J 11,1-45 (2.část)

Marie Zouharová

 

O 5. neděli postní čteme v úryvku Janova evangelia o vzkříšení Lazara. Včerejší pořad se zabýval první částí dlouhého úryvku. Dnes přinášíme část druhou:

Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili v žalu nad bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě.

Když se Ježíš konečně blíží k vesnici, leží už Lazar čtyři dny v hrobě. Židé pochovávali mrtvého v den, kdy zemřel. Počítáme-li zpět, vidíme, že poslední den potřeboval Ježíš na cestu ze Zajordání do Betánie; v Zajordání se předtím úmyslně zdržel dva dny – po vzkazu o Lazarově onemocnění. Z toho plyne, že Lazar umřel několik hodin poté, co sestry podaly Ježíšovi zprávu o jeho nemoci.

Údaj – Lazar „je už čtyři dny v hrobě“ – stupňuje velikost zázraku a vyjadřuje, že zde všechno lidské snažení dospělo k hranici, kterou nemůže překročit, protože podle židovského pojetí hledá duše ještě tři dny tělo zemřelého. Čtvrtým dnem začíná nezadržitelně rozklad. Lazar tedy byl skutečně mrtvý a s ním i veškerá naděje.

Očekávali bychom, že alespoň teď půjde Ježíš okamžitě k hrobu přítele, aby ho, jak bylo oznámeno, vzkřísil. Přesto však ještě předtím dochází k rozhodujícímu rozhovoru mezi Ježíšem a Martou.

Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel. Ale vím dobře i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh tito dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“

První slova Marty zní jako skrytá výčitka:„Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel“. Jde však spíš o nepřímé vyjádření důvěry. Marta důvěřuje, že Ježíš si dokáže poradit, a to podstatné dokonce ví, jak naznačuje pokračování její výpovědi: „Ale vím dobře i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh tito dá.“ Ježíšovo ujištění, že její bratr vstane z mrtvých, může ovšem chápat pouze jako odkaz na všeobecné vzkříšení mrtvých „v poslední den“. Přesto však její odpověď obsahuje vyznání víry prvních křesťanů. Je to víra ve všeobecné „vzkříšení mrtvých“ „v poslední den“, víra, kterou křesťané převzali ze starozákonního židovského dědictví a která je s Židy dodnes spojuje.

Ježíšovou odpovědí – „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky“ – dosahuje rozhovor svého vrcholu. Ježíš označuje sám sebe jako „vzkříšení a život“. Skutečnost, že Ježíš je život a že lidé mohou pravého života dosáhnout jen skrze něho, je vedle vyznání o Ježíšově Božím synovství hlavním poselstvím Janova evangelia.

Jestliže chceme pochopit slova „já jsem“, musíme dbát na to, že pojmy „žít“ a „zemřít“ jsou použity v paralelních „výzvách k rozhodnutí“ ve dvojím významu:

„Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít. Zde „zemřít“ znamená pozemskou smrt a „žít“ nepomíjivý, věčný život. To je první význam.

Druhý význam ve větě „a každý, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky“ je právě opačný. Každý, kdo „žije“ zde v tomto pomíjivém světě, ale věří v Ježíše, zemře sice přirozenou smrtí, přesto však „neumře na věky“. Žít znamená v první větě totéž, co neumřít navěky ve větě druhé.

Ježíš odvádí pozornost od událostí na konci času a soustředí se na přítomnost. Pravé rozhodnutí, které navždy určuje celý život, nepadne až „v poslední den“, ale dochází k němu nyní, a sice v aktu víry každého jednotlivce, jakmile se setká v Ježíšem.

Co se zde vypráví jako příběh z Ježíšova života, platí stejně tak pro dobu po jeho oslavení. Křesťanská obec je místem, kde se lidé setkávají se Vzkříšeným, s Pánem nad životem a smrtí. Stále se zde znovu lidé rozhodují pro Ježíše, a připojují k vyznání Marty: „Ano, Pane, věřím, že jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět“.

Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Mistr je tu a volá tě.“ Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie došla tam, kdo byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel.“

Následující události jsou jen znázorněním a důkazem slov „já jsem vzkříšení a život“. Teprve teď se do děje zapojuje i Marie. Nemůže už připojit nic podstatného. Její slova vyjadřují spíše lidskou bezmocnost a rezignaci tváří v tvář smrti. Stejně se cítí Židé, kteří ji doprovázejí.

Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: „Kam jste ho položili?“ Odpověděli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíš zaplakal. Židé říkali: „Hle, jak ho miloval!“ Ale někteří z nich řekli: „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?“ Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu.

Lid si Ježíšovo rozechvění a pláč vykládá jako výraz lidské náklonnosti k Lazarovi. Oč však šlo autorovi tohoto evangelia? Chtěl snad nyní vidět Ježíše jen jako člověka? Pravděpodobnější je, že evangelista chtěl vyjádřit rozhorlení dárce života nad mocí smrti a především nad lidskou nevírou.

Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Odstraňte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu namítla: „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den.“ Ježíš jí odpověděl: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží.“ Odstranili tedy kámen.

Evangelista vypráví o zázraku vzkříšení z hrobu dramaticky, ale také s pozoruhodnou střízlivostí. Celek je ovládán Ježíšovou svrchovaností. On je Pánem nad životem a smrtí. Evangelista znovu připomíná, že Lazar je již čtvrtý den v hrobě a zapáchá, aby podtrhl velikost zázraku, ke kterému vzápětí dochází.

Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: „Otce, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Po těch slovech zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo.

Slavnostní děkovná modlitba má obrátit pozornost svědků k tomu, co je podstatné: Stejně jako všechny Ježíšovy zázraky má se i tento poslední stát pro přítomné znamením jeho jednoty s Otcem, aby uvěřili, že ho poslal.

Ježíš nemusí jako jiní divotvůrci prosit o vyslyšení. Jak čteme v páté kapitole Janova evangelia: „Vždyť Otec miluje Syna a ukazuje mu všecko, co sám činí…Jako Otec mrtvé křísí, a probouzí k životu, tak i Syn probouzí k životu ty, které chce“. Lazar vychází z hrobu – zabalen ještě do pláten a s šátkem přes obličej – pouze na Ježíšovo mocné slovo.

Líčení zázraku končí střízlivě a náhle. Žádná bezprostřední reakce vzkříšeného nebo okolostojících. Lazar mizí beze stopy. Teprve později – při příchodu Ježíše do Betanie, kdy Ježíš šest ní před velikonocemi přichází do domu Lazara – se o něm evangelista znovu zmiňuje, ale pouze jako o mlčenlivém svědkovi a „o objektu vystavenému pozorování“ mnoha Židů.

Jan nazývá Ježíšovy zázraky „znameními“, protože je důsledně chápe jako zjevení Ježíšovy slávy. Podstatným na nich není podle Jana to, co je zázračné, ale jejich charakter odkazu či zjevování. Zázraky jsou jakoby ukazatele cest, které člověku ukazují směr, jímž se má vydat. Ten, kdo pochopí jejich význam a postupuje podle nich, přijde k Ježíšovi.

Víra není logickým důsledkem u člověka, který viděl zázrak. Je spíš předpokladem k správnému porozumění Ježíšovým zázrakům.

Na druhé straně mohou a mají být Ježíšovy zázraky pobídkou a pozváním k tomu, aby se člověk vydal na cestu víry. Bude-li však na nich lpět, mohou mu přístup k pravé Ježíšově podstatě spíš uzavřít než otevřít.

Jan tedy podřizuje zázraky zcela své nauce o Kristu tím, že je chápe jako znamení zjevující Krista; jako zjevení slávy vtěleného Božího Syna.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3