo nutné takto nosit. Obraz spíš naznačuje břímě, jež určitý úřad představuje – rozhodnutí v oblasti správy královského majetku, která už nemohou být změněna.

Zarazím ho jako hřeb na pevné místo,
pro svůj rod zaslouží čestné křeslo.

Obraz pevně zaraženého stanového kolíku, který připomíná kočovnickou minulost, vypovídá o trvalém vykonávání úřadu. Později se ovšem muselo vysvětlit, proč vypadl kolík, chápaný už jako hřeb, zaražený do zdi.

V další části verše se obraz mění, téma však zůstává stejné. Eljakimovo postavení získá čest celému jeho rodu. Šebna byl nazván „hanbou domu svého pána“, Eljakim zasluhuje „čestné křeslo,“ jež budou moci zaujmout i jeho potomci.

Následující slova už v neděli neuslyšíme. Zdá se, že jsou pozdějším dodatkem, který měl vyjádřit naději v době babylónského vyhnanství.

Na něm bude viset všechny sláva domu jeho otce, děti i vnuci, všechno malé nářadí od umyvadel až do hrnců. V ten den – praví Hospodin zástupů – se uvolní hřebík, který byl zaražen na pevném místě; praskne a spadne, takže bude veta po všem, co na něm viselo – protože to Hospodin řekl.

Pozdější generace zažily, že nový vládnoucí vrstva nesplnila očekávání, jež se do ní vkládala. Rozšířila se protekce a příbuzenské vztahy ovlivňovaly hospodářství. Skupinové zájmy zničily vše, v co se předtím doufalo. Prorok předpovídá v Hospodinově jménu neslavný konec: odsouzení.

K pověření nějakým úřadem i k sesazení z tohoto postavení dochází ve Starém zákoně podle Hospodinovy vůle. Nositel úřadu se zodpovídá Hospodinu, zda vykonává svěřený úřad správně. Kdo pomýšlí pouze na vlastní výhody nebo čest – podobně jako Šebna, který si staví hrobku ve skále a opatřuje luxusní vozy – přijde o svůj úřad. Hospodin ho svrchovaně propůjčuje člověku, kterého považuje za vhodnějšího. Spojení úřadu a odpovědnosti zůstává dodnes aktuální.

Náš úryvek objevíme dvakrát v Novém zákoně. Důraz je však pokaždé položen jinak. V Matoušově evangeliu vyznává Šimon, syn Jonášův, že Ježíš je Mesiáš, Syn živého Boha. Nato mu Ježíš svěřuje klíče od nebeského království. Vše, co rozhodne – nejprve ohledně závaznosti či nezávaznosti Mojžíšova zákona – zůstává v platnosti. Stává se tak správcem Ježíšova domu, má na zemi dále zastávat místo vyvýšeného Pána. Právě tento úryvek evangelia uslyšíme příští neděli.

Druhá citace našeho úryvku se nachází ve 3. kapitole Janova zjevení. Praví se zde: „Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře“ (Zj 3,7). Ježíši Kristu je svěřena královská moc. Je zde proto představen jako strážce nebeského paláce.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3