J 4,5-42 (1. část)

Petr Chalupa

 

Úryvek, vybraný z Janova evangelia pro 3. neděli postní v cyklu A, patří k úvodní části evangelia. V této části se dozvídáme o začátcích Ježíšova působení.

Ježíš zjevuje sám sebe. Zjevení ve slově, které představují rozhovory s Nikodémem a Samaritánkou, je doprovázeno zjevením pomocí znamení, zázraků. Podle toho, jak je zjevení přijímáno, začíná vznikat skupina věřících a nevěřících. Objevují se témata, která pak prostupují celé evangelium.

Z hlediska kompozice je úryvek malým literárním dílem. Je pečlivě do všech podrobností promyšlen a přehledně sestaven. Sám je vlastně jen jednou epizodou, která se udála na Ježíšově zpáteční cestě z Judska do Galileje. Evangelistovi však nejde o Ježíšovu pozornost vůči jedné ženě, ani o správnost mravního chování – záleží mu na postupném Ježíšově zjevení a na přivedení Samaritánky i jejích krajanů k víře. Zjevení a víra jsou i pro tuto zprávu nejdůležitější.

Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi.

Za Sychar se dnes považuje vesnice Askar, která se nachází 1 km na severovýchod od Jakubovy studny. I v této vesnici je silný pramen vody.

Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se – tak jak byl – u té studny. Bylo kolem poledne.

Jakubova studna leží u cesty spojující sever země s jihem, na úpatí hor Garizim a Ebal. Je hluboká 32 m a zásobená spodní vodou. Chce-li člověk načerpat vodu, potřebuje nádobu a dlouhé lano.

Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“
– Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. –

Evangelista se nezabývá otázkami, jako například: Proč jde žena čerpat vodu v poledne, kdy je největší horko? Proč nepoužije studnu ve vesnici? Pročpak odešli nakupovat všichni učedníci? Je zbytečné snažit se odpovědět. Evangelistovi záleží výhradně na setkání a na rozvíjejícím se rozhovoru. Ježíš začíná dialog snahou o komunikaci, jež má být prací ženy: „Dej mi napít“ (7). Voda, rumpál, vědro, studna: to vše jsou charakteristiky práce, kterou obvykle vykonávaly ženy.

Ježíš se setkává se samařskou ženou blízko studny, která je tradičním místem pro setkání a konverzaci. Využívá její reálné žízně a umožňuje jí, aby se cítila nezbytná a užitečná. Z Ježíšovy prosby poznává, že ji potřebuje, aby utišil svou žízeň. Rozvíjí v ní ochotu pomáhat a sloužit.

Samařská žena mu odpověděla: „Jak to? Ty, Žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají.

V otázce ženy se projevuje údiv; zdá se, že šlo o neslučitelné protiklady:

– Židé a Samaritáni žili ve vztazích velmi napjatých. Samaritáni, národ smíšený ze zbytku Izraelitů, kteří přežili zničení severní říše v r. 722 př. Kr., a asyrských kolonistů, se považovali za pravé Izraelity, Židé však je pokládali za poloviční pohany. Jeden hanlivý rabínský výrok říká: „Kdo jí chléb Samaritánů, podobá se člověku, který jí psí maso.“ Často docházelo k potyčkám i ke krvavým konfliktům.

– Zároveň zde hraje roli napětí mezi mužem a ženou, které výslovně potvrzuje 27. verš: „jeho učedníci se divili, že mluví se ženou.“ Židovští rabíni považovali za neslušné mluvit se ženou. Na veřejnosti byla žena přehlížena.

Ježíš se ve své svobodě nedrží předsudků, výhrad a strachu z veřejného mínění. V době, která začíná s ním, nezáleží už na tom, zda je někdo Žid nebo Samaritán, muž nebo žena.

Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: Dej mi napít, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“

Ježíš nereaguje na ženin údiv. Nezdůvodňuje ani neobhajuje svou svobodu, prostě ji prožívá.

Zjevuje to, co se podobně jako předtím s Nikodémem, rozvíjí jako hlavní téma následujícího rozhovoru. Ukazuje se, že setkání s Ježíšem znamená radikální zvrat běžných měřítek: Vlastnictví člověka se ukazuje jako nedostatek a Ježíšův nedostatek – je unavený, má žízeň – zahaluje pouze bohatství jeho darů.

K tomuto poznání lze dospět za dvou předpokladů:

Člověk musí tušit, co Bůh může a chce dát. Zároveň musí připustit, že sám není bohatý, ale něco potřebuje.

Při konkrétním setkání musí poznat, jaká příležitost se mu nabízí, když jeho zrak vnímá jen vyčerpaného a cizího poutníka: Zde je ten, kdo může utišit mou nejhlubší touhu; stačí, když ho jen poprosím.

Boží dar, který je pro člověka tím nejdůležitějším a nejvíce postrádaným, je označen jako „živá voda.“

Žena mu namítla: „Pane, vždyť nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu?
Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?“

Ježíšovým slovům rozumí žena podle toho, co očekává na tomto světě: tekoucí, pramenitou vodu. Nyní už cizince nazývá s úctou pánem. Možná se domnívá, že by Ježíš dokázal darovat zázračně vodu, jako Mojžíš na poušti. Je snad větší než praotec Jakub? Na druhé straně – není úctyhodnější studny a lepší vody.

Znovu a znovu se v Janově evangeliu ozývá otázka „odkud“. Odkud vlastně pochází ten, kdo přináší zjevení, a jeho dar? Věřící čtenář už ví, že on i jeho dar pocházejí „shůry“, z nebe.

Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit.
Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“

Nyní staví Ježíš svůj dar do protikladu k očekávání čistě pozemskému. Pojmy voda, pramen, pít, žízeň se nyní stávají symboly, jež poukazují na Boží svět.

Živá voda dokáže utišit žízeň člověka. Jestliže člověk hladoví nebo žízní, netouží po té či oné věci, ale chce žít. Potraviny nedokáží odstranit neklid, nespokojenost, touhu po tom, co je definitivní a neporušené – dokáže to však dar, který přináší Ježíš. V knize Sirachovec nacházíme pozoruhodný protiklad. Moudrost tam o sobě říká: „Kdo mě jedí, budou ještě po mně lačnět, a kdo mě pijí, budou ještě po mně žíznit.“ Ježíš tedy poskytuje víc než starozákonní moudrost, přináší definitivní naplnění.

Živá voda se stává pramenem. Vstupuje do člověka, naplňuje ho a rozvíjí v něm svou oživující moc. Nemusí tedy chodit k prameni, protože pramen je v něm.

Voda tryská do života věčného. Boží dar je plný vitality; uchovává si svou moc a není ničím ohrožen; nezaměřuje se na přirozené potřeby, ale na věčný život.

Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“

Žena pomýšlí na zázračnou vodu; opět Ježíše nepochopila. Člověk se na tolik zabývá sám sebou a svými přirozenými potřebami, že od Boha očekává jen ulehčení svého všedního života.

Od začátku rozhovoru Ježíš mluví o vodě, myslí však na dar života a Ducha svatého, zaslíbené ve Starém zákoně (10). Samařská žena chápe zpočátku „vodu“ v jejím materiálním významu (11). Dochází k napětí mezi ní a Ježíšem. Ježíš se snaží pozvednout ji na novou rovinu porozumění. Ona se snaží přivést Ježíše k chápání významu, které věci mají v obyčejném lidském životě.

Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem.“
Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Ježíš jí na to řekl: „Správně jsi odpověděla: Nemám muže;
pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“
Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok.

Ježíšovo slovo a ženina odpověď ukazují, že Ježíš zná cizí lidi, kteří se s ním setkávají. Ženě je odhalena její vlastní situace – tuší tedy, kdo s ní hovoří. Nakonec se snaží identifikovat Ježíše a říká: „Vidím, že jsi prorok“ (19). V této chvíli nachází svou roli v rozhovoru a ujímá se iniciativy: „Kde má být Bůh uctíván, zde nebo v Jeruzalémě?“ (20). Ježíš pak vstupuje „branou“ náboženství, kterou žena otevřela (19-24).

Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: Jen v Jeruzalémě je to místo, kdo se má Bůh uctívat.“

Žena mu předkládá starou spornou otázku Židů a Samaritánů po správném místě, kde uctívat Boha. Ačkoliv byl chrám na hoře Garizim r. 128 před Kristem zničen židovským veleknězem Janem Hyrkánem, lpěli Samaritáni na tomto bohoslužebném místě a neúčastnili se poutí do Jeruzaléma.

Ježíš jí odpověděl: Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě.

Ježíšova odpověď nevychází z alternativy buď a nebo. Odkazuje na budoucnost, která s ním už začala. V něm se ke slovu hlásí nový způsob uctívání Boha, pro který není bohoslužebné místo důležité. Těmito slovy nás však Ježíš nechce nabádat k lhostejnosti.

Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů.

Ježíš tvrdí, že Židé mají přednost v dějinách spásy. Jsou legitimními ctiteli Hospodina. Z tohoto národa přichází spása, tj. Mesiáš; Bůh vede dějiny způsobem, který někdy vzbuzuje pohoršení. Například tento verš musel být škrtnut v učebnicích o bibli v německém Bádensku podle rozhodnutí ministerstva pro kult z roku 1939. Na jiných místech hledí evangelista Jan víc na konkrétní jednání Židů, kteří Ježíše odmítají – jeho soudy o Izraeli jsou velmi břitké.

Ale nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele.

Tento verš navazuje na text ohledně správného místa k uctívání Boha. Navzdory spáse ze Židů nepožaduje se obrácení k židovství. S Ježíšem přichází na svět nový vztah modlícího se člověka k Bohu. Do protikladu s bohoslužebným uctíváním Boha není tedy postaveno uctívání niterné, duchovní, spirituální – to činili už proroci -, nýbrž uctívání v poslední době. Skrze Krista se jeho Otec stal také otcem věřících. Ježíš je přijímá do osobní blízkosti vůči Bohu. Žijí nyní v Boží skutečnosti, to je v duchu a pravdě.

Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“

Takové uctívání odpovídá Boží podstatě. Zde však není popisována tato podstata. Podle paralelních výpovědí v prvním listu Janově – Bůh je světlo, Bůh je láska – máme této větě rozumět tak, že Bůh naplňuje člověka svou skutečností. Jako Duch se totiž v Janově evangeliu označuje to, co je zázračné, co patří do nadpozemské sféry, co je Boží – co však zároveň působí v pozemské a lidské sféře.

O úctě k Bohu nerozhoduje místo; musí vycházet z „novosti života“ (Ř 6,4), aby byla Bohu přiměřená.

Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí nám všechno.“

Žena nerozumí, protože se zabývá budoucností, zatímco Ježíš mluví o současnosti.

Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, který s tebou mluvím.“

Zde je vrchol rozhovoru. Slovy, pomocí kterých se Ježíš v Janově evangeliu zjevuje, se dává poznat jako Mesiáš, jako dárce živé vody, jako „místo“ nového uctívání Boha.

Všimněme si Ježíšovy důvěry k osobě, kterou evangelizuje. Nebojí se jí zjevit, že je Mesiáš (26). V Janově evangeliu je samařská žena prvním člověkem, kterému se dostává tohoto zjevení.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3