Iz 49,14-15

Petr Chalupa

 

Pro osmou neděli v liturgickém mezidobí v cyklu A byl jako první čtení vybrán úryvek ze čtyřicáté deváté kapitoly knihy proroka Izaiáše. Kapitola začíná takzvanou druhou písní o Hospodinově služebníkovi. Bezejmenný prorok si v ní stýská na neúspěch svého působení: „nadarmo jsem se namáhal, naprázdno, zbytečně jsem strávil svou sílu“ (Iz 49,4). Hospodin mu odpovídá rozšířením dosahu jeho poslání. To se v budoucnu nemá týkat už jen Izraele, ale všech národů: Nestačí…, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět… Dám tě národům jako světlo, aby se má spása rozšířila až do končin země (Iz 49,6).
Proč se mluví o obnově Jakubových kmenů a pouhých zbytcích Izraele? Následující verš popisuje adresáta dalšího Hospodinova zaslíbení jako člověka, jehož život je v potupě, kdo je otrokem tyranů (Iz 49,7). Jaká byla situace adresátů tohoto zaslíbení, napovídá jeden z obsahů prorokova působení: má říci vězňům: Vyjděte (Iz 49,9). Dále je zaslíbení „návratu zdáli“ rozvinuto básnickými obrazy, které přecházejí v krátkou oslavnou píseň: jásejte, nebesa, plesej, země,… neboť Hospodin těší svůj národ (Iz 49,13).
Zdá se, že tato část knihy proroka Izaiáše předpokládá jako historické pozadí dobu babylonského vyhnanství. Jakubovi potomci, odvedení Babyloňany jako zajatci do daleké, cizí země, dokázali přežít epochu národní a náboženské katastrofy jen s nadějí na návrat do vlasti a obnovu života v ní.
Podobně jako si na začátku kapitoly naříkal na svůj nezdar prorok, uslyšíme na začátku čtení nářek národa:

Sión řekl: „Hospodin mě opustil, Pán na mě zapomněl.“

Když si uvědomíme, že přecházející verš je radostným jásotem nad Hospodinovou záchranou, neudivuje nás, že v hebrejském znění začíná tato část textu spojkou „ale“. Nářek Siónu je takto oddělen od předcházejícího jásotu. Ten možná zazníval v daleké babylonské cizině, nesený nadějí na obnovu. Doma však, na Siónu, se vše jevilo jako Hospodinem opuštěné a zapomenuté.
David kdysi dobyl „tvrz Sión“. Původně jebusitské město bylo od té doby označováno jako město Davidovo (srov. 1 Kr 8,1). Sión tedy zastupuje celé město Jeruzalém. Ačkoli byl chrám postavený v Jeruzaléme právě na pahorku Siónu považován za Hospodinův příbytek, zničily jej cizí národy. Už vyvrácení Jeruzaléma Babyloňany v roce 587 před Kristem vedlo k nářku nad zpustošeným Siónem. Útěchou měla být zvěst bezejmenného proroka, který slibuje Hospodinův návrat na Sión, návrat vyhnanců z Babylónie a novou dobu spásy. K naplnění této spásné zvěsti však po léta nedocházelo. Hospodinovi věrní si v Jeruzalémě připadali jako Hospodinem opuštění a zapomenutí.
Zosobněný Sión neoslovuje při svém naříkání Hospodina. Slyšíme jakoby citaci jeho nářku: Hospodin mě opustil, Pán na mě zapomněl. Sloveso „opustit“ může také znamenat „zanechat v nesnázích“. V knize Izaiáš se s tímto slovesem setkáme třikrát, vždy v souvislosti, kdy se hovoří o opuštěné ženě. O Siónu tedy prorok uvažuje jako o opuštěné, v nesnázích zanechané ženě. „Opustit“ však není termín z právní oblasti. Můžeme si tedy představit opuštění jen na určitou dobu. V páté knize Mojžíšově a knihách, které za ní následují, je Hospodinovo opuštění lidí způsobeno odvrácením těchto lidí od Hospodina. Další sloveno, „zapomenout“, vyjadřuje nouzi člověka, který se zde modlí. Jako konkrétní podobu nouze si můžeme dosadit poměry vyhnanství, i když se o nich výslovně nehovoří.
Patnáctý verš je Hospodinovou odpovědí, která navazuje na výčitku, že zapomněl na svůj lid.

Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto syna vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu!

Hospodin odpovídá otázkou, na kterou je odpověď předem známá. Použité hebrejské slovo vychází z normálního, očekávaného jednání matky s dítětem. Jestliže vyjadřuje totéž sloveso Hospodinovo jednání, máme si takto uvědomit láskyplnou náklonnost, uspokojující všechny potřeby. Z otřesných zpráv víme, že některé ženy dokážou své dítě opustit. Na tuto zkušenost navazuje věta i kdyby ona zapomněla. Hospodin slibuje navzdory všem lidským zkušenostem, že bude mít Sión stále před očima.
Následující verše ukazují, že Sión bude moci znovu plnit svou roli matky a živitelky svých dětí. Tyto verše už sice v neděli neuslyšíme, významově však navazují na předcházející text. Bude proto velmi užitečné zabývat se také jimi.

Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby jsou stále přede mnou.

Hospodinova nezlomná věrnost je znázorněna jiným obrazem. Sloveso „vyrýt“ ve slovní vazbě „vyrýt si do dlaní“ se používá v případech úředního, tedy stále platného záznamu. Nezrušitelná Boží náklonnost vede v tomto verši až k zaslíbení spásy. Zde teprve začíná vlastní prorocká zvěst:

Pospíchají tvoji stavitelé, ti, kdo tě bořili a ničili, z tebe vyjdou.

K úloze stavitelů se prorok brzy vrátí. Nyní mu záleží na tom, aby jeho posluchači začali vnímat, že jeho poselství se stává skutečností.

Pozdvihni své oči a dívej se kolem: tito všichni se shromáždili, přišli k tobě. „Jakože jsem živ – praví Hospodin – těmi všemi se oblečeš jako šperky, jako nevěsta se jimi ozdobíš.“

Výzva „pozvednout oči“ je příznačná pro Druhého Izaiáše. Když si představíme jeho posluchače někde v daleké Babylónii, uvědomíme si, jak mnoho od nich očekává. Zatím přece ještě žádnou změnu nepozorovali. Vyzývá je, aby se podíleli na jeho vizi návratu, ačkoli v jejich situaci nepřicházel v úvahu. Bůh se však rozhodl změnit osud svého lidu. Izrael se doslova ozdobí navrátilci z mnoha zemí. Ozdobení zde není něčím estetickým. Ozdoba má spíš dodat někomu důstojnost před druhým. Díky velkému množství navrátilců získá Izrael znovu svou důstojnost.

Neboť tvé trosky, tvé sutiny, tvá zničená země budou nyní těsné pro obyvatele – daleko budou ti, kdo tě hltali. Ještě ti budou do uší mluvit synové, až skončí tvoje bezdětnost: „Mé místo je těsné; ustup, ať mám kde bydlet!“

Obraz proměny sutin v nové město chce zvýraznit, jak podivuhodný bude Boží zásah. Ten také způsobí, že země už nebude stačit rostoucímu počtu obyvatel.

Řekneš si v srdci: „Kdo mi je zrodil? Byla jsem bezdětná, neplodná, do zajetí odvedená. Kdo je vychoval? Vždyť jsem zůstala sama; kde tihle byli?“ Tak praví Pán, Hospodin: „Hle, pokynu rukou pohanům, národům zdvihnu své znamení. Přinesou tvé syny v náručí, tvé dcery budou neseny na ramenou. Králové budou tvými pěstouny, královny tvými chůvami; tváří k zemi se ti pokoří a prach tvých nohou budou lízat.

Zosobněný národ vystupuje jako bezdětná žena. Její nářek na neplodnost se mění v úžas nad nečekaným počtem dětí. Odpovědí na dotazy po původci takové změny je zvěst o Božím zásahu a jeho důsledcích. Když Hospodin pokyne rukou, nebo zdvihne své znamení, znamená to začátek boje s nepřátelskými národy. Jejich pokoření odpovídá na nářek Siónu. Jeho děti se mohou vrátit.

Tu poznáš, že já jsem Hospodin. Nezklamou se ti, kdo doufají ve mně.“

Na závěr se dozvídáme, že vlastním smyslem předcházejícího dění je poznání Hospodina. Až se zvěst stane skutečností, poznají všichni zoufalí vyhnanci, kdo je ve skutečnosti Hospodin. Na něho se člověk může spolehnout. Kdo v něho doufá, nebude zklamán. Hospodinova záchrana uvozuje tedy nový úsek dějin, jimiž se budou zachránění ubírat obohacení o poznání Hospodina.

Když prožíváme nějakou nouzi a nevnímáme Boží pomoc, cítíme se opuštění a zapomenutí, můžeme se připojit k naříkání Siónu. Bůh, který je v dnešním úryvku z proroka Izaiáše vykreslen jako matka pečující o své děti, nás ujišťuje: já přece na tebe nezapomenu. Spolu s Židy, kteří se vrátili z vyhnanství, poznáváme, že Bůh nás miluje způsobem, který nedokážeme pochopit.

Některé verše šedesátého druhého žalmu, které budeme zpívat po prvním čtení, ukazují, jaký význam může mít spoléhání na Boha pro ohroženého člověka:

Jen v Bohu odpočívá má duše, od něho je má spása. Jen on je má skála a spása, má tvrz, nic mnou nepohne.
Jak dlouho chcete dorážet na člověka, jak dlouho jej chcete všichni podrážet, jak nakloněnou stěnu, jako zeď na spadnutí?
Lidé, doufejte v něho v každé době, před ním vylejte své srdce. Bůh je naše útočiště.

V nedělním úryvku Matoušova evangelia (Mt 6,24-34) nás Pán Ježíš ujišťuje, že se nemusíme strachovat, ale můžeme důvěřovat Bohu:

Nedělejte si starosti o svůj život…Co budeme jíst? Co budeme pít? Do čeho se oblečeme? Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.

Na čem pak vlastně jedině záleží, vystihuje velmi dobře modlitba po přijímání: „Milosrdný Bože, ty nás zveš k svému stolu a svátostí, kterou jsme přijali, živíš nás už nyní pro věčnost; dej, ať žijeme v trvalém spojení s tebou.“

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3