Iz 5,1-7

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači, v dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme věnovat prvnímu čtení dvacáté sedmé neděle v mezidobí. Pro tuto neděli je vybrán nádherný text z proroka Izajáše. Budeme číst píseň o Hospodinově vinici, která patří k nejkrásnějším starozákonním podobenstvím.

Prorok Izajáš vystoupil s touto zvláštní písní pravděpodobně na podzim o Slavnosti stánků. Byla to děkovná slavnost za sklizeň oliv a vinné révy. Pobytem ve stanech vzpomínal Izrael na velké Boží skutky při cestě pouští. O vinobraní panovala pravděpodobně veselá nálada a dobře naladění posluchači napjatě poslouchali, co jim Izajáš řekne.

Celé podobenství začíná jako milostná píseň, kterou zpívá ženichův přítel. Při svatbě bylo běžné, že ženichův přítel, který ho doprovázel při svatbě, zazpíval ženichovi píseň o jeho vyvolené nevěstě. Nevěsta bývala často přirovnávána k plodné vinici. Připomeňme si starozákonní Píseň písní. V poslední kapitole této knihy se srovnávají všechny Šalomounovy ženy, znázorněné vinicí, s krásou a jedinečností ženichovy milé. Čteme zde: „Vinici měl Šalomoun v Baal-hamónu. Svěřil tu vinici hlídačům, za její ovoce každý mu přinést musí tisíc šekelů stříbra. Má vinice patří mně, jen mně samotnému. Měj si ten tisíc, Šalomoune, a dvě stě pro ty, kdo hlídají ovoce její“ (Pís 8, 11-12). Ženichova nevěsta je důležitější a krásnější, než celý Šalomounův harém. V Písni písní je nevěsta často přirovnána k zahradě. Nevěsta říká: „Probuď se vánku severní, přijď, vánku jižní, ať voní moje zahrádka, ať její balzámy proudí jak bystřiny, ať přijde do své zahrady můj milý a jí výtečné ovoce její“(Pís 4, 16).

Člověk, který znal zvyky starozákonní doby a běžně používal přirovnání, očekával milostnou píseň, kterou měl zazpívat ženichův přítel. Píseň začíná tradičními slovy: Zazpívám svému milému píseň o jeho vinici. Můj milý měl vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny. Ona však vydala odporná pláňata“ (Iz 5, 1-2). Místo očekávané milostné písně uslyšeli však posluchači tvrdou obžalobu. Obrazem neúrodné vinice vystihuje Izajáš vztah Božího lidu k Bohu. Hospodinova péče o Izraele je znázorněna těžkou prací poctivého vinaře. Pro založení vinice vybírá nejúrodnější, prosluněný svah. Sám vykonává všechny těžké práce. Kypří zem, která ležela ladem, vybírá z ní kameny, které by bránily zdárnému růstu vinné révy. Vysazuje v ní ušlechtilou révu a celou vinici opatřuje ochranným plotem. Uprostřed kvalitní vinice staví strážnou věž a lis. Vinice je zde založena natrvalo, protože v ní vinař nestaví jen provizorní dřevěnou káď, ale do skály vytesává lis. Vinař vykonal pro svou vinici, co mohl. Tato mimořádná péče jej opravňuje k naději na skvělou úrodu. Výsledek však je zdrcující, jak jsme četli ve druhém verši: „Ona však vydala odporná pláňata“ (Iz 5, 2). Místo velkých a chutných plodů, vydala tato pečlivě ošetřovaná vinice plody malé, nevyzrálé, trpké a odporné chuti.

Člověk, který slyší takový příběh, si jistě položí otázku: „Proč? Proč vinice vydala odporné plody, když se o ni vinař tak poctivě staral?“ V této chvíli se velmi neodbytně nabízí spojení s naším životem. Kolikrát nás napadne: „Proč se lidé, kterým věnujeme tolik času, o které se tak poctivě staráme, chovají špatně? Proč naše děti, kterým jsme dali dobrý základ, upadají do závislosti na drogách, páchají zločiny atd.?“ Podobně se ptá Hospodin prostřednictvím proroka Izajáše svých posluchačů: Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí. Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata?“ (Iz 5, 3-4). Vidíme, že Hospodin se táže podobně. Co ještě měl pro svou vinici udělat? Na co zapomněl, co vynechal? Ptá se obyvatel Jeruzaléma a judských mužů.

Nečeká však na jejich odpověď. Sám se rozhoduje, co udělá se svou neplodnou vinicí: „Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm (Iz 5, 5-6). Tajemné podobenství je vzápětí vyloženo. Majitelem vinice je Hospodin, který jedná velmi radikálně. Po zjevné vině následuje trest. Všechno, co vinař pro svou vinici udělal, zase zničí. Nejdříve odstraní její ohrazení. Tak nebude ničím chráněna a bude vydána na pospas všemu dobytku a okolním divokým zvířatům. Tato zvěř ji svými kopyty podupe a zničí. Boží požehnání bylo Izraeli jakoby ochrannou zídkou. Bůh jej obklopil veškerou možnou péčí. Izrael ho však zklamal. Vinice už také nebude okopána ani prořezána. Izraelité měli od Hospodina příkaz prořezávat své vinice. V Třetí knize Mojžíšově čteme: „Šest let budeš prořezávat svou vinici a shromažďovat z ní úrodu, ale sedmého roku bude mít země rok odpočinutí. (…) Nebudeš osívat své pole ani prořezávat svou vinici“ (Lv 25, 3-4). Hospodin upustí od starostlivosti o vinici a ta zaroste plevelem, bodláčím a křovím. Avšak nejen to. Bůh může poroučet mrakům – a tak jim zakáže, aby zkrápěly vinici deštěm, který je pro zdárný růst nesmírně důležitý. Spalující žár slunce dokoná zkázu. Z vinice, která byla vysázena na úrodném svahu, která byla pečlivě ohrazena zídkou, okopána a prořezána, se stává neplodný úhor. Pustá, pošlapaná země.

Celé podobenství končí vysvětlením: Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění (Iz 5, 7). Izajáš dává poznat smysl podobenství. Vinicí je samotný Izrael, kterému dal Hospodin Zaslíbenou zemi. Bůh si vyvolil Izraele mezi všemi národy. Učinil z něho svůj lid. Izrael tak získal jedinečné postavení mezi všemi lidmi. Bůh se staral o svůj lid, všemi prostředky se snažil, aby žili podle jeho vůle. Všechna snaha však byla marná. Posluchači, muži judští a obyvatelé Jeruzaléma, měli být ušlechtilou révou, jejíž pěstování Hospodina těšilo.

Přečtěme si nyní několik veršů z osmdesátého žalmu: „Vinnou révu z Egypta jsi vyňal, vypudil jsi pronárody a ji jsi zasadil. Připravil jsi pro ni všechno, zapustila kořeny a rozrostla se v zemi. Hory přikryla svým stínem, její ratolesti jsou jak Boží cedry, rozložila výhonky až k moři a své úponky až k řece. Proč probořils její zídky? Aby trhali všichni, kdo jdou kolem? Rozrývá ji kanec z lesa a spásá ji polní havěť“ (Ž 80, 9-14). Tento žalm mluví podobnými slovy jako prorok Izajáš. Bůh – vinař přesazuje svou vinnou révu – Izraele z Egypta do Zaslíbené země. Izrael se v zemi usadil a rozmohl. Jeho vláda sahala podle ideální představy od Středozemního moře až k řece Eufratu. Lid se však nechoval podle Boží vůle a tak byl zbaven Boží ochrany a vydán napospas nepřátelům. Podrobně se budeme zabývat tímto žalmem v zítřejším pořadu Bible v liturgii, protože se zpívá příští neděli po prvním čtení.

Izajáš nezazpíval pouze píseň o lásce, jak pravděpodobně všichni posluchači předpokládali. Prorok Ozeáš ukazuje na svém manželství Boží touhu a lásku k izraelskému národu. Izajáš opěvuje v písni o vinici Boží touhu po národu, který si vyvolil. Líčí, jak horlivě se Bůh angažuje, aby se Izraeli dobře dařilo. Chtěl, aby byl svou spravedlností a svatostí svědkem přede všemi ostatními národy. Izrael však jedná úplně opačně. Po tomto podobenství následuje v knize Izajáš několik zvolání „běda“. Izajáš tak vyhrožuje lidem, kteří se nechovají podle Hospodinova zákona a jednají jen podle své vůle.

První čtení souvisí v neděli s následujícím responzoriálním žalmem a úryvkem evangelia. Příští neděli je pojítkem všech těchto textů téma vinice. O osmdesátém žalmu jsme se už zmínili. Několik jeho veršů označuje Izraele jako vinici, kterou Hospodin přesadil z Egypta do Zaslíbené země. Po nějaké době však svou vinici opouští, boří její zídku a nechává ji napospas okolní divoké zvěři, tedy okolním národům. Evangelium začíná podobně jako Izajášovo podobenství: „Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavěl strážní věž“ (Mt 21, 33). První část, která se soustředí na postavu hospodáře, se velmi podobá Izajášově písni o vinici. Hospodářova péče o vinici je vyjádřena stejnými úkony. Hospodář vysadí vinici, obežene ji zdí, vykope lis a postaví strážní věž. Pak začíná druhá, poněkud odlišná část Ježíšova podobenství. Hospodář vinici pronajímá vinařům a pak s nimi vede spor o předání úrody. Příběh končí zabitím jediného hospodářova syna. Podrobněji si toto podobenství rozebereme v našem čtvrtečním pořadu.

Biblické texty opakovaně sahají po obrazu vinice nebo vinné révy. V knize proroka Ezechiela najdeme nářek nad Izraelem jako zničenou vinnou révou (Ez 19, 10-14). Ve dvacáté sedmé kapitole knihy proroka Izajáše opěvuje Hospodinův lid budoucnost jako nádhernou vinici, kterou Bůh zavlažuje a ve dne v noci ji střeží. Ježíš pak shrnuje svou obžalobu zatvrzelých izraelských vůdců do otřesného podobenství o vinici, které uslyšíme v nedělním úryvku evangelia. V Janově evangeliu je odhaleno tajemství pravého vinného kmene, kterým je Ježíš Kristus. V patnácté kapitole čteme: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce“ (J 15, 1-2). Podobně jako ratolesti čerpají svou sílu z vinného kmene, tak žijeme ze spojení s Kristem. Každý z nás, kdo je napojen na Krista, nese hojné ovoce.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3