Mdr 12,13-19

Jaroslav Sýkora

 

O 16. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek ze 12. kapitoly Knihy moudrosti.

Kniha moudrosti, známá rovněž pod titulem Moudrost Šalomounova, byla podle tradice připisována králi Šalomounovi – spolu s dalšími mudroslovnými knihami: Přísloví, Kazatel, Píseň písní a Sirachovec. Ve skutečnosti vznikla až ve 2. století před Kristem v egyptském velkoměstě Alexandrii v prostředí zbožných, ale pořečtěných Židů, jimž se řečtina stala prvním dorozumívacím jazykem. Autor sám byl učenec a mudrc, snad učitel v jedné z mnoha alexandrijských studoven. Byl hluboce vzdělaný v židovské výkladové tradici, v řecké literatuře, stoické filozofii a rétorice. Kniha moudrosti byla napsána řecky, a proto se nikdy nemohla stát součástí sbírky 39 posvátných spisů, které rabínské autority po zboření jeruzalémského chrámu v r. 70 po Kristu přijali jako věroučně závazné. Dokonce ani není citována v rabínském písemnictví, midraších a Talmudu. Knihu moudrosti přijala již v 1. stol. po Kristu křesťanská církev, která z její látky čerpala při hojných příležitostech – kázáních, výkladech, komentářích. Díky tomuto zájmu si získala velmi brzy věroučnou závaznost a autoritu, podobně jako ostatní knihy Starého a Nového zákona.

Starozákonní perikopa z knihy Moudrosti, dvanácté kapitoly se čte o 16. neděli v mezidobí v cyklu A – společně s osmdesátým šestým žalmem, s osmou kapitolou listu Římanům a evangeliem podle Matouše ze třinácté kapitoly.

Pro následující meditaci je nezbytné, abychom respektovali celý myšlenkově jednotný úsek dvanácté kapitoly, prvního až dvacátého sedmého verše, z něhož byla naše perikopa vyňata. V celé této textové jednotce mluví autor o trestu, soudu spravedlivosti. Poslední jmenovaná hodnota – spravedlivost, je jejím klíčovým slovem. Najdeme ji tu pětkrát z celkového počtu 41 výskytů v celé Knize moudrosti. Poslouchejme tedy, jak o ní autor našeho textu ze své zkušenosti mluví:

(Mdr 12,13-14)

Vždyť kromě tebe není jiného Boha, který se o všechno stará, abys musel dokazovat spravedlivost svého soudu. Není král ani vládce, který by ti mohl činit výtky kvůli těm, které jsi potrestal.

Řekne-li někdo větu „vždyť kromě tebe není jiného Boha“ , vyzná tím pravdu osobní nebo univerzální? Zveřejní svým tvrzením svou vlastní zkušenost nebo zkušenost všeobecně známou a jedinečně platnou? V případě našeho textu jsme svědky, že jeho autor své osobní vyznání považuje za pravdu jedinečnou a univerzální. Zůstává tak věren vyznavačské tradici svých předchůdců, na jejichž osobních osudech, zaznamenaných v biblických knihách, spatřujeme těžký zápas o uchování víry v jediného a svrchovaného Boha. Toto vybojované poznání a vyznání se starozákonnímu člověku stalo hlavním a nejcennějším pokladem víry, které shrnul do prosté, ale velmi hluboké formule: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný“ (Dt 6,4). Vyznání víry o jediném Bohu se modlil samozřejmě i autor našeho textu. Modlil se ho i Ježíš a modlí se ho i dnes dvakrát denně každý věřící židovský chlapec v modlitbě Šemone esre.

Autor našeho textu dále sděluje, že Bůh kromě své jedinosti je i tím, „který se o všechno stará“. Tato jednoduchá charakteristika je uznání i poznání jeho všudypřítomné péče. Úkol postarat se znají velmi dobře rodiče, starosta obce, rektor univerzity i ministr vnitra. Každý z nich se stará o svěřený úsek, který je nicméně jen částí celku. Ve srovnání s nimi je Bůh pečovatel, který se stará o vše, svět viditelný i neviditelný, o zákonitosti a pravidla, která stále ještě unikají našemu poznání a vysvětlení. Starající se Bůh a Bůh pečovatel je Bůh Stvořitel. Člověk starozákonní doby spatřoval stvoření jako „dobré“ (Gn 1,1-2,3) a funkční.Kdo jiný by se mohl rovnat jeho velkolepému stvořitelskému záměru? (Job 36-42). Součástí stvoření je také člověk a jeho svět. Proto vstupuje starající se Bůh nutně i do mezilidských vztahů. Jejich sílu a kvalitu určuje člověk sám svou vůlí, rozumem a citem, avšak dar síly, lásky, přátelství, útěchy a pomoci, které člověk pro kvalitu mezilidských vztahů nezbytně potřebuje, dostává od Boha Stvořitele v modlitbě. Ten o vše pečuje a o vše se stará.

„Tvář“ Boha nám autor našeho textu dovoluje poznat pomocí sloves, vyjadřujících jednání. Bůh je tím, který se stará (13b) a tím, který soudí (13c); čteme, že Bůh nemusí dokazovat spravedlivost svých soudů. Snadno poznáme, že v této části textu Bůh vystupuje v lidské tváři soudce, jehož právní rozhodnutí jsou nanejvýš spravedlivá. Tato zkušenost, kterou nám autor našeho textu sděluje, je bezesporu pravdivá, protože Bůh je nejen soudce, ale i zákonodárce a dává spravedlnosti její smysl, obsah a hodnotu. Pokaždé, když ve starozákonních textech čteme o spravedlivosti, musíme se ptát, jaký vztah má vyslovené přikázání, napsaný příběh nebo modlitba k právu, mravnímu postoji a víře v Hospodina. Tuto zkušenost a tuto myšlenkovou cestu – meditací, rozhovorem a učením – bezesporu ušel i autor našeho textu. Proto mu věřme, říká-li, že Bůh nemusí dokazovat spravedlivost svých soudů.

Autor našeho textu dále Bohu v přímé řeči vyznává, že „není král ani vládce, který by ti mohl činit výtky kvůli těm, které jsi potrestal“. Král a vládce jsou tituly dvou mocenských, politických funkcí a autorit. Autor našeho textu jimi také dvě mocenské autority vyznává. Král je sice vládce, nemusí však být každý vládce králem. Autor našeho textu sepsal své dílo v 2. stol. př. Kr. v židovské diaspoře v Egyptě a měl tudíž osobní zkušenost s řeckými a římskými císaři, pro něž byl užíván titul tyranos. Byl to vládce, který svůj trůn nezískal jako dynastický následník, ale zvolením. Volili ho zástupci lidu, zpravidla bohatí šlechtici, kteří coby senátoři zasedali v senátech a měli vliv na správu říše. Ve většině případů byl císařem zvolen ten, kdo se nejzdatněji osvědčil v boji svou odvahou a krutostí. Spojují-li se nám se slovem tyranos představy o krutosti, brutalitě a utrpení, pak zcela právem.

Ve starověku nebyli král a tyranos jen neomezení vládci, ale měli i moc právní a využívali ji v soudních sporech. Avšak ačkoli byla moc tyrana a krále téměř neomezená, právní rozhodnutí, která činí Hospodin, jsou bez jakéhokoliv srovnání. Autor našeho textu neuměl Boží svrchovanou moc spravedlivého soudce vyjádřit lépe než tím, že ho srovnal s mocenskými a uznávanými autoritami tohoto světa. Kdo by Hospodinu mohl činit výtky kvůli těm, které potrestal, učinil-li právní řády? (Ž 99, 4b).

Je-li Bůh zákonodárce a soudce, pak také vynáší rozsudek, trestá vinu a odpouští ji. Dva typy biblických textů nám dovolují poznat i dva typy Božího potrestání. Bůh trestá v dějinách a prostřednictvím přírody. Orientální člověk v době starověku měl zkušenost, která je lidem 21. století cizí. Věřil a žil tím, že lidské chování působí přímým vlivem na přírodní zákonitosti a na dějinné události. Tak například síla mravního jednání a postoje jednotlivců i kolektivu způsobilo období sucha nebo naopak období deště a úrody. Podobně způsobilo i stav války a nesvobody nebo naopak stav míru a kulturního rozvoje. Příčiny období hladu a války rozpoznávali proroci a volali Izraele k pokání. Říkali přitom Izraelitům, že Boží trest je spravedlivý, a užívali ke svému sdělení slov, která byla podobná našemu textu v následujících verších:

( Mdr 12, 15-17)

Protože jsi spravedlivý, spravuješ všechno spravedlivě a pokládáš za nedůstojné své moci, abys odsoudil toho, kdo si trestu nezaslouží. Neboť tvá síla je zdrojem spravedlnosti, a to, že vládneš nade všemi, činí tě shovívavým ke všem. Ukazuješ svou sílu těm, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc, a usvědčuješ z drzosti ty, kdo ji znají.

Zatímco autor našeho textu nám v předcházejících verších pomáhal poznat „tvář“ Boha pomocí sloves starat se a soudit, nyní se o totéž snaží pomocí přídavných jmen, která vystihují jeho „charakterové vlastnosti“. Bude-li se vám tedy zdát nápadné, že popis Boha je totožný se způsobem, jímž bývá běžně popisován člověk, pak vaše zdání má reálný podklad. Neznamená to ovšem, že by Bůh byl jako člověk nebo že by dokonce byl člověkem. Vina je na naší straně, když o Bohu neumíme mluvit jinak než jako o člověku. Proč? Protože největší zkušenost má člověk se sebou samým, popřípadě s člověkem, s nímž ho váže pouto manželství nebo hlubokého přátelství. Člověk je ve svém cítění, vnímání a prožívání velice omezený. Neví například, co cítí laň, když se jde zrána napít k téže řece jako tygři, neví, jak čas a prostor prožívá strom v afrických savanách, nedokáže vyzkoušet teplotu slunce, aniž by neshořel, nedokáže vnímat celé stvořené univerzum v celku ani tisícinu vteřiny, nemá nejmenší zkušenost s bezčasím, věčností atd. Nedokáže-li toto, jak by mohl porozumět Bohu jinak, než vlastním životem – jak poznává, že Bůh jedná s ním a právě s ním osobně?

Autor našeho textu o Bohu říká, že je spravedlivý, milosrdný, dobrotivý, shovívavý, že ukazuje svou sílu těm, kdo nevěří v jeho svrchovanou moc, a usvědčuje z drzosti ty, kdo ji znají. Osoba, ke které autor našeho textu Boha připodobňuje je opět ten nejvyšší možný příklad, totiž král. Jen mocný král a panovník silného království ukazuje svou sílu těm, kteří nevěří v jeho svrchovanou moc, kteří se jí nepodřizují a nepokořují se před ní. Těm ukáže svou moc, ty si podrobí. Král potrestá ty, kteří ji znají, a přesto se jí nepodřizují, bouří se a protiví se jí. Králem je Bůh a těmi, kteří nevěří v jeho svrchovanou moc, jsou nepřátelé Židů a lidu Izraele. Ve starozákonních dobách jich byly tucty: Egypťané, Asyřané, Babylóňané, Řekové, Římané, později Arabové a Turci, a v minulém století Německo a Hitlerův sociální nacionalismus. Autor našeho textu nás ujišťuje, že všechny nepřátele Židů Bůh usvědčuje z drzosti a trestá všechny, kdo Židy nenávidí.

V následující části se slova autora našeho textu poprvé stáčejí na člověka. Nevystupuje zde jako jednotlivec ale jako neadresný lid. Rozumí se jím lid Izraele, vyvolený lid Hospodinův. Čteme:

(Mdr 12, 18-19)

Ačkoliv vládneš silou, soudíš mírně a zacházíš s námi s velkou shovívavostí. Neboť kdykoli bys chtěl své moci užít, je ti po ruce. Tímto vším jsi naučil svůj lid, že spravedlivý má být i lidumilný, a svým synům jsi dal dobrou naději, jestliže hříšným nabízíš příležitost k pokání.

Opět se v posledních dvou verších dnešní perikopy vrací řeč o Bohu-soudci. Tentokrát je jeho „tvář“ mírná, vlídná, shovívavá a odpouštějící. Čteme, že zatímco své odpůrce trestá tvrdě, vlastní lid svými soudy, rozsudky a tresty vede ke spravedlnosti a lidumilnosti. Dává mu dobrou naději, jestliže hříšným nabízí příležitost k pokání. Trest, který Bůh na svém lidu vykonává, není samoúčelný. Má výchovný smysl, protože vede ke spravedlivosti a lidumilnosti. Přestupek, který Bůh-soudce trestá, je nespravedlivost. Nazývá ji hříchem. Zamyslíme-li se nad právní praxí demokratického státu, zjistíme se smutkem v duši, že ne každý trest, který soud nad obžalovaným vynese je spravedlivý a vede odsouzence k nápravě a mravnosti. Skutečnost je taková, že vyměřený trest vězně morálce nenaučí, spíše podlomí jeho zdraví a přivede ho k zatrpklosti. Ne však k pokání a ke spravedlivému a lidumilnému chování. Autor našeho textu má zkušenost jinou. Cílem trestu je pokání, tedy proměna, odvrácení od nespravedlivosti, zla, svévole – a návrat ke spravedlivému chování, návrat k Bohu.

Klíčovým slovem v naší perikopě byla spravedlivost. A to hned dvojí: spravedlivost Boží a lidská. Jako po mostě jsme od jedné přecházeli k druhé a poznali, že spravedlivý Bůh trestá nespravedlivost člověka, aby ho přivedl k poznání viny, pokání, a trestem ho vychoval ke spravedlivému jednání. Spravedlivost je přímá cesta k Bohu (Mdr 1,1), kterou autor našeho textu nedoporučuje pouze soudcům země, ale komukoliv. Spravedlivého se Bůh ujímá a chrání ho před protivníky (2,18), spravedlivého se nedotkne trýzeň smrti (3,1), spravedlivý bude žít navěky a jeho odměna u Hospodina bude věčná (5,5).

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3