Iz 7,10-14

Úryvek, vybraný z knihy Izajáš pro 4. neděli adventní v cyklu A, je součástí úseku, ve kterém prorok podává zprávu o svém neúspěšném hlásání během takzvané syrsko-efraimské války v letech 734 – 732 před Kristem. O této válce hovoří verše, které našemu úryvku předcházejí:

Za dnů Achaza, syna Jotama, který byl synem Uzijáha, judského krále, vytáhl Resin, král aramejský, a Pekach, syn Remaljáhův, král izraelský, proti Jeruzalému do boje, ale nemohli ho dobýt. Davidův dům dostal zprávu: Aramejci táboří v Efraimsku. Tu se zachvělo královo srdce i srdce všeho lidu, jako se chvějí stromy v lese.

Krále i lid zachvátila panika. Lesní stromy se chvějí v bouři. Obraz znázorňuje do krajnosti vystupňovanou úzkost. Oba uvedení králové, sousedící s Judskem na severu, se zmocnili trůnu násilím.

Literární podobu obdržel však tento text mnohem později. Snad v souvislosti s otázkami, proč došlo k babylónskému vyhnanství nebo proč se obnova života po skončení vyhnanství protahuje.

Prorok vede izraelský národ – zastoupený králem Achazem – k rozhodnutí mezi dvěma možnostmi:

uznat Hospodina jako pána dějin, hledat a nacházet pouze v něm oporu pro život a zajištění budoucnosti

nebo dále paktovat s mocnými a touto taktikou ztratit možnost další existence.

Hospodin řekl Izajášovi: „Jdi naproti Achazovi, ty a tvůj syn Šearjašub, na konec vodovodu horního rybníka na cestu u valchářova pole a řekneš mu:

Místo setkání se pravděpodobně nacházelo mimo Jeruzalém. K vydělávání kůží – valchářskému řemeslu – je třeba velkého množství vody, které byl v Jeruzalémě vždy nedostatek. Jméno Izajášova syna znamená v překladu „zbytek se vrátí.“ Mohl se snad vrátit zbytek útočícího vojska nebo se mohlo vrátit z bitvy vlastní vojsko; mohl se však také vrátit k Hospodinu zbytek lidí, kteří nepodlehli panice. Jednoznačného významu se zde nedobreme. Dítě, mlčky doprovázející otce, mohlo svým jménem připomenout Achazovi záchranu, trest nebo ho napomenout. Může také být jakousi protiváhou ke jménu druhého dítěte – Emanuel -, o kterém bude řeč ve 14. verši.

Hleď zůstat klidný a neboj se, neklesej na mysli před těmito dvěma kousky čadících oharků, před Resinem, zuřícím hněvem, a Aramejci a před synem Remaljáhovým, poněvadž se proti tobě spikli Aramejci s Efraimity a synem Remaljáhovým a řekli: „Potáhneme na Judsko, naženeme mu hrůzu, obsadíme ho a uděláme tam králem Tabealova syna.

Boží výrok ujišťuje o záchraně. Vybízí k nebojácnosti vůči nepřátelům, kteří jsou obrazně tak málo nebezpeční jako čadící oharky – svou nejlepší dobu už mají za sebou. Hrozba je doložena citací nepřátel. Chtějí udělat jeruzalémským králem člověka, který by posloužil jejich koaličním zájmům.

Tak praví Hospodin:
Nezdaří se to, nestane se to!

Nepřátelský plán je Božím zaslíbením odsouzen k bezpodmínečnému ztroskotání.

Hlavou Aramejska je Damašek
a hlavou Damašku je Resin
ještě šedesát pět let,
a přestane Efraim být národem.
Hlavou Efraimska je Samaří
a hlavou Samaří je Remaljáhův syn.

Neúspěch útočníků je zvláštním způsobem spojen s jejich hlavními městy a panovníky. Čtenář si může domyslet nevyslovený třetí prvek: „hlavou Judska je Jeruzalém a hlavou Jeruzaléma je Hospodin, který chrání své město i svou zemi.“

Jestliže neuvěříte,
neobstojíte.

Obstát znamená přežít tuto krizi. Záleží přitom na víře, na důvěře v Hospodina, díky které přestane doléhat strach a panika.

Izajášovi bylo při povolání za proroka řečeno, že jeho vystoupení ve prospěch Hospodina nebude mít úspěch. Nyní to bezprostředně zakouší při setkání s králem. Politické rozhodnutí už totiž padlo, král i národ na Hospodina nedbají, spoléhají na vlastní sílu a chytrost.

Hospodin promluvil k Achazovi skrze proroka Izajáše:

V úvodu k rozhovoru je důležité, že děj vychází – stejně jako následující znamení – od Hospodina. Krále neuvádí do obtížné situace Izajáš – sám Hospodin žádá Achaze, aby se rozhodnul.

„Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“

Tento verš předpokládá, že Achaz si směl jako Hospodinův pomazaný vyžádat znamení od Boha – podobně jako před ním Gedeon (Sd 6,36-40) či později král Chizkijáš (2 Kr 20,8-11). Izajáš považoval takové jednání za nezbytné v tehdejší situaci. Jakého druhu mělo být znamení? K čemu mělo posloužit? Konkrétní náplň zůstává na Achazovi, může si vybrat. Možnosti výběru „ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách“ uvádějí oblasti, které jsou pro člověka nedosažitelné, přesahují jeho schopnosti. Má to být znamení potvrzující Hospodinovo zaslíbení Izajášovi, že se plány nepřátel nezdaří. Má být motivací i zdůvodněním Achazovy nebojácnosti a víry. Bylo by zároveň nepřímým uznáním Hospodina jako jediné záruky trvání Davidovy dynastie.

Achaz však řekl: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“

Achaz odmítá. Zdůvodňuje to na první pohled velmi zbožně. Vždyť se v Páté knize Mojžíšově praví: „Nepokoušejte Hospodina, svého Boha, jako jste ho pokoušeli v Masse.“ Jsou však v životě člověka okamžiky, kdy se čistě vnější zbožnost blíží nevíře, kdy se člověk ukrývá před konkrétní Boží výzvou za zbožnou tradici. Dnes by se řeklo, že král je reálným politikem. Nehodlá se vzdát plánu, který vymyslel se svými rádci. Navíc – kvůli náboženskému fanatikovi, za kterého Izajáše pokládá. Proto zbožná výmluva. Achaz nespoléhá na Hospodina, nýbrž na Asyřany. Pyšně se staví proti Bohu, ale ochotně se podřizuje Asyřanům.

Tu pravil Izajáš: „Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha?

Dochází k vážnému zlomu. Výzva, požadující pozornost, je v množném čísle, i když se obrací na Achaze. Král zastupuje dynastii a celý národ. Pak se ozývá hrozba. Ať se Izajášova výčitka o omrzování lidí i Boha vztahovala k čemukoli, rozhodující je, že Hospodinova trpělivost s králem i národem je u konce. Hospodin už není Bohem Achazovým, není už otcem, kterého by mohl syn o cokoli požádat (srov. Ž 2). Hospodin už není Bohem vázaným smlouvou s Davidovou dynastií. Zůstává už jen Bohem Izajášovým a Bohem těch, kteří svůj život stavějí na něm.

Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emmanuel, to je Bůh s námi.“

Tento biblický text má za sebou bohaté dějiny výkladu. Navazuje na něj mnoho teologických úvah. Některé z nich se však odchylují od původního poselství. Z hlediska formy se setkáváme s Božím oznámením narození. Oznámení o narození dítěte je vždy samo o sobě něčím pozitivním. Jestliže má dítě navíc nadějné jméno „Bůh s námi“, zní to zprvu jako zaslíbení nového, šťastného života ve společenství s Bohem. Úvodní slůvko „proto“ nepřipouští však tento význam. Spojuje totiž zaslíbení s hrozbou a propůjčuje celému úryvku charakter odsouzení. Znamení zde dává Hospodin, který jedná svrchovaně a zaručuje, že se hrozebné znamení stane skutečností. Příjemce znamení už nemá možnost vybrat si. Znamení však musí být ověřitelné. Proto se vztahuje k blízké budoucnosti. Nepomýšlí vůbec na událost, která by přesahovala lidské možnosti v dějinách. V následujících verších má jméno dítěte dvojí význam. Na jedné straně potvrzuje Boží zaslíbení, podle kterého nemohou Aramejci a Efraimci ohrozit Davidovu dynastii. V tomto smyslu je označení „Bůh s námi“ výrazem vděčnosti a důvěry. Na druhé straně se však tato formulace zároveň stává zrcadlem nevíry Davidovy dynastie, představované Achazem. Zatvrzelost v nevíře ohrožuje existenci dynastie i národa.

Bude jíst smetanu a med, aby uměl zavrhovat zlo a volit dobro. Neboť dříve než bude chlapec umět zavrhovat zlo a volit dobro, bude opuštěna země, jejíchž dvou králů se hrozíš.

Hospodin přivede na tebe, na tvůj lid a na dům tvého otce dny, jaké nebyly od té doby, kdy odpadl Efraim od Judy: přivede asyrského krále.

Ještě v 9. verši byla hrozba podmíněná: „Jestliže neuvěříte, neobstojíte.“ Po králově odmítnutí znamení, které znamená projev nevíry, se nyní pravdivost hrozby potvrzuje. Nadějeplné jméno „Bůh s námi“ se stává plamennou výzvou. Až nastanou „dny, jaké tu ještě nebyly“, až Hospodin přivede asyrského krále, pak „Pán Bůh s námi“ ve smyslu „Bůh nám pomáhej.“

Jádrem Izajášovy zvěsti je věta o víře v 9. verši. Jedině spoléhání na Hospodina, zakotvení v Kristu poskytuje pevnou oporu, nebojácnost a stálost tváří v tvář existenčním krizím. Hospodin staví před rozhodnutí vše, co je zahleděné do sebe, spoléhající na vlastní sílu a chytrost, předstírané jako zbožnost. Rozhodnutí může být aktuální v každé chvíli. „Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen“ (J 3,18). V Izajášově poselství se ukazuje, jakou tragedií je odmítnutí víry Achazem, jaké následky to bude mít pro Jeruzalém. V této souvislosti se nám mohou vybavit Ježíšova slova: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, … kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste. Hle váš dům se vám ponechává pustý“ (Mt 23,37nn). Bůh je věrný svému slovu, ať se týká spásy nebo soudu. Potvrzením je znamení, jímž je narození dítěte. Za předpokladů, které znal Izajáš, mohl pomýšlet jedině na hrozbu. Kdybychom však chtěli identifikovat dítě nebo jeho matku, narazíme u proroka na mlčení.

Doba po vyhnanství si všimla zaslíbení v hrozebném Izajášově poselství. Soud už byl vykonán. Izajášovo slovo se naplnilo. Je zde zbytek těch, kdo přežili. S nimi Bůh znovu začíná. Bůh však bude s námi opět za předpokladu víry. Do popředí se dostává dítě a jeho matka. Už prorok Micheáš (Mi 5,1-5) chápal znamení jako zaslíbení Mesiáše.

Zde navazuje křesťanské porozumění tomuto textu u Matouše. Po andělově upozornění, že Josefova manželka Maria porodí syna, počatého z Ducha svatého, dodává evangelista: „To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel, to jest přeloženo Bůh s námi“ (Mt 1,23).

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3