Jr 20,7-9

Pavel Zahradníček

 

V prvním čtení ze Starého zákona zazní příští neděli Jeremiášova slova – plná žalu, bolesti a vnitřního utrpení. Pro porozumění jejich širší souvislosti, je potřebné si nejdříve přiblížit dobu, ve které prorok žil, i jeho vlastní trpký osud.

I když totiž mají slova starozákonních proroků nadčasovou platnost, chceme-li jim opravdu správně porozumět, je třeba vycházet z významu, jaký měla pro jejich současníky. Proroci totiž mluvili v prvé řadě k nim.

Někdy nesprávně předpokládáme, že prorocké slovo je namířeno především někam do daleké budoucnosti. Opak je ale pravdou. Proroci promlouvali ke svým současníkům. V tom spočívá prvotní význam jejich slov. A teprve druhotně můžeme v jejich slově odhalovat širší význam týkající se budoucnosti, který nám dává poznávat sám Bůh.

Působení proroka Jeremiáše spadá do doby před babylónským zajetím. Jde tedy o začátek šestého století před Kristem. Prorok marně napomíná obyvatele Jeruzaléma i celého Judska. Sklízí za to jen posměch, ústrky a pronásledování. Zkažený národ, který se i se svými vůdci vzdálil Bohu, spěje nezadržitelně do neštěstí. Mnohaleté Jeremiášovo působení, nepřináší žádné plody obrácení. A zkáza Jeruzaléma, která má být dovršena rukou babylónského vojska, se nezadržitelně blíží.

Velmi působivým způsobem přibližuje činnost proroka Jeremiáše i jeho dobu známý popularizátor biblistiky, Američan Anthony E. Gilles ve své knize Lidé smlouvy. Při naslouchání jeho slovům se můžeme doslova vžít do Jeremiášovy doby, jako bychom byli jedním z obyvatel Jeruzaléma na začátku šestého století před Kristem a byli svědky Jeremiášova marného působení. Živě se zaposlouchejme do jeho vyprávění:

Po ulici přichází stařec, kráčí pevným a rozhodným krokem jako někdo, kdo má nějaké poslání. „Pořád chodí stejně,“ pomyslíte si. I když už je starý a trochu kulhá, pořád chodí, jako kdyby ho na konci cesty čekal nějaký naléhavý úkol. Je to zvláštní člověk!“

Vzpomínáte si na jinou událost. Když vám bylo sedm nebo osm let, sledoval jste toho muže – tehdy byl mladší a silnější, statnější v ramenou a chodil mnohem rychleji – se skupinou dětí cestou k chrámu. Kráčel energickým krokem a vašich posměšků si nevšímal.

„Co budeš dělat dnes, blázne?“ vykřiklo jedno z dětí a ostatní se rozesmály. Jeden chlapec hodil na muže pár oblázků a ten se zastavil před chrámem a tiše pozoroval obrovské balvany, z nichž byla postavena jeho zeď.

„No, co budeš dneska dělat, blázne?“ vykřikl jiný kluk.

„Blázen! Blázen! Blázen!“ volaly děti sborově. Aniž byste věděl proč, ale z obavy, abyste nezůstal stranou, začal jste i vy na toho muže pokřikovat a posmívat se mu.

Vzpomínáte si, jak na tuto podivnou postavu vašich dnů reagovali vaši rodiče? Varovali vás, abyste s ním nemluvili a vůbec se k němu nepřibližovali. „Je to buřič!“ řekl vám otec. Povídal, jak se ten muž odvážil kritizovat úřady, odmítal je poslouchat, znevažoval je – a jak král nechal toho muže vsadit do vězení. „Chtěl by být slavný,“ posmíval se otec. „Říká o sobě, že je prorok. Cha! Není prorok o nic víc než tvůj strýček Ješua.“

Rodiče vám vykládali, jak se ten muž často předvádí na veřejnosti, chodí po ulici zahalený pouze kusem látky omotaným kolem beder nebo s jhem na ramenou. Jednoho dne ho viděli, jak vykřikuje do davu u brány chrámu: „Myslíte si, že modlitby a obětní maso vás mohou zbavit viny? Jak můžete říkat: Jsme moudří, my máme Hospodinův zákon! Změnili jste tento chrám v pelech lupičů!“

Vaši rodiče to sledovali s posměchem a opovržením. Nakonec vaše matka pobídla otce: „Udělej něco!“ A on s několika ostatními vyhnal toho muže z prostranství chrámu. „Příště dostaneš pořádný výprask, jestli se tu znovu ukážeš, blázne!“ křičeli na něho. „S takovými řečmi do Božího domu nechoď!“ Ve vašich vzpomínkách se výsměch dospělých mísí s tím, jak je napodobovaly děti: „Blázen! Blázen!“ Vidíte ho znovu, jak tam stál tváří ke zdem chrámu, a zdálo se, že si posměšků nevšímá nebo mu nevadí. Už si na ně zvykl, dokonce je snad i očekával. Nejprve tiše hleděl směrem k chrámu a potom promluvil tichým monotónním hlasem, v něm bylo slyšet bolest únavu a zklamání:

Svedl jsi mě, Hospodine,
a dal jsem se svést;
byl jsi silnější než já a přemohls mě!
Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají.
Když mluvím, musím křičet, ohlašovat násilí a zpustošení;
Hospodinovo slovo se mi stalo pohanou a posměchem po celý den.

A právě těmito Jeremiášovými slovy začíná úryvek starozákonního čtení příští neděle. Snad nám poněkud beletrizující vylíčení Jeremiášova působení z pera Anthonyho E. Gillese pomohlo pochopit situaci, za které byla tato slova z dvacáté kapitoly knihy Jeremiáš pronesena.

Krátký pohled na text, který bezprostředně předchází naší perikopě, prozradí, že redaktor konečného textu knihy Jeremiáš zařadil jeho slova hned za vyprávění o tom, jak byl Jeremiáš jedním z chrámových úředníků – vrchním dohližitelem Pašchúrem – zbit a vsazen do klády. Ani to Jeremiáše neodradilo a neumlčelo. Po svém propuštění znovu prorokuje zkázu:

„A ty Pašchůre, i všichni obyvatelé tvého domu, půjdete do zajetí; přijdeš do Babylóna a tam zemřeš a tam budeš pohřben ty i všichni tvoji přátelé, jimž jsi klamně prorokoval.“

 Způsob, jakým Bůh proroka povolal a jak on na jeho povolání přistoupil, vyjadřuje Jeremiáš na začátku našeho úryvku slovy:

Svedl jsi mě, Hospodine a dal jsem se svést.

Stejné hebrejské sloveso – „svést“ – používá Starý zákon, když jde o svedení ženy mužem. Ve dvacáté druhé kapitole Druhé knihy Mojžíšovy se říká:

Když někdo svede pannu, která nebyla zasnoubena, a vyspí se sní, vezme si ji za ženu a dá za ni plné věno.

Snad i ve výše uvedeném prorokově výroku o svedení lze vytušit něco ze závazku a trvalého vztahu, který na sebe Bůh vůči prorokovi vzal tím, že ho povolal – čili svedl, jak je to zde vyjádřeno.

 Bůh nese podle proroka odpovědnost za jeho povolání, protože je původcem jeho povolání – je silnějším partnerem ve vzájemném vztahu:

Byl jsi silnější než já a přemnohls mě.

Následující slova jsou snad nejen popisem situace, ale i Jeremiášovou výčitkou Bohu:

Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají. Kdykoliv mluvím, musím křičet, ohlašovat násilí a zpustošení. Hospodinovo slovo se mi stalo pohanou a posměchem po celý den.

 Jeremiáš tu snad v duchu porovnává, co mu Bůh pravil na začátku jeho poslání, že totiž bude rozvracet a podvracet, ničit a bořit, ale také stavět a sázet, jak se dočteme v první kapitole jeho knihy. A nyní jen rozvrací a ničí, stále musí ohlašovat zkázu a druhá část Božího příslibu o stavění a sázení se nijak neuskutečňuje! Odtud pramení jeho zklamání a touha opustit prorockou službu, která je vyjádřena slovy:

Řekl jsem si: „Nebudu se již o něho starat, nebudu již mluvit jeho jménem.“

Závěrečná slova úryvku jsou důležitá pro porozumění prorocké inspiraci – co znamená mluvit Božím jménem? Nutkání „mluvit Božím jménem“ – tato Boží prorocká inspirace – je něco, čemu člověk není schopen vzdorovat – tak je naléhavá. Je to vyjádřeno přirovnáním k ohni, jehož žár není možno uvnitř nakonec snést a musí se dostat na povrch – k druhým lidem:

Tu se Hospodinovo slovo stalo v mém nitru hořícím ohněm, zavřeným v mých kostech; snažil jsem se ho snést, ale nebylo to možné.

Zde úryvek s Jeremiášovými slovy, tak jak ho uslyšíme příští neděli, končí. Pro úplnost však zbývá dodat, že uvedený text je součástí většího celku, kde se ve středu mezi prorokovým nářkem a sebeproklínáním nachází jeho nádherná modlitba důvěry vůči Bohu.

Porozumění textu na jeho dobovém pozadí nám otevírá dveře pro jeho hlubší pochopení v širší souvislosti dějin spásy. I když proroci mluvili především ke svým současníkům – a my bychom tento základní význam jejich řeči neměli nikdy opominout – Bůh dává jejich slovům hlubší význam, který přesahuje jejich dobu. Vždyť Boží slovo je stále živé.

Souvislost starozákonních Jeremiášových slov s životem Ježíše Krista naznačuje výběr evangelia pro tuto neděli. Pán Ježíš odhaluje Petrovi a ostatním učedníkům, že k jeho poslání patří snášet pohanu, utrpení a dokonce i smrt. A to vše patří neoddělitelně nejen k jeho vlastnímu poslání, ale i k údělu těch, kteří ho chtějí následovat. Prorok Jeremiáš tedy nejen svými slovy, ale především svým vlastním životem doslova předpovídá to, co jednou potká i Ježíše.

Přenesením na samotného Pána Ježíše nekončí však možnost uplatnění „stále živého Božího slova“ z úst proroka Jeremiáše. Mnohé z toho, o čem prorok mluví v souvislosti s Božím povoláním, můžeme přenést i sami na sebe. Vždyť i nás Bůh povolal – tak jako proroka; dává nám poslání a také my bychom měli cítit, jak je toto Boží povolání naléhavé. Že je nemůžeme uzavřít v sobě. Že je jako hořící oheň v našich kostech a musí se dostat na povrch, k druhým lidem – a to i když nám bude hrozit něco z toho, co v souvislosti s uskutečňováním Božího povolání prožíval prorok Jeremiáš.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3