List Filipanům

Petr Mareček

 

Sbírka křesťanských posvátných spisů obsahuje dopis apoštola Pavla adresovaný církevní obci ve Filipech. V tomto městě založil apoštol první církevní obec na evropském kontinentu. Tradičně se řadí list Filipanům mezi „dopisy z vězení“, poněvadž se v něm Pavel představuje jako vězeň (1,7.13.17).

Apoštol Pavel napsal tedy tento dopis během svého věznění (Fil 1,7.13.17), které však nijak nezpůsobilo překážky jeho misijní činnosti (Fil 1,12nn.). Z Filip obdržel Pavel prostřednictvím Epafrodita dary (Fil 4,18; srov. 2,25; 4,14) a nyní chce poslat Epafrodita nazpět s dopisem (Fil), aby za obdržené dary poděkoval (Fil 2,25.28). Mezitím však Epafroditus vážně onemocněl v místě, kde byl apoštol Pavel vězněn, což zneklidnilo křesťanskou obec ve Filipech (Fil 2,26-30). Též Pavel by rád navštívil tuto církevní obec (Fil 1,26; 2,24), jeho soudní proces však ještě probíhá (Fil 1,7) a on jen doufá, že brzy bude ukončen (Fil 2,23), počítaje s propuštěním i odsouzením (Fil 1,19-24). Pavel má však pevnou naději, že vše dobře dopadne (Fil 1,25). V každém případě chce poslat Timoteje do Filip (Fil 2,19-23), aby se dozvěděl, jak se daří církevní obci.

V kterém městě byl apoštol vězněn? Vědecké bádání připouští tři možná místa Pavlova vězení: Efez, Cesareu a Řím. Z těchto tří hypotéz je nejpravděpodobnější poslední, která spojuje Pavlovo věznění s Římem. Popis věznění v Římě ze Skutků apoštolů (Sk 28,30n) má mnoho společného se situací popsanou v listě Filipanům (srov. Sk 24,23 vězení v Cezareji). Zmínka o pretoriu (Fil 1,13) a císařském domu (Fil 4,22) jenom dotvrzují Pavlovo věznění v Římě. Sepsání v Římě a pozdní datování tohoto dopisu je možné doložit následujícími poznatky:

1.      Chybějící zmínka o sbírce pro křesťany v Jeruzalémě poukazuje na skutečnost, že sbírka byla již v době napsání dopisu ukončena.

2.      List Filipanům předpokládá dlouhý pobyt ve vězení. Pokud byl napsán tento dopis v Efezu, zůstává nejasné, proč se Skutky apoštolů o tomto dlouhém Pavlově věznění nezmiňují. Dvouleté Pavlovo věznění v Římě podle Skutků (Sk 28,30) odpovídá dopisu.

3.      Vztahy mezi obcí v místě věznění a Pavlem (Fil 1,12-18) poukazují na to, že apoštol tuto obec nezaložil.

4.      Z dopisů napsaných apoštolem Pavlem používá pouze list Filipanům (1,1) výrazu „biskupové“, který je běžný u pastorálních listů (srov. Sk 20,28; 1 Tim 3,2; Tit 1,7), což prozrazuje blízkost vůči těmto listům.

Dopis tedy byl pravděpodobně napsán v Římě kolem roku 60 po Kristu.

Město Filipy bylo založeno Filipem II. Makedonským, otcem Alexandra Velikého, kolem roku 356 před Kristem na místě dřívější vesnice Krenides (=Prameny) na úpatí hory Pangeos. Město se stalo známým díky „bitvě u Filip“, která r. 42 před Kristem pohřbila poslední naděje na římské republikánské svobody. Poté co Marcus Antonius a Octavianus (později Augustus) porazili Bruta a Cassia, vrahy Julia Caesara, vytvořili z Filip kolonii pro veterány vítězné armády (Sk 16,12 město správně označují jakokolónia). V roce 42 před Kristem zde začalo velké římské osídlování, které po vítězství Octaviana nad Antoniem v roce 31 před Kristem ještě zesílilo. Oficiálním jazykem tu byla latina, ale díky obchodním stykům s okolím se používala převážně hovorová řečtina. Město Filipy se rozvinulo v římskou vojenskou kolonii: Colonia Iulia Philippensis, která obdržela právo zvané jus italicum, jež bylo vyhrazeno pouze pro italská města. Jednalo se o privilegium svobodného města: osvobození od některých daní (tributum capitis tributum soli) a vlastní samosprávu, jak dosvědčují Skutky apoštolů (16,22). Skutky apoštolů (16,12) dále popisují Filippy jako „přední město v té makedonské oblasti“; nebyly však ani správním střediskem provincie Makedonie, ani žádného z jejích okrsků. Hlavním městem provincie Makedonie totiž byla Soluň. Město Filipy se stalo velkým obchodním střediskem pro svou polohu, neboť leželo na známé Via Egnatia, která spojovala v římské říši východ se západem. Město Filipy bylo též vzorovým příkladem splývání náboženských představ v 1. století po Kristu (srov. Sk 16,16-22), neboť zde docházelo obliby nejen božstvo řecké, egyptské a římské, ale též místní kult, který uctíval božstva plodnosti a země.

Jak jsme už slyšeli, ve Filipech vznikla první křesťanská církevní obec v Evropě (srov. Sk 16,11nn; Fil 4,15), kterou Pavel založil v roce 49 nebo 50 po Kristu. Pavel, Timotej a Silván byli prvními křesťanskými misionáři, kteří vstoupili na evropskou pevninu. Sám Pavel hodnotím tyto „počátky evangelia“ slovy: „I vy to víte, Filipští, že v počátcích evangelia, když jsem vyšel z Makedonie, ani jedna církev se nepodílela se mnou v příjmech a vydáních, jen vy sami“ (4,15). „Počátek evangelia“ označuje zlom, který vidí apoštola přemístěného do Evropy a zároveň poukazuje na to, jak dalece mu záleželo na tom, aby misijně působil v Řecku.

Podle svědectví Skutků apoštolů byla první konvertitkou ve Filipech „bohabojná“ Lydie (Sk 16,14) z Thyatyr, města ležícího v maloasijské krajině Lydii. Výraz „bohabojná“ poukazuje na to, že se jako pohanka připojila k židovství. Tato skutečnost potvrzuje existenci malé židovské obce ve Filipech. Pro Lukáše je významné, že je to žena, která jako první na evropské půdě přijímá křesťanství. Možná má význam i její původ z Asie. Pak by byla pojítkem obou světadílů.

Křesťanské společenství ve Filipech tvořili především křesťané z pohanství (srov. Sk 16,33; Fil 2,25nn). List Filipanům dokládá některá konkrétní jména těchto křesťanů: Epaforoditus (4,18); Evodia, Syntyché a Klement (4,2n). Křesťané ze židovství však v ní byli též přítomni (Sk 16,13). Po svém prvním pobytu ve Filipech, kdy tuto církevní obec založil, se tam Pavel alespoň ještě jednou vrátil (srov. Sk 20,6; 1 Kor 16,5n). V době napsání dopisu existovaly velmi dobré kontakty mezi obcí a Pavlem. Avšak i v této církevní obci se objevilo napětí (srov. Fil 2,1-4); apoštol domlouvá dvěma svým spolupracovnicím, Evodii a Syntyché, aby se mezi sebou nepřely (Fil 4,2).

Vztah mezi církevní obcí a Pavlem byl velmi dobrý, neboť jí apoštol dal privilegium, že ho tato obec mohla podporovat (Fil 4,18). Je to jediná církevní obec, od které Pavel přijímá dary (2 Kor 11,7-9), zatímco od jiných církevních obcí hmotnou pomoc odmítá a je v nich proslulý tím, že zadarmo hlásal evangelium (1 Tes 2,9; 2 Tes 3,7-9; 1 Kor 4,12; 9,15). Pro Filipany je tato výsada vděčným uznáním a zároveň závazkem. Filipané se též zjevně od počátku zasadili aktivně pro evangelium a ze své strany se postarali o jeho šíření (Fil 1,5).

List Filipanům není pouze pastorálním dopisem, který obsahuje výzvy, jež jsou zaměřené k budování křesťanského společenství, ale tento list dokládá rovněž způsob, jakým Pavel chápe křesťanskou víru a život.

Apoštol Pavel rozvijí v tomto dopise téma paradoxu křesťanské existencevztažené na vlastní osobu. Výchozím bodem je díkůvzdání Bohu, který ve své věrnosti uchovává a posiluje Filipany v jejich víře (1,3-11; 4,6). Svízelná situace vede apoštola k šíření evangelia (1,12.14). Pro Pavla je nejdůležitější, aby se upřímně zvěstoval Kristus (1,18). Nezáleží mu ani na životě ani na smrti, chce jen, aby byl na něm oslaven Kristus (1,20). V apoštolově utrpení se zjevuje Boží věrnost a milost. Církevní obec odpovídá na tuto Boží dobrotu vedením života podle Kristova evangelia (1,27-30).

Hluboký význam osoby a díla Ježíše Krista je vyjádřen v „kristologickém hymnu“ v druhé kapitole (2,6-11), který apoštol Pavel přebírá z liturgie prvotní církve. Kristus je Božím Synem, který si touto výsadou nechtěl posloužit k sobeckým cílům, ale zvolil život poníženosti a úplné solidarity s lidmi – až k podstoupení nejpotupnější smrti (srov. Iz 52,13-53,12). Apoštol Pavel zdůrazňuje takovým způsobem zaměření křesťanské existence na Ježíše Krista, který je ZáklademUdržovatelem a Dokonavatelemspásy. Kristus umožňuje novou existenci křesťana a zároveň mu dává život podle Božího Ducha. Jako Kristus vzal na sebe přirozenost služebníka a byl poslušný až k smrti na kříži, tak i křesťan má odložit veškerou ctižádostivost a hádky – a následovat tak Kristův příklad pokory. Pavlova etika se nezakládá na idealistickém úsilí o svatost, ale na vědomí Boží moci, která neustále působí Duchem svatým (1,19; 4,12n).

Ve 3. kapitole nacházíme úvahy, jak apoštol chápe sám sebe (Fil 3,4-11). Pavel hodnotí svou skvělou židovskou minulost z perspektivy víry jako „bezcennou věc“ (Fil 3,8). Spravedlnost není možné získat ze Zákona, nýbrž je možné ji přijmout jen ve víře (Fil 3,9). Stejně jako ve všech Pavlových listech je v listu Filipanům vyjádřeno blízké očekávání Ježíšova příchodu (srov. Fil 4,5b; 1,6.10; 2,16; 3,20b). Narozdíl od předcházejících listů počítá však Pavel s tím, že zemře před Pánovým příchodem a že bude po své smrti přebývat u Pána (Fil 1,23; 3,20n).

Jaká je hodnota a význam tohoto spisu pro křesťanský život v dnešní době? List Filipanům zůstane navždy zdrojem úcty k Pavlovu postoji v utrpení. Z Boží milosti se dokáže radovat i za nejtěžších okolností, které souvisí s vězením a jeho dalším hrozným údělem. Sám Pavel o sobě prohlašuje: „Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu“ (Fil 4,12-13). Apoštol Pavel se tak stává příkladem pro křesťany ve Filipech, které vyzývá: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!“ (Fil 4,4). Radost křesťanů pramení z jejich vztahu k Pánu, který je za každých okolností středem jejich života.

 
  • Kalendář akcí
    << Říj 2017 >>
    púsčpsn
    25 26 27 28 29 30 1
    2 3 4 5 6 7 8
    9 10 11 12 13 14 15
    16 17 18 19 20 21 22
    23 24 25 26 27 28 29
    30 31 1 2 3 4 5