J 9,1-41 (2.část)

Marie Zouharová

 

O 4. neděli postní budeme číst dlouhý úryvek z Janova evangelia. Výkladové poznámky k textu jsme slyšeli ve včerejším pořadu. Dnes se pokusíme proniknout do širší souvislosti.

Příběh o uzdravení slepého od narození v 9. kapitole Janova evangelia je klasickým příkladem symbolického vyjadřování o „vidění“ a „víře“, o slepotě a neschopnosti uvěřit. Užívá se zde ustálené formy vyprávění.

Také my víme, že si lidé v určitých situacích poslouží odpovídajícím způsobem vyjadřování. Kdo třeba srovnává úmrtní oznámení, zjistí, že jsou většinou podobná, ačkoli se v jednotlivostech liší. Charakter takových projevů souvisí se situací, ve které se ho užívá. Mluví se proto někdy o „postavení v životě“ nebo „zasazení do života.“

Ustálený způsob vyjadřování byl běžný u mnoha autorů Starého i Nového zákona. Pro výklad z toho vyplývá, že autoři nechtěli sestavit přesný protokol o dané události. Autor použil určité formy vyprávění, aby tak vyjádřil pravdu, kterou chtěl lidem zvěstovat.

První křesťané používali této formy při křestní katechezi. Také při výměně názorů se s Židy v synagoze. Na mnoha místech v Janově evangeliu vystupují Židé jako ti, kdo Ježíšovi nerozumí, kdo mu chystají nepříjemnosti, odporují mu, pronásledují ho, chtějí ho kamenovat a připravují jeho odstranění. Čteme o tom v kapitole 1., 5., 7., 8., 10., 18. a 19. Existuje však také několik zmínek o tom, že kvůli Ježíšovi vznikaly „roztržky mezi lidem“ a „že celý svět se vydal za ním“. Upozorňuje nás to na velmi důležitou skutečnost. Pojmem „Židé“ nemůže být míněn celý židovský národ, ale jen vrstva židovských vůdců. Na mnoha místech vyplývá z kontextu, že pojem „Židé“ označuje farizeje či židovské autority. Ti jsou v Janově evangeliu Ježíšovými protivníky. Jsou to obvykle lidé, kteří mají mocenské postavení. Zároveň čteme na několika místech Janova evangelia, že pronásledováním ze strany „Židů“, trpí nejen Ježíš, ale také jeho přívrženci – někteří se neodvažují přiznat k Ježíšovi na veřejnosti či přidat se k němu „ze strachu před Židy“. Poměry z doby, kdy vznikalo Janovo evangelium, se promítají v čase nazpět – do doby Ježíšova života.

Vedle „Židů“ se v Janově evangeliu objevuje jako protivník Ježíšův a jeho učedníků také „svět“. Za ním se skrývá „vládce tohoto světa“ jako skutečný strůjce nepřátelství.

Jak vysvětlit toto převážně negativní posuzování Židů v Janově evangeliu? Vedle teologických důvodů jsou zde i důvody historické. Musíme připomenout, že Janovo evangelium vznikalo ve letech 90 až 100 po Kristu. Svědčí proto spíš o době svého vzniku než o historických poměrech Ježíšovy doby.

Z židovských skupin Ježíšovy doby se po dobytí Jeruzaléma a zničení chrámu v roce 70 po Kristu zachovala jen strana farizeů. Pod jejich vlivem se židovstvo začalo po roce 70 znovu dávat dohromady a hledat novou totožnost, která měla svůj základ a jádro v Mojžíšově zákoně a „tradicích otců“. Křesťanské obce tedy stály proti posilněnému, poměrně jednotnému židovstvu pod vedením farizeů. Mezi těmito dvěma skupinami docházelo stále častěji k teologickým sporům.

Pro židovstvo nešlo v tomto sporu o nic menšího než o základy víry, neboť křesťané si chtěli nárokovat výlučně pro sebe podstatné prvky židovského dědictví: víru v jednoho Boha, Zákon s jeho zaslíbeními a mesiánská očekávání. S židovskou tradicí byl nesmiřitelný především Ježíšův požadavek, podle kterého On jediný může zjevovat s konečnou platností Boha a je jediným zplnomocněným učitelem.

Židovská strana nevedla spor pouze pomocí teologických argumentů. Janovo evangelium ukazuje, že tam, kde mělo židovstvo mocenské prostředky, byly křesťanské obce vystaveny pronásledování a útlaku. Jsou zde zmínky o vyloučení ze synagogy. Právě v 9. kapitole při uzdravení slepého od narození se rodiče báli Židů, „neboť Židé se již usnesli, aby ten, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy.“ Oběma stranám šlo vskutku o přežití. Židé se opírali o Mojžíšovu autoritu. Popírat toto jejich postavení bylo jedním z nejostřejších útoků na základy židovství.

Janovo evangelium však nevede žádnou „protižidovskou polemiku“. Jde v něm o teologický spor. Jestliže se chceme vyhnout zbytečným nedorozuměním, bylo by vhodné a zároveň výstižnější mluvit namísto o „Židech“ o „protivnících“.

Ježíšův vztah, popř. vztah Janovy obce, k židovství není však líčen pouze negativně. Ježíšova odpověď Samaritánce ve čtvrté kapitole (4, 22) – „Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů“ – svědčí o pozitivním postoji. Na mnoha místech je také řeč o „Židech“, kteří uvěřili v Ježíše, např. v osmé kapitole (8, 31): „Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky – nebo v jedenácté kapitole (11,45): „Množí z Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš učinil, uvěřili v něho.“

Výraz „slepý od narození“ znázorňuje člověka, jehož slepota vyplývá z jeho přirozenosti. Co chce Jan říci? Asi toto: my všichni jsme od přirozenosti slepí – do té doby, než uvěříme v Ježíše. Evangelista převzal tento motiv uzdravení slepého ze staré tradice. Sestavil příběh, aby symbolicky znázornil své myšlenky: „Ježíš je světlo světa; přišel na tento svět, aby soudil – aby ti, kdo nevidí, prohlédli a ti, kdo vidí, se stali slepými.“ Celé vyprávění slouží jeho zvěsti. Jde o vyjádření historické události hlásáním. Historický základ nemůže být popřen. Jan nazývá Ježíšovy zázraky znameními. Jsou znamením přítomnosti a působení Mesiáše.

Zde se může vynořit otázka: Jak se stát vidoucím? Obrátíme svou pozornost k 17. verši: „Znovu se tedy zeptali toho slepého: Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?“ Otázka uzdravenému, který byl slepý od narození, se stává podnětem k otázce o Kristu, jak to ukazuje další rozhovor s farizeji a Ježíšův dialog s uzdraveným. Jde o otázku, odkud Ježíš je. Uzdravený mluví nejprve o Ježíšovi jako o proroku. Když se ho Ježíš táže – „věříš v Syna člověka?“ – uzdravený se ptá – „a kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ – Ježíš odpovídá: „Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví.“ A uzdravený řekne: „Věřím, Pane“. V tomto vyznání dosahuje Janova zpráva svého vrcholu a cíle. K uzdravení dochází vždy v souvislosti s vírou uzdraveného nebo jeho průvodců, ve spojení s jeho otevřeností vůči Ježíšovu poslání. Lidé slepí od narození nejsou fyzicky nevidoucí, ale ti kteří neuvěřili v Ježíše.

Zázraky sice vzbuzují víru, ale nikoho nenutí. Farizeové zůstávají duchovně slepí. Zázrak nemůže víru vynutit. Předpokládá sice víru, nikoli však nějakou všeobecnou víru, ale víru, že v Ježíšovi přišlo na tento svět Boží království a Ježíš je svými zázraky potvrzuje a zvěstuje. Lze říci, že Ježíšovy zázraky mají charakter pozvání k rozhodnutí. Totéž platí dodnes.

Proto se snad dnes můžeme tázat:

Je pro nás víra světlem nebo souborem povinností, které nám nedají spát? Vnímáme s její pomocí správněji a zřetelněji přírodu, dějiny, druhé lidi, sami sebe?

Kristus byl poslán dovršit dílo spásy. Patří k tomu také osvícení člověka. Nejde však o světlo rozumu. Jestliže se Kristus prohlašuje za světlo světa, dává tak najevo, že se v něm naplňují starozákonní zaslíbení o osvícení těch, kdo bydlí v temnotách.

Křest je svátostí, která otevírá člověka světlu zjevujícího se Boha. Je proto některými Otci nazýván osvícením. Např. Klement Alexandrijský píše: „Křtem jsme osvíceni… Křest se nazývá osvícením, jehož prostřednictvím spatříme svaté a spásonosné světlo, to znamená, že budeme vidět Boha.“

Můžeme se také tázat:

Považujeme se spontánně za vidoucí? Kdo z nás pomyslí na nebezpečí zaslepenosti hříchem, kterou předpokládáme u farizeů? Milost víry se může stát soudem, jestliže člověk ztratí v poutech hříchu schopnost rozhodovat se pro dobro, tedy pro Boha. Tato milost zavazuje ke neustálé otevřenosti vůči Pánu. Nejsme slepí vůči Boží prozřetelnosti, vůči znamením Boží lásky v našem životě, vůči druhým lidem?

V církvi byli a stále jsou lidé, kteří se ve své zaslepenosti domnívají, že musí vylepšovat Ježíšovo dílo. Jedni vytvářejí gheto, odsuzují vše cizí a údajně bojují za evangelium. Druzí se přizpůsobují současnému světu natolik, že se stávají slepými pro podstatu Ježíšovy zvěsti. Jednostranné zaměření na společenství mezi lidmi přehlíží nezbytné spojení jednotlivce s Bohem, spojení, které je třeba stále oživovat modlitbou v tichu.

A nakonec se můžeme ještě tázat, jak tomu je s naším vztahem k utrpení. Napadá nás spontánně v případě nějakého trápení, které nás postihne: Copak jsem si něco takového zasloužil? Musím vidět takovou situaci pouze negativně? Nemůže se také v utrpení projevit Bůh, který dokáže vést k cíli – na vyšší stupeň víry, důvěry a poznání?

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3