Iz 58,7-10

Petr Chalupa

 

Čtyři verše z Izajášovy 58. kapitoly, které byly vybrány jako první čtení pro 5. neděli v liturgickém mezidobí cyklu A, pocházejí z doby po návratu z babylónského vyhnanství a posvěcení obnoveného chrámu r. 515 před Kristem. Tehdy se obyvatelé Jeruzaléma tázali tváří v tvář náboženskému a sociálnímu napětí, proč ještě nezačala nádherná doba spásy, kterou předpovídal Izajáš v kapitolách 40-55. Text následujících kapitol knihy se pokouší odpovědět na tyto otázky. Byl sepsán na sklonku 6. stol. před Kristem proroky, kteří se považovali za legitimní vykladatele takzvaného Druhého Izajáše. 58. kapitola chce zdůraznit, že navenek probíhající bohoslužba, zde konkrétně dodržování předepsaného postu, nemůže proniknout k Božímu srdci, dokud se v obci nebudou uplatňovat správné vztahy mezi lidmi. Autor textu se pokládá za pokračovatele prorocké tradice: na Boží pokyn varuje a napomíná, zároveň je učitelem a pastýřem obce, které chce ukázat cestu k pravé zbožnosti. Příchod Bohem slíbené doby spásy závisí podle něho především na správném chování vůči druhému člověku. Opakuje se vlastně staré biblické přesvědčení, že bezpráví od Boha vzdaluje, zatímco jednání, které se Bohu líbí, získává spásu. Ta však nikdy nemůže být výsledkem lidských výkonů, na které by Bůh musel automaticky odpovídat spásou, nýbrž zůstává darem Boha, který vždy pomýšlí na nový začátek pro svůj lid. Něco takového se však odehrává jen v době a způsobem, které on svobodně určí.

Po stránce literárního druhu je 58. kapitola knihy Izajáš prorockým napomenutím, jež se zabývá správnou bohoslužbou, zejména otázkou správného nebo také účinného postu. Kazatel se orientuje podle starších proroků. Svou řeč přednáší o některém svátku v jeruzalémském chrámě.

Po stránce literární je zajímavé, že jde o Boží oslovení proroka. Má se tak zdůraznit jeho autorita. Předání palčivých výtek se předpokládá jako samozřejmé.

Volej plným hrdlem, nepřestávej, jak polnice povznes svůj hlas! Vyčti mému lidu jeho nepravost, Jakubovu domu jeho hříchy!

Prorok však hovoří jinak než proroci před babylónským vyhnanstvím. Zmírňuje svou obžalobu uznáním snahy poznat Boha u obžalovaných.

Neboť den co den mě hledají a usilují poznat mé cesty jako lid, který jedná spravedlivě a neopouští zákon svého Boha. Žádají ode mě spravedlivé soudy a touží po blízkosti Boha.
„Proč se postíme, když to nevidíš, proč se trápíme, když na to nedbáš?“

Také u Zachariáše se dozvídáme, že otázka postu trápila společenství a obec po babylónském vyhnanství. Nejde však jen o otázku postu. Výčitky, adresované Bohu – „Proč se postíme, když to nevidíš, proč se trápíme, když na to nedbáš?“ – vždy zaměstnávaly zbožného člověka, který nepozoroval, že by jeho bohoslužebné úkony vyvolávaly u Boha nějakou odezvu. Postní dny byly příležitostí k nářkům, jež se konaly po zničení chrámu, ke kterému došlo r. 587 před Kristem. V průběhu let bylo toto naříkání zpochybňováno. Je možné, že následující Izajášova slova přispěla ke zrušení těchto projevů.

Hle, v postní dny vyřizujete své záležitosti a trýzníte všechny své dělníky!
Hle, k sváru a hádce se postíte a bijete zločinnou pěstí. Přestaňte se takhle postit, a váš hlas bude slyšet až do výšin.

Obžaloba z nesprávné bohoslužby je propojena s obžalobou v sociální oblasti. Neodmítá se půst jako takový, ale znetvoření, ke kterému docházelo: v den postu lidé obchodovali a nutili dělníky pracovat. Postní den se stával příležitostí k sváru a hádce v souvislosti s obchody. Další prorocká slova upřesňují, jaká je Boží představa o správném postu.

Je tohle půst, jaký se mně líbí, den, v němž se člověk umrtvuje? Sklonit hlavu jako rákos, ustlat si na žínicí a prachu? Tohle nazveš postem, dnem milým Hospodinu?

Prorok nekritizuje jádro postních dnů – úpění k Bohu z důvodu těžkých ran osudu – ale vnější obřady, které k naříkání patří. Spočívá snad to podstatné právě v těchto vnějších projevech?

Či není půst, jaký si přeji, spíš toto: rozvázat nespravedlivá pouta, uvolnit uzly jha, utiskované propustit na svobodu, zlomit každé jařmo?

Pátá kniha Mojžíšova stanovuje jako Boží zákon pravidelné propouštění otroků. Avšak praxe vždy zaostávala za tímto ustanovením. Lidé, kteří byli vysvobozeni z egyptských pout a babylónského útlaku, mají dopřát svobodu druhým. Co Bůh Izraeli slíbil a co se uskutečnilo, vede k novému hodnocení svobody. Pomoci někomu ke svobodě je Bohu milejší než zvyky, kterými se člověk sám trýzní.

Lámat svůj chléb hladovému, popřát pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obléci ho, neodmítat pomoc svému bližnímu?

Prorok uvádí skutky milosrdenství, které znamenají před Bohem víc než půst v předepsané dny. Uvedeny jsou tři skutky blíženské lásky.

Lámat chléb hladovému. Chléb zde znamená více než pouhou výživu, i když ta může být také důležitá; chléb zde zastupuje sounáležitost, společenství v lásce.

Druhý požadavek zní: popřát pohostinství bloudícím ubožákům, tedy přijmout bezdomovce. Také zde se jedná o víc než o pouhé ubytování, jde o domov, přijetí a uznání druhého člověka. Patří ke starému náboženskému přesvědčení, že v hostovi se s námi setkává sám Bůh.

Obléci nahého je dalším uvedením víry do praxe, uznáním lidské důstojnosti potřebného člověka.

Závěrečné napomenutí neodmítat pomoc svému bližnímu zdůrazňuje těsnou sounáležitost všech lidí před Bohem. Proto se Boží otázka Kainovi „Kde je tvůj bratr?“ týká všech lidí. Bohu záleží na správném zodpovězení této otázky solidaritou a věrností vůči druhým lidem. Také v Matoušově evangeliu se ptá soudce světa na skutky milosrdenství, pomocí kterých lidé všech dob vyznávají, že jsou bratry a sestrami, dětmi nebeského Otce. Správný postoj k druhému a skutek milosrdenství ověřuje v každé době náš vztah k pravému Bohu.

Tehdy vyrazí tvé světlo jako zora, tvá jizva se brzy zacelí. Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva.
Tehdy budeš volat, a Hospodin ti odpoví, křičet o pomoc, a on řekne: Zde jsem!

Tyto verše jsou prvním zaslíbením spásy pro věřící, kteří konají uvedené skutky lásky, jež mají větší hodnotu než všechny předepsané posty. Zora zde znamená nové stvoření a připomíná první stvořitelský den, kdy světlo přemohlo tmu. Spravedlnost míní v biblickém smyslu věrnost a solidaritu, které Bůh očekává vůči druhým lidem. Boží sláva, která vedla Boží lid pouští ke svobodě, povede k budoucnosti ještě lepší. Zaslíbení tvá jizva se brzy zacelí prozrazuje dlouhý ozdravný proces, který začne teprve tehdy, až Izrael pozná Boží vůli a začne ji plnit.

Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit,
nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo, tvůj soumrak se stane poledním jasem.

Tento text opakuje zaslíbení ze 7. verše, adresátem Božího požadavku je však zde jednotlivec. Slova přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem a křivě mluvit vybízejí k zanechání výsměchu a pomlouvání. S podobným obrazem o světle vzcházejícím v temnotě pro správně jednajícího člověka se setkáme také v knize Job.

Ať už považujeme autora 58. kapitoly za pouhého žáka starších proroků nebo jeho poselství hodnotíme jako vlastní projev, s jistotou se zde hlásá biblické poselství: Bůh chce, aby se mu sloužilo v člověku. Věřící mohou prožívat své lidství jen tímto způsobem. Chrám, Zákon a bohoslužebná ustanovení byla po vyhnanství vysoce ceněna; důležitější však je, jak zdůrazňuje náš text, správný vztah k druhému člověku. Jinak se bohoslužba, půst a veškeré obřady stanou pouhou fasádou, která se brzy zřítí. Poselství církve zní podobně, např. v listu Římanům čteme: „Kdo miluje druhého, naplnil zákon“ nebo v listu Galaťanům: „Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ Bůh žádá od Izraele i od křesťanů v každé době pozornost vůči nouzi druhého a zároveň ochotu kriticky přezkoumat předpisy a ustanovení, zda jejich plněním není potlačena starost o člověka. Boží přítomnost může zazářit jen ve společnosti, ve které se žije s důvěrou a svorností.

Povzbuzuje k tomu také úryvek evangelia z páté neděle v liturgickém mezidobí – text, který je v rámci Matoušova kázání na hoře souhrnem Ježíšovy nauky pro jeho učedníky: „Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“ Budeme-li tedy jednat v duchu Izajášovy výzvy, bude všechno, co z Božího pověření děláme, prozářeno jeho světlem, jeho spravedlností a slávou. Jestliže budeme prožívat a dosvědčovat svou víru jako účinnou lásku, stane se Boží zvěst o spáse celého světa důvěryhodnou pro všechny lidi. Výstižně tedy prosíme na konci eucharistické slavnosti v modlitbě po přijímání, „abychom s radostí spolupracovali na spáse světa.“

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3