J 10,1-10

Jindřich Fencl

 

Evangelium následující neděle – čtvrté velikonoční – nám předkládá první část Ježíšovy pastýřské řeči z desáté kapitoly Janova evangelia. Základními tématy zde jsou: Kým je Ježíš? Ježíšovo poslání vůči jeho učedníkům a Ježíš jako jediný prostředník života.

Podívejme se napřed hlouběji do textu: Literární formou našeho úryvku je podobenství – neboli „řeč v hádankách“, jak je nazývá evangelista Jan – pro tehdejší posluchače naprosto běžný a srozumitelný prostředek vyjadřování bez potřeby jakéhokoli dalšího vysvětlování. Náš úryvek nemá žádnou přísnou logickou stavbu, je to spíš souhrn volně vybraných zpodobujících obrazů v první části a jejich výklad v části druhé (verše sedm až deset). Záměrem je ukázat Ježíšův spravedlivý nárok na „jeho ovce“.

Porozumění tomuto podobenství předpokládá znalost tehdejších reálií: ovčinec se nacházel v přírodě či ve dvoře, u jeho jediného vchodu hlídal přes noc vrátný a dovnitř vpouštěl pastýře, který si přicházel pro své ovce – ty znaly jeho hlas a následovaly ho na pastvu.

Ovčinec a ovce zde nemají být obrazem lidí závislých a „hloupých jako ovce“, ale obrazem společenství těch, kdo vešli správnými dveřmi – skrze Krista; těch, kdo následují svého pastýře – Krista.

O dveřích ovčince se v textu mluví z dvojího hlediska: jednak umožňují pastýři přístup k ovcím, a pak mohou ovce skrze ně vcházet a vycházet. Když Ježíš o sobě tvrdí, že je „dveřmi“, vznáší tím nárok, že pouze on je prostředníkem toho, co lidé potřebují k životu. Jedině skrze něj je lidem dáván život, zároveň je jediným přístupem k lidem, jestliže vejít k lidem znamená darovat jim život. Mnozí sice už přišli před ním, přišli však jako „zloději a lupiči“ s úmyslem „krást, zabíjet a ničit“, a proto nepřišli „dveřmi“, ale „odjinud“.

Ježíš se označuje za bránu do ovčince, v něm (ovčinci) tvoříme jedno společenství. Nestojíme před tou branou sami, stojíme tam společně a skrze něho máme společně vejít. Podobně při slavení eucharistie stojíme před Ježíšem společně. Společně vyznáváme, že jsme hříšníci, a společně prosíme, aby se nás ujal. Jen jako součást společenství nás chce Bůh přijmout. A jedině když chceme být součástí jeho společenství, nabízí nám Ježíš osobně své nejdůvěrnější přátelství. Ježíš je jediný přístup k Otci a my si vycházíme skrze něho vstříc, abychom jeden druhého snášeli, milovali, podpírali a nesli. Ježíš nás svolává v jedno společenství a nikdo nepřijímá Krista jen pro sebe – pokrm, který nám daroval, nás všechny spojuje dohromady.

Ježíšův výrok „Já jsem dveře“ patří mezi sedm Ježíšových výroků o sobě v Janově evangeliu. Dalšími jsou: Já jsem chléb života; světlo světa; dobrý pastýř; vzkříšení a život; cesta, pravda a život; pravý vinný kmen. Tyto výroky mají stejnou formu: po sebeoznačení „Já jsem“ a pojmu vystihujícím spásu následuje většinou v odpovídající souvislosti výzva k rozhodnutí s pozváním a ujištěním o spáse, popřípadě doplněná pohrůžkou. Použité obrazy či pojmy – základní symboly lidské zkušenosti, vycházející ze života a smyslového vnímání, vystihují a rozšiřují pojem spásy. Jinak řečeno: Ježíšovo „Já jsem“, tedy On sám je odpovědí na všelidské hledání pravdy, pokoje a radosti. Kristus říká, že On je odpovědí na toto hledání, že utišení této životní žízně je možné. Tady a teď. Pro toho, kdo tuto skutečnost přijme a spolehne se na Něj.

„Zloději a lupiči“ představují zřejmě v našem úryvku různé falešné mesiáše a vykupitele, kteří vystoupili či vystoupí s falešnými přísliby spásy a nepravými nároky. Před nimi Jan naléhavě varuje. Někteří ve „zlodějích a lupičích“ vidí i kritiku vůdců izraelské společnosti, kteří by měli být vrátnými a rozeznat pastýře od lupiče, ale svůj úkol nenaplňují.

Ovce znají pastýřův hlas, za jiným nikdy nepůjdou. Slovesu znát je třeba rozumět tak, jak je chápáno v bibli: ve smyslu navázání důvěrného vztahu k Bohu, druhému člověku či určité události. Ježíš zná své ovce, rozumí jim a ony jej poznávají po hlase. Volá je jménem. Zde se nám může připomenout text z knihy proroka Izaiáše, ve kterém Hospodin promlouvá ke svému lidu (43,1): „povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj“.

Jméno je v bibli chápáno nejen jako pouhá vnější nálepka, ale ve smyslu označení nejhlubšího základu lidské bytosti. A spojení „znát jméno“ je třeba opět rozumět ve smyslu důvěrného vztahu. Povšimněme si i dalších charakteristik pastýřova vztahu k ovcím: vyvádí je, jde před nimi – pečuje o své ovce, ukazuje jim cestu po které mají jít.

Smysl Ježíšovy činnosti pro ovce je vystižen v 10. verši: „Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti“. Ježíš pečuje o své ovce, nejenže nemají nedostatek, ale mají život v hojnosti: život Božího dítěte, život směřující do Božího království, život věčný. Kdo „vejde skrze Ježíše“, „nalezne pastvu“ – jeho duše bude nasycena; a „bude zachráněn“ – tedy spasen. Může se nám vybavit verš 23. žalmu, který reflektuje tutéž skutečnost z pohledu člověka: „dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, občerstvuje mou duši.“

Po hlubším zkoumání textu bych se chtěl více zamyslet nad tématem následování: Pokud jste byli někdy na slovenských horách, máte určitě podobně jako já v paměti idylický obrázek krásné přírody, zatravněných kopců, hřejícího slunce a pastýře – bači následovaného stádem ovcí a do daleka se nesoucím zvukem jejich zvonců.

Máte asi také zkušenost, že u nás lidí je to s následováním trochu jinak – snad je to tím, že – jak říkáme – nejsme a nechceme být jako hloupé ovce či bezhlavé stádo. Asi každý z nás má zkušenost se svými vlastními cestami, které nebyly následováním, ale sledováním vlastních záměrů; cest, které vedly špatným směrem či skončily ve slepé uličce.

Přitom se to zdá být tak jednoduché a jasné: proč bychom neměli následovat Krista? Víme přece, že pro nás chce Bůh to nejlepší, že nás miluje, že nás zná lépe než my sami sebe, proč tedy nenásledovat jeho hlas, nenechat se vést? Realita však bývá jiná.

Co se mi zdá při následování nejdůležitější, je důvěra. Ovce pastýře znají, znají jeho hlas. Z hlubokého a důvěrného poznání pak vyrůstá a prohlubuje se důvěra. Chceme-li Ježíše dobře následovat, musíme ho napřed víc a víc poznávat, rozumět tomu, kdo je, co pro nás udělal, co po nás chce. Nejde však jen o nějakou znalost teoretickou nebo jen o znalost jeho přikázání či nároků na nás. První, co potřebujeme stále znovu a znovu zakoušet, je důvěrné setkávání se samotným Ježíšem – v modlitbě, ve svátostech, v Božím slově, ve společenství křesťanů – znovu a znovu poznávat a prožívat Boží lásku – Boží odpuštění – Boží přijetí. Z tohoto základu, ze setkání, lépe řečeno ze setkávání s ním pak může vyrůstat i znalost Božích nároků na mě, na můj život. Ale bez setkání s živým Bohem by se tyto nároky mohly velice rychle stát jhem, které tíží a které při první příležitosti odhodím.

Když roste moje důvěra, když více poznávám Boží vedení ve svém životě, když více vidím Boha v jednotlivých událostech a souvislostech svého života – v minulosti i přítomnosti – , mohu se odvažovat jít tam, kam mě vede – i když nevím, kam mě cesta následování Krista dovede. S poznáním, se zkušeností, s vírou se mohu s Pánem vydat i tam, kam bych se sám nikdy nevydal a zpětným pohledem pak mohu vidět Boží požehnání, které jsem na této cestě obdržel. Takto může růst moje víra, mohu růst i sám jako člověk.

Co dál potřebuji vidět a vnímat na cestě následování je to, že Kristus kráčí se mnou a že mě na mé cestě obdarovává. V evangeliu se říká, že kdo vejde skrze Krista „nalezne pastvu“, že On přišel, abychom měli „život v hojnosti“. Nebuďme tedy nevděční, nezapomínejme na to, co Bůh pro nás vykonal – v dějinách spásy pro všechny lidi i v mých osobních dějinách pro mne -, a nechme Pána otvírat naše oči, abychom viděli, jak jsme byli a stále jsme obdarováváni už zde na zemi. Jistě každý z nás najde a bude nacházet mnoho věcí, které jsou velkými či malými dary, jež nám On dává na naší cestě.

Poslání, služba, ke které mě Bůh zve na cestě následování, pak může vyrůstat z vědomí nesmírného obdarování, které jsme přijali, z vědomí hloubky Boží lásky, kterou má Bůh k nám. A je odpovědí na Boží sebedarování nám lidem.

Další důležitá věc: ke Kristu jdeme společně, osamocená ovce je ovce ztracená, kterou se pastýř vydává hledat, aby ji přivedl zpátky do svého stáda. Máme tedy na naší cestě následování jít spolu s našimi bratry a sestrami, vnímat podobnost naší cesty, cíl který máme společný a nechávat se obdarovávat naší rozdílností a sami dávat z toho jedinečného obdarování, kterým nás Bůh obdaroval.

Poslední věc: putujeme k Bohu, do jeho království, On je naším cílem, kam doufáme dojít na konci našeho pozemského života. Zároveň – a v tom je celá naše naděje – On jde s námi, ukazuje nám cestu, Boží království je už mezi námi. A já, my, každý z nás, ať jsme na kterékoli cestě vedoucí k Pánu, můžeme právě v tuto chvíli znovu pozvat dobrého Pastýře, aby nás vedl ke svému Otci, děkovat mu za plnost života, kterou jsme od Něho získali, můžeme znovu skrze něho vstoupit na cestu vedoucí k našemu Otci v nebi.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3