Mal 1,14-2,10

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači v dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme věnovat prvnímu čtení z třicáté první neděle v mezidobí. Pro tuto neděli je vybrán text z proroka Malachiáše.

Dříve, než se obrátíme k jednotlivým veršům prvního čtení, zopakujeme si základní poznatky o proroku Malachiášovi, o jeho knize a době, ve které působil. Malachiáš patří mezi takzvaných dvanáct malých proroků. Tito proroci nebyli malí svou postavou, ale obsáhlostí svých spisů. Jejich proroctví bylo zachyceno většinou ve třech až čtyřech kapitolách. Jde o nepatrný počet vzhledem ke čtyřem takzvaným velkým prorokům – Izajášovi, Jeremjášovi, Ezechielovi a Danielovi. Knihy, označené jejich jmény, obsahují většinou kolem padesáti kapitol. Jsou podstatně objemnější.

Prorocké knihy jsou obvykle označeny jménem proroka. Kniha Malachiáš je ovšem zvláštní. Hebrejské slovo „maleachi“ znamená česky „můj posel“. Tento výraz se v knize vyskytuje na několika místech. Několikrát čteme:„Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu“ (Mal 3,1). Čteme-li tento verš v celé souvislosti, zjistíme, že poslem je myšlen prorok Eliáš. Má dokončit dílo, které bylo původně svěřeno kněžím. Jak budeme číst v dnešním úryvku: „Vždyť rty kněze střeží poznání. Z jeho úst se vyhledává zákon, neboť on je poslem Hospodina zástupů“ (Mal 2,7). Kněz má být Hospodinovým poslem. Malachiáš tedy pravděpodobně není vlastní jméno proroka, který sepsal tento text, ale je to všeobecné označení pro kněze či proroka, který je poslem Božím.

Podívejme se nyní na přelom šestého a pátého století před Kristem, tedy do doby, ve které byl tento spis napsán. V roce 515 před Kristem byla dokončena obnova jeruzalémského chrámu. K jeho posvěcení byla uspořádána velká slavnost, o které se můžeme dočíst v šesté kapitole knihy Ezdráš. Izrael má opět v tomto chrámu nesrovnatelné náboženské centrum. I pro Židy v diaspoře, kteří žili v Babylónii, v Egyptě a jinde, je chrám symbolem jejich příslušnosti k vyvolenému národu. Konáním pravidelných denních bohoslužeb nabývá kněžstvo znovu na významu. Velekněz nastupuje na místo chybějícího izraelského krále. Izrael žije stále pod nadvládou perské říše, ale s perským králem dobře vychází. Perský král Dareios vládl největší světové říši ve své době. Židé však neustále čekají na svého vysvoboditele. Roste v nich naděje na brzké Hospodinovo zjevení. Má se zjevit jako král s veškerou mocí. Tento postoj nám přibližují některé žalmy z doby po vyhnanství, které mluví o Hospodinu jako králi. Jsou to například žalmy 47, 93, 96-99. Napjaté očekávání příchodu mesiáše se však nenaplňuje. Slíbená spása je ztotožňována s materiálním blahobytem. Židé pociťují ve své zaslíbené zemi spíše nouzi. Hospodářský rozmach perské říše se nedostane do okrajově položené a hornaté Palestiny. V první polovině pátého století narůstá rezignace. Mnoho Židů si klade otázku: Co máme z toho, že sloužíme Bohu? Jaký to má smysl? Právě z takové společenské nálady pochází krátký spis proroka Malachiáše. Celá kniha chce posílit ve víře ty, kdo pochybují o Boží lásce. Všimněme si, že celý spis začíná vyznáním Boží lásky. V první kapitole čteme: „Zamiloval jsem si vás, praví Hospodin. Vy se však ptáte: Kde je důkaz, že nás miluješ?“ (Mal 1,2).

Celá kniha Malachiáš má jen tři kapitoly. Všechny se věnují bohoslužbě, obětem v chrámu a kněžstvu. Knihu můžeme rozdělit na dvě části. První a druhá kapitola je plná napomenutí. Právě napomenutí lidu a kněžím se věnuje úryvek z příští neděle. Třetí kapitola má být poselstvím naděje. Bůh posílá svého posla.

Kněží měli díky obnovenému chrámu dobré postavení. Jejich služba však nebyla záležitostí srdce, ale pouze rutinou. Obětovali slepá a chromá zvířata, která už nebyla k žádnému užitku. A to i přes výslovný zákaz obětování takových zvířat ve Třetí knize Mojžíšově. Vyjadřovali tak svou lhostejnost vůči Bohu.

Prorok Malachiáš však píše o Hospodinu: Já jsem velký Král, praví Hospodin zástupů, mé jméno budí bázeň mezi národy“ (Mal 1,14). Tato slova jsou povzbuzením pro mnoho rozmrzelých a malomyslných, kteří ztratili naději. Prorok tak poukazuje na skvělou budoucnost a na respekt, který budí Hospodinovo jméno mezi všemi národy.

Malachiáš se obrací ke kněžím a říká jim: Nuže, kněží, je o vás rozhodnuto takto: Jestliže neposlechnete a nevezmete si k srdci, že máte oslavovat mé jméno, praví Hospodin zástupů, stihnu vás kletbou a vaše žehnání prokleji. A již jsem je proklel, neboť si to k srdci neberete (Mal 2,1-2). Hlavní vinu na zvrácenostech při bohoslužbě mají kněží. Oni se mají starat o správný řád bohoslužeb a zbožnost lidí. Právem je proto Bůh kárá jako první. Toto proroctví znělo hrozivě. Velký hřích kněží tkví v tom, že neprokazují Božímu jménu takovou úctu, jaká mu právem náleží. Jménem je myšlen samotný Bůh. Skrze své jméno zjevuje svou podstatu. Hospodin je vysvoboditel a Pán. Mojžíšovi odpovídá na otázku po jménu: „Jsem, který jsem!“ (Ex 3,14). V celém díle spásy má Hospodinovo jméno zvláštní místo. V tomto jménu předstupoval Mojžíš před faraóna. V tomtéž jménu vyhlašoval Zákon – Desatero Božích přikázání a ostatní ustanovení. Neposlušnost vůči Zákonu je tedy současně pošpiněním Hospodinova Jména. Proto také oběti nemocných zvířat, které byly Zákonem zakázány, byly nehodné Boha. Bylo opovážlivé obětovat taková zvířata. Odplatou za nehorázné jednání je Boží kletba. Kněžská služba, která má žehnáním chránit a rozmnožovat život, se změní v kletbu, která život maří.

V dalším verši čteme: Hle, obořím se na vaše potomstvo, vmetu vám do tváře výměty, výměty z vašich svátečních obětí. Vynesou vás i s nimi“ (Mal 2,3). Zmínka o potomstvu zahrnuje nejen lidské potomstvo, ale také osivo a polní úrodu. Prokletím je zasažena oběť, majetek a také sám lidský život. Všimněme si tvrdých slov o výkalech. Obraz rozmetání výkalů z obětí má názorně ukázat na nečistotu kněží – a tím jejich nezpůsobilost k přinášení obětí. Některé části obětních zvířat nesměly přijít na oltář. Byla to kůže, střeva a výměty. Ty měly být spáleny venku za táborem. Vmetení těchto kultovně nečistých zbytků do tváře znamená zbavení kněžského úřadu. Bůh je svrchovaný Pán, který není vázán na své služebníky. Jestliže přestanou svou službu konat poctivě, přestanou-li bdít nad její čistotou, zavrhne je. Platí to pro všechny – i pro kněze, kteří byli k této službě zvláště vyvoleni:

Věděli jste to, vždyť jsem vám poslal toto rozhodnutí: Chci mít smlouvu s Lévim, praví Hospodin zástupů. Má smlouva s ním byla život a pokoj. Dal jsem mu toto: bázeň, aby žil v mé bázni a děsil se mého jména“ (Mal 2,4-5). Bůh trestá i své vyvolené, protože je věrný smlouvě, kterou s nimi uzavřel. Bůh uzavřel zvláštní smlouvu s pokolením Léviho. Každý z jedenácti Jakubových synů dostal své území, ale rod Léviho byl pověřen kněžskou službou na všech územích Izraele. Pokoj a obětní služba jsou nerozlučně spojeny. Smírná oběť Bohem oddělených zvířat zpřítomňuje a dává Izraeli okusit upokojení Božího hněvu vůči člověku a pokoj. K této službě byl výhradně vybrán kmen Lévi.

Zákon pravdy byl v jeho ústech, bezpráví se na jeho rtech neobjevilo. Chodil se mnou pokojně a bezelstně a mnohé odvrátil od nepravosti. Vždyť rty kněze střeží poznání, z jeho úst se vyhledává zákon, neboť on je poslem Hospodina zástupů. Vy jste však z této cesty sešli, mnohé jste přivedli k tomu, že klopýtli o zákon, porušili jste lévijskou smlouvu, praví Hospodin zástupů (Mal 2,6-8). Malachiáš vyzdvihuje učitelský úřad kněží. Učit bylo jedním z úkolů, které dal kněžím Mojžíš. V Páté knize Mojžíšově čteme o kněžském úřadu toto: „Budou vyučovat tvým právům Jakuba a tvému zákonu Izraele. Budou klást před tebe kadidlo a na tvůj oltář celopaly“ (Dt 33,10). Kněží měli vyučovat Zákonu, pálit kadidlo a přinášet oběti. Učitelské poslání předchází službě obětní. Kněží měli vychovávat lidi k jednání podle Zákona. Mnohé měli odvracet od nepravosti. Jestliže se člověk chová podle Božího Zákona, pak nepotřebuje smírnou oběť. Oběť připomíná člověku jeho neschopnost jít Boží cestou. Kněžím se Bůh dal poznat, a proto mají být posly Hospodina zástupů. Kněží však nejednají podle Boží vůle – řečeno biblickým jazykem – sešli z Boží cesty. Tím mnohé přivedli k tomu, že klopýtají o Zákon. Takovým jednáním porušují lévijskou smlouvu.

Díky porušení smlouvy se knězi nedostává úcty a vážnosti. V dalším verši našeho úryvku čteme: Proto i já jsem způsobil, že jste v nevážnosti a ponížení u všeho lidu, za to, že nestřežíte mé cesty a při výkladu zákona straníte osobám“ (Mal 2,9). Jestliže člověk sejde z Boží cesty, propadá bludům. Kněz strhává díky svému učitelskému poslání k zvrácené cestě i jiné lidi. Jejich nedbalost na ně přivolává Boží trest, kterým je znevážení a pohrdání u lidí.

Celý nedělní úryvek končí otázkou: Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh? Proč jsme vůči sobě věrolomní a znesvěcujeme tak smlouvu svých otců?“ (Mal 2, 10). Tímto dotazem začíná další část knihy Malachiáš. Mění se v ní mluvčí. Prorok je solidární s bloudícím lidem – proto dále hovoří v první osobě množného čísla. Zástupně za všechny lidi vyznává porušení Boží smlouvy, která byla uzavřena s otci a volá po návratu k Otci všech, k Hospodinu. Touto otázkou také končí první čtení příští neděle.

Na závěr si zařadíme tento úryvek do nedělní liturgie. V evangeliu budeme číst o Ježíšově varování před zákoníky. Ježíš vyzývá k zachovávání Zákona, ale upozorňuje na okázalost a vnějškovost v chování mnoha lidí. Říká: „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou. Ale podle jejich skutků nejednejte. Neboť oni mluví a nečiní“ (Mt 23,2-3).

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3