J 14,1-12

Jindřich Fencl

 

Úryvek evangelia, vybraný pro následující neděli, pátou velikonoční, tvoří 1. – 12. verš ze 14. kapitoly Janova evangelia.Tento text je součástí první Ježíšovy řeči na rozloučenou (J 13,31 – 14,31). Hlavními tématy této řeči jsou: Ježíšův odchod, jeho oslavení a opětovný příchod.

Podívejme se napřed hlouběji do textu:

Slova útěchy ve druhém a třetím verši uvádějí hlavní téma řeči na rozloučenou: náš úryvek pak dále rozvíjí myšlenku odchodu – a další verše, které už nejsou součástí nedělního úryvku, pojednávají pak o opětovném příchodu.

Pod zorným úhlem víry vidí evangelista Jan dobu pozemského Ježíše a dobu Ježíše oslaveného jako jeden celek. Pro něho a pro věřící je už Ježíš oslaven a žije jako oslavený u Otce. Avšak ten, který žije u Otce jako oslavený, je týž, který působil ve světě a zemřel. V Oslaveném mluví Pozemský. A tak se v řečech na rozloučenou stále prolínají minulost, přítomnost a budoucnost.

Ve vzájemném oslavení Otce skrze Syna a Syna skrze Otce se věřícím ukazuje jednota Otce a Syna. Otec byl oslaven už působením pozemského Ježíše, protože v něm se Otec stále znovu ukazoval jako nejzazší důvod a příčina Ježíšových skutků. Současně však v nich byl oslaven také Ježíš, protože v jeho působení se zjevila jeho jednota s Otcem. Tento způsob oslavení se nyní – spolu s dobou Ježíšova pozemského působení – schyluje ke konci. Bude ale novým způsobem pokračovat v době Ducha, až bude oslavený Ježíš skrze Ducha svatého – a v síle tohoto Ducha skrze věřící – činit ještě „větší skutky“, jak čteme ve 12. verši.

Tváří v tvář oznámení Ježíšova odchodu, který lidsky viděno bude mít za následek osamění učedníků ve světě, se jejich srdcí zmocnil zmatek, strach a malomyslnost. Co se s nimi stane, až s nimi Pán nebude? Skutečnost, která jim v této situaci pomůže překonat strach, je jedině víra v Boha a v toho, kdo jim víru zprostředkoval a žil před jejich očima. Proto Ježíš začíná řeč na rozloučenou výzvou k nebojácnosti a víře: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne.“

Ježíš však apoštolům nabízí více, dává jim zaslíbení, že jejich odloučení nebude trvat věčně. Opouští je, ale „do domu svého Otce“ odchází proto, aby jim připravil „příbytek“. A těch příbytků je „mnoho“ – tedy dostatek. Není proto žádný důvod k úzkosti a malomyslnosti. Po přechodném odloučení bude následovat doba nikdy nekončícího společenství. Ježíš opět přijde a vezme je k sobě.

Do Otcova příbytku je podle chápání Janova evangelia přijat každý věřící v hodině smrti. Jan tedy přesouvá do hodiny smrti to, co se podle všeobecného očekávání prvních křesťanů stane teprve na konci světa při Ježíšově druhém příchodu k soudu. Očekávání konce má v Janově pohledu vztah k současnosti a týká se jednotlivce.

U následujících rozhovorů apoštolů s Ježíšem je nápadné, že jednotliví učedníci kladou Ježíšovi určité otázky, jejichž podnětem jsou jeho slova. Chceme-li porozumět otázkám i odpovědím, je důležité mít na mysli, co bylo řečeno již dříve, že totiž Janovo evangelium neodděluje přesně minulost, přítomnost a budoucnost – a má na zřeteli především současnou a budoucí situaci obce, pro kterou je psáno. V otázkách učedníků k nám tedy promlouvají starosti a problémy této obce – a nepřímo i námitky jejích protivníků.

Rozhodující otázkou pro obec byla zjevně otázka po cíli Ježíšovy cesty. Kam odešel a kde je teď. Jak s ním může člověk nyní – během jeho tělesné nepřítomnosti – navázat vztah, jak může dosáhnout společenství s ním? Odpovědi na tyto otázky jsou základem celé existence obce, existence vycházející z víry, neboť Ježíšova cesta je také její cestou a Ježíšův cíl je také jejím cílem. A samozřejmě i naším, také my jsme na cestě, která je Ježíšovou cestou, a směřujeme k Otci – tam, kde On přebývá.

Na Tomášovu otázku po cestě odpovídá Ježíš slovy: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“. Výrok „Já jsem …“ patří mezi sedm Ježíšových výroků, které pronáší o sobě v Janově evangeliu. Minulou neděli jsme slyšeli jiný z nich: „Já jsem dveře k ovcím.“ Zpátky ale k našemu výroku. Ježíš jím vznáší nárok, že je jediným a výlučným přístupem k Otci. Cesta znamená orientaci, smysluplné zaměření, stálost, jistotu. To dává Ježíš člověku, který věří. A něco takového může darovat jedině on. Není proto třeba hledat žádnou jinou cestu v jiných náboženstvích.

Ježíš je cesta, protože je pravda. Pravdu, o které se zde mluví, nelze ztotožnit s naším pojmem pravdy. Nejde o filozofickou či morální pravdu ve smyslu neomylnosti nebo shody myšlení se skutečností, mluvení s jednáním. Když mluví bible o Boží pravdě, myslí tím jeho věrnost a spolehlivost, na kterou se člověk může bezpodmínečně spolehnout a ve které nalézá svou spásu. Tato Boží pravda je přítomná v Ježíšově osobě. Kdo se jí otevře a nechá se jí uchvátit, bude osvobozen od strachu a každého druhu otroctví. Ježíš jako „pravda“ otevírá cestu k svobodnému, smysluplnému bytí, které je založeno na Boží a Ježíšově věrnosti. V něm – a jedině v něm – se člověk setkává s pravým životem, jedině od něho tento život přijímá.

Třetí Ježíšovo sebeoznačení – život – je jedním z centrálních janovských pojmů. Tento pojem zahrnuje všechny Boží dary člověku, všechny kladné aspekty lidské existence, jež jí propůjčují smysl a štěstí. Život je Ježíšův dar, může být opisem pro spásu vůbec. Jde o kvalitativně nový život, o jinou „kvalitu života“, kterou člověk může přijmout jen jako Boží dar. Ježíš o sobě říká, že přišel, aby lidé měli tento život v hojnosti, jak jsme četli minulou neděli v desáté kapitole Janova evangelia. Tento život získávají přijetím Ježíšova poselství a vírou v něho.

Kdo přijímá Ježíše jako „cestu, pravdu a život“, přichází k Otci. Společenství s ním, které Ježíš zprostředkovává, je konečným cílem a definitivním naplněním lidského hledání a tužeb. Takto jsou slova „Já jsem cesta, pravda a život“ Janovou odpovědí na otázku člověka po smyslu. Smysl má život toho, kdo se spoléhá na Ježíše. Ježíš je pro člověka cestou a zároveň cílem, protože je u Otce.

Druhou otázkou, která se řeší v rozhovoru s Ježíšem, je otázka po možnosti spatřit Boha. Filipova prosba, aby mohl vidět Otce, vyjadřuje v první řadě prastarou lidskou touhu po bezprostředním patření na Boha. Něco takového slibovaly také pohanské kulty jako vrchol mystického zasvěcení. Pro Ježíše je tato otázka příležitostí, aby mluvil o svém zvláštním vztahu k Otci. Protože Ježíš je jedno s Otcem, je současně viditelnou Boží přítomností mezi lidmi. Jeho dílo bylo vždy také zjevením Otce, neboť konal jen to, co viděl konat Otce. Jednota mezi Ježíšem a Otcem je tak dokonalá, že může říci: Otec koná skrze mne své skutky. Tuto jednotu lze proto poznat i na základě skutků.

Zmíněné „skutky“ nejsou totožné se znameními – jiným janovským pojmem. Skutky zahrnují celé Ježíšovo působení, jeho znamení i jeho hlásání slovem. Po Ježíšově odchodu budou takové skutky, a dokonce ještě větší, konat věřící. Ježíšovo působení nekončí totiž jeho odchodem, bude pokračovat ve skutcích věřících, bude pokračovat v síle Ducha, kterého Ježíš po svém odchodu sešle. Odůvodnění ve 12. verši „neboť já jdu k Otci“ nevyznačuje tedy pouze časový začátek „větších skutků“, nýbrž uvádí také jejich vlastní základ. Teprve až Ježíš odejde k Otci, přijde Duch svatý, protože ho pošle „od Otce“.

Po hlubším nahlédnutí do textu dovolte na závěr kratičké zamyšlení:

Tento text má utěšit, povzbudit, dát růst víře těch, kdo věří v Ježíše. Má být takovým i pro nás. I my totiž zažíváme, co zakusili první učedníci. Sami jsme často slepí, bezradní, bojíme se, nevidíme Ježíše ve svém životě, naše srdce se chvěje úzkostí. Toužíme vidět Otce, hledáme cestu a neznáme ji, nevíme, kudy jít. Dokud člověk zůstává obrácen sám do sebe, dokud spoléhá na své vlastní síly, nevidí Ježíše. „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a neznáš mě?“ Tuto Ježíšovu otázku máme vztáhnout sami na sebe: „Ty, Jindřichu, tak dlouho jsem s Tebou, kráčím s Tebou tvým životem a ty mě neznáš?“ Naše znalost Krista je jen částečná a často jednostranná, upravujeme si jeho podobu, jeho nároky podle sebe, jak se nám to hodí, co je nám blízké. Musíme se však vzdát svých představ, svých vlastních zaběhaných cest, vydat se zcela Kristu. Potom se Ježíš opravdu může stát naší cestou, pravdou a životem. Každé z těch tří slov vyjadřuje všechno. Cesta – směr i cíl zároveň, Pravda, která osvobozuje, Život, daný nám v plnosti. Ježíš tu není jako někdo, kdo kdysi žil, ale jako ten, kdo je opět zde, aby zůstával s námi, kdo působí více než kdysi – skrze svého Ducha. Náš život skrze něho už nesměřuje k smrti, ale je otevřen novým rozměrům. Skrze jeho oběť za nás máme věčnou budoucnost. Bůh nám připravil definitivní příbytek. Není třeba na Krista jen vzpomínat – On jde s námi. Vede nás domů, do věčného života.

Na Kristu můžeme stavět, můžeme se mu celou svou bytostí odevzdat, máme se jím nechat vést po cestě, bez obav, k našemu společnému Otci. To je poselství úryvku Janova evangelia o páté neděli velikonoční.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3