J 20,19–23

Pavel Kopeček

 

Podobně jako věroučný obsah hlásání prvotní církve a podobně jako liturgické hymny, které se nám dochovaly v Písmu sv. (1 Kor 15,3-4; Sk 10,36-43; Fil 2,6-11), tak i vyprávění o utrpení a smrti Ježíše Krista bylo spojeno se zvěstováním jeho vzkříšení. V okamžiku, kdy zpráva o smrti a vzkříšení, je založena na osobním svědectví účastníků (Ježíš v Getsemanech, Petrovo zapření), tak již nemáme jeden jednolitý celek, ale jedná se o několik jednotlivých událostí, které zachycují různé okolnosti Kristova zmrtvýchvstání. Tato osobní svědectví vznikala nezávisle na sobě a dříve než byla začleněna do evangelia tak existovala nezávisle na podobných svědectvích. Díky tomu máme jistou různorodost setkání se Vzkříšeným Kristem, která nám dokreslují událost Kristovi smrti a jeho vzkříšení. V současnosti můžeme vystopovat společné mínění biblistů, že vyprávění o Vzkříšení ve čtvrtém evangeliu vychází z prvních vyprávěních, která se předávala v před-janovských církevních obcích. Následně i úprava evangelisty odpovídá jeho znalostem a teologickému chápání dané události.

Náš úryvek představuje, co do své formy i co do obsahu, jedeno ucelené vyprávění a jako takové musí být viděno i chápáno. Obsahuje základní pravdy, které Kristus zjevuje apoštolům po svém zmrtvýchvstání. Zjevuje se před nimi takovým způsobem, aby byli schopni jej poznat; radují se z jeho přítomnosti a jeho vítězství nad smrtí (v. 19 – 20). Ježíš svěřuje učedníkům ukol, aby pokračovali v jeho poslaní, které on obdržel od Otce (v. 21). Naplňuje svůj příslib, že sešle Ducha svatého na apoštoli (v. 22), a také jim dává moc odpouštět hříchy, aby skrze odpuštění svědčili o Boží milosti a lásce (v. 23).

I když se jedná o různá vyprávění, jež můžeme vypozorovat ve 20 kapitole, tak ona vytváří jistý ucelený přehled o zjeveních vzkříšeného Krista. Autor klade tyto události do Jerusaléma, čímž nabývájí i jistého teologického významu, protože je to místo Božího vyvolení. Také časový údaj není druhořadý, toto zjevení Krista se odehrává večer o Velikonocích. Evangelista má své důvody proto, aby umístnil celou událost v Jerusalémě a k tomu ji časově spojil s dnem Kristova vzkříšení.

Náše evangelní perikopa se čte v mešní liturgii Neděle seslání Ducha svatého – Letnice (cyklus A) a tím je již dán důraz, ne na misijní poslání apoštolů, jako pokračování Kristovi činnosti, ale na seslání Ducha svatého. Z liturgickém celku biblických čtení (lectio tematica) – Bohoslužba slova – vyplývá, že Duch svatý je dán jako „první dar“ Vzkříšeného těm, kdo v něho uvěřili. Nejedná se již o skupinu apoštolů, ale o celou církev, jako společenství věřících.

Vlastní comentář textu:

Dnešní náš úryvek, nazvaný: Setkání s učedníky, by se dal srovnat s evangelní pericopou sv. Lukaše (Lk 24, 36 – 42), která popisuje podobnou událost. Ježíš se zjevuje svým učedníkům a důležitost tohoto zjevení nám připomíná i apoštol Pavel v prvním listě do Korintu, kde v 15 kapitole představuje jistý seznam Kristových zjeveních po svém vzkříšení (1 Kor 15,5).

Setkání Krista se svými učedníky probíhá nově a netradičně, ve srovnání s předcházející částí evangelia. Učedníci jsou shromážděni v hořejší místnosti a najednou uprostřed nich stane Vzkříšený Kristus. Zmínka, že dveře byly zavřeny, ukazuje Ježíšovu schopnost být přítomen na jakémkoliv místě. Nejedná se o ukázání Kristovi moci, nebo snad jeho schopnosti „zduchovnět se“ a projít zavřenými dveřmi. Bůh se zjevuje kde chce a způsobem, který přesahuje naše chápání. Snad právě zde, tváří tvář rozebíranému textu, si máme uvědomit naši ohraničenost. Evangelista nepřímo poukazuje na strach a nejistotu apoštolů, dveře jsou zavřeny díky obavám, které dokreslují celou scenerii.

Úryvek Janova evangelia ukazuje hlavní rysy celé knihy, což vidíme již na pozdravu Vzkříšeného: „Pokoj vám.“ Zjevení ježíšovo a jeho pozdrav nabývají hlubšího významu, tudíž nejedná se jen o pouhý každodenní pozdrav. Den, kdy Kristus přichází mezi své, je dnem jeho Zmrtvýchvstání.

Ve 14 kapitole toho samého evangelia Ježíš mluví o svém pokoji, který pramení z Boží přízně. Tento pokoj není nějaký dar, odměna a nebo ocenění, které si učedníci zasloužili. (Řím 6,23) Pokoj je specifickou charakteristikou vzkříšeného Krista a dává se, protože jeho jedinou motivací je láska. Skutečnost smrti a vzkříšení Ježíše Krista vytváří úplně novou situaci pro učedníky. Učedník, ten který miluje Krista, se raduje z této nové situace, kdy Kristus se setkává s ním, dává mu svůj pokoj a připravuje jej na svůj odchod k Otci. Tato radost se neprojevuje jen v okamžiku setkání, ale je to i radost z Kristova odchodu, protože jeho návrat k Otci přinese požehnání pro nový život, ke kterému jeho učedníci jsou povoláni.

Slovo pokoj, hebrejsky šalom, ve Starém Zákoně původně má obecný význam pozdravu, ale postupně získává význam náboženský. Proroci dávají tomuto slovu význam mesiánský, s tímto přáním pokoje je spjat příchod králoství pokoje, tedy Božího králoství.

V Kristu a jeho Velikonoční oběti dochází k naplnění tohoto významu, pravý pokoj se nalézá ve smíření člověka s Bohem a v nastolení Božího králoství. Důsledkem toho se pozdrav Pokoj vám stává typicky Velikonočním pozdravem, který v sobě nese smíření s Bohem a jeho milost. Není se tedy čemu divit, že liturgie, která nás vždy uvádí do Velikonočního tajemství, začíná pozdravy, které vyjadřují tuto náboženskou pravdu – jsou to pozdravy s přáním pokoje a Boží milosti.

Po pozdravu, stejně jako u Lukáše (Lk 24,39), Ježíš ukazuje apoštolům ruce a bok, které nesou rány po ukřižování a tedy svědčí o jeho zmrtvýchvstání. Názor, že tomu učinil, aby zmírnil jejich strach, v daném textu nenachází své opodstatnění. Jedná se spíše o to, že Kristus ukazuje své rány, aby učedníci pochopili, že je to On, jejich Mistr, který byl ukřižovám a opět žije, že je to Ten, který stojí před nimi.

Toto ztotožnění Ježíše ukřižovaného a Krista vzkříšeného se stane základní pravdou života prvotní církev a apoštolského hlásání radostné zvěsti. Skrze smrt a vzkříšení Krista člověk (s duší i tělem) je vykoupen a s ním i celý svět. Uvědomění si této pravdy přináší pokoj a spolu s ním i radost. Učedníci se radují, protože se naplňují Kristova slova, pronesená na stejném místě při Poslední večeři, Kristus mění jejich bolest v radost.

Dvacátý první verš představuje rozeslání apoštolů, Kristus jim svěřuje důležité poslání, pokračovat v jeho díle. Ve všech evangeliích najdeme zvláštní důraz, která klade pisatele na svěření tohoto úkolu apoštolům. Verš „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“, je charakterystický pro Janovo evangelium, což vidíme při jeho řeči na rozloučenou v kapitole 14, 15 a 16. V tomto verši, jako by ozvěnou zněl téměř identický verš ze 17 kapitoly toho samého evangelia (Jan 17,18).

Dříve než Kristus rozesílá apoštoli, tak jim, již podruhé, přeje – daruje svůj pokoj. Bůh již daroval svým učedníkům pokoj, jak to popisuje 14 kapitola Janova evangelia (Jan 14, 27), a nyní chce, aby tento pokoj, skrze poslání apoštolů, býl dán všem.

Zajímavá je gramatická forma, kterou pisatel pro toto poslání apoštolů užívá: jak – tak, jako Otec – tak i Syn. Poslání Syna na svět od Otce je téma, které prostupuje celým evangeliem a odpovídá orientálnímu chápání: Ten, kdo je poslán se shoduje s tím, který ho poslal. Mezi těmito dvěma osobami není rozdílu. V osobě Ježíše Krista, v jeho slovech i činech, je přítomen Otec. Nyní podobně, učedníci přijímají poslání od Krista, které jeho nanebevstoupením nekončí, ale pokračuje v církvi.

Toto poslání apoštolů je úzce spojeno s přijetím Ducha svatého, který představuje Boží moc a je zárukou zdaru apoštolského poslání. Přijetí Ducha svatého byla první zkušenost, kterou prvotní církev učinila. Duch svatý byl přítomen a činný v ní. Jestliže bychom četli velmi pozorně knihu Skutků apoštolských, která popisuje život prvotní církve a poslání apoštolů Petra a Pavla, tak si uvědomíme, že hlavní osobou celé knihy je právě Duch svatý. Působení Ducha svatého může být vnímáno různými způsoby a mohli bychom se i zamýšlet nad tím, jakým způsobem se Duch svatý projevoval v životě apoštolů a prvních křesťanů, jak je měnil. Není však možné pochybovat o přítomnosti Ducha svatého v prvotní církvi; tato přítomnost třetí Božské osoby je něco živého a činého.

Tento 22 verš ukazuje na jisté pastorační obavy janovských církevních obcí, které před námi vyvstanou při srovnání s podobným textem z Matoušova evangelia. Matouš ve 28 kapitole (verš 16) chápe misijní poslání jako obecnou skutečnost pro celou církev, Kristus svěřuje toto poslání a tím i pokračování své činnosti celé církvi. Janova pozornost, naproti tomu, se soustředí na vlastní duchovní život, tj. na osobní vztah s Kristem. Na tomto základě se potom odvíjí vše ostatní, tedy i apoštolské poslání. Naplnění Kristova poslání ze starny apoštolů je prvořadým důvodem pro dar Ducha svatého.

Použití slov ukazuje, že výraz Duch svatý – pneuma agion, je bez členu. Ať jsou pro to různé důvody, nemůže být daný výraz vysvětlován ve smyslu neosobním, že se jen jednalo o nějaký duchovní dar a nebo o omilostnění. V Janově evangeliu nenajdeme náznaky, které by svědčily o tákové a nebo podobné interpretaci.

Duch svatý přichází na apoštoly skrze vydechnutí Krista a tento akt, plný symboliky, je třeba vidět v souvislosti se smrtí, vzkříšením a eschatologickým naplněním, které se uskutečňuje v Ježíši Kristu. V tomto vydechnutí Ducha, které je charakteristické pro Janovo evangelium, můžeme vidět i jistou metaforu na události Starého Zákona. Bůh vdechuje svého ducha člověku kterého stvořil (Gen 2,7) a podobně i prorok Ezechiel se odvolává na vdechnutí ducha při vzkříšení mrtvých (Ez 37, 7-4). Slova:dech, vánek, vítr jsou v řečtině i hebrejštině synonimy Ducha svatého. Ježíšův dar Ducha svatého svým učedníkům je popsán jako dar života, který Bůh dal člověku na počátku. Nyní jsme, podobně jako při stvoření, na počátku „nového lidstva“, nového stvoření.

Tento Duch, který činí všechno nové, je totožný s oním Utěšitelem – Parakletos, příslíbeným Ježíšem. I když autor čtvrtého evangelia toto označení nepoužívá, jedná se stále o Třetí božskou osobu.

Jesltiže učiníme srovnání Jana s Lukášem, tak přicházíme k závěru, že každý z nich umístňuje seslání Ducha svatého do jiných časových úseků. Jan klade důraz na Velikonoce, neděle Kristova vzkříšení, kdežto Lukáš popisuje seslání Ducha svatého v den Letnic, tedy 50 dnů po Velikonocích. Máme zde dva různé datumy pro stejnou událost. Pro vysvětlení této odlišnosti je třeba si uvědomit, že oba dva pisatelé jsou schopni uzpůsobit časovou návaznost událostí k teologii, která je prvořadá. Autor čtvrtého evangelia klade důraz na přesně vymezený časový úsek: smrt, vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista, v něm vše soustředí. Janovo evangelium se vyznačuje tím, že všechny události nejsou vždy řazeny podle jejich časového průběhu, ale podle teologického záměru autora.

Verš 23: Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou, je třeba vidět v souvislosti s Matoušovým evangeliem (Mt 16,19). V našem úryvku se opět jedná o činnost odpouštění hříchů, která je spojena s posláním apoštolů. Matouš toto pověření vidí spojeno s povoláním k apoštolské službě. Právě toto odpouštění hříchůukazuje na trvání Kristova poslání skrze své učedníky ve světě.

Aby člověk mohl žít je třeba, aby byla přemožena smrt. Duch svatý příchází jako moc proti hříchu a učedníci, vybaveni touto mocí, pokračují v poslání Kristově odpouštět hříchy. Evangelium mluví o poslání Kristově spasit svět (Jan 3, 17), ale člověk může odmítnout nabízenou ruku. Poslání církve je tedy dvojí: hlásat čas spásy pro všechny kteří uvěřili a čas soudu pro ty, kteří odmítají zjevenou pravdu a uzavírají se působení Ducha.

Následný text o Tomášovi, který nechtěl uvěřit ve skutečnost zmrtvýchvstání ukazuje vnitřní pochod člověka k víře a jejímu vyznání. Tento konkrétní případ se stává modelem pro všechny ty, jejichž víra je zkoušena.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3