Mdr 6,9-21

Jaroslav Sýkora

 

Pro slavnost svatého Václava je vybrané první čtení z knihy Moudrosti. Kniha Moudrosti, známá rovněž pod titulem Moudrost Šalomounova, byla podle tradice připisována králi Šalomounovi. Ve skutečnosti vznikla až ve 2. století př. Kristem v egyptském velkoměstě Alexandrii – v prostředí zbožných, ale pořečtěných Židů, jimž se řečtina stala prvním dorozumívacím jazykem. Autor sám byl učenec a mudrc, snad učitel v jedné z mnohých alexandrijských studoven. Byl hluboce vzdělaný v židovské výkladové tradici, v řecké literatuře a dobové stoické filozofii a rétorice. Kniha moudrosti byla napsána řecky, a proto se nikdy nemohla stát součástí sbírky o počtu 39 knih, které rabínské autority po zboření jeruzalémského chrámu v r. 70 po Kr. přijali jako věroučně závazné. Není dokonce citována ani v rabínském písemnictví, tj. v midraších a Talmudu. Knihu moudrosti přijala velmi brzy – již v 1. stol. po Kristu – křesťanská církev, která z její látky čerpala při hojných příležitostech – v kázáních, výkladech a komentářích. Díky tomuto zájmu získala kniha velmi brzy věroučnou závaznost a autoritu – podobně jako ostatní knihy Starého a Nového zákona.
Starozákonní úryvek z knihy moudrosti se čte o 32. neděli v cyklu A. Je však nezbytné, abychom v 6. kapitole respektovali celý myšlenkově jednotný úsek od 12. do 21. verše, z něhož byla naše perikopa vyňata.
V celé textové jednotce mluví autor o moudrosti jako o zářící a nevadnoucí ženské postavě, v níž je oslavován sám Bůh. Díky tomuto popisu moudrosti je nepředmětný a neviditelný Bůh zviditelněný a zahlédnutelný. Kdo má moudrost hledat? Najít ji je povinností vládců, avšak hledat ji může kdokoliv. Moudrost není nikomu vrozena, nikdo ji nemůže vymyslet ale jen přijmout. Aby autor knihy tomuto přijímání moudrosti dodal vypravěčský spád, užívá ke svému cíli vztahu ONA a ON, naplněného erotickým jiskřením.

(13) „Všem, kdo dychtí po jejím poznání, sama vychází vstříc“.

Moudrost, zosobněná v postavě ženy, jde vstříc tomu, kdo dychtí po jejím poznání. Obsah hodnoty zvané moudrost sděluje autor pomocí vztahu ONA-ON. Ve 14. verši se sice nachází množné číslo: všem, kdo dychtí …, ale dál už je opět jednotné číslo: kdo ji hledá. Verš mluví o cestě. Jejím cílem je nabytí moudrosti. Ujít ji může pouze ten, kdo po tomto cíli dychtí. Verš neřekne nic víc, než že ON, její milý, dychtí a ONA, moudrost, mu jde vstříc. Nevíme ještě, zda se potkají, víme jen, že vyšli na cestu, že se přibližují a budou se přibližovat do chvíle, dokud bude dodržena daná podmínka. Tou je JEHO dychtění. O jejich aktivitě nelze říci, že by byla vzájemná. ONA se vydává na cestu poté, co ON začne dychtit. Vztah ONA-ON je převoditelný na vztah muže a ženy. Ale jaké ženy? Co by to bylo za ženu, která jde vstříc muži, když po ní dychtí a právě proto, že po ní dychtí? Dychtivost je cit, podobně jako touha, žádostivost, přání, bažení, prahnutí … A tato emoce je pokládána za stěžejní faktor uskutečnění vztahu. Jakou roli tu přejímá rozum? Odpověď dává 15. verš: pravá rozumnost je přemýšlet o Moudrosti. Aktivní, tvůrčí práce rozumu – přemýšlení – je živena a poháněna kladným citem – dychtěním. Dychtit je možné po ledačem: po kariéře, majetku, cestování, ženě, pomstě, lásce, věčnosti … Zde ON dychtí po moudrosti. ONA žádnou aktivitu sama od sebe nevyvíjí. ONA prostě jen je.
(14) „Kdo ji hned zrána vyhledá, nebude se namáhat, najde ji sedící u svých dveří“.

Sdělení formou vztahu ONA-ON pokračuje i v tomto verši. Čteme: „Kdo ji hned zrána vyhledá …“. Ránem se tu myslí časový údaj pro určení denní doby nebo jde o metaforu vyjadřující časnost v etapě lidského života, která říká, že čím dříve začneme moudrost hledat, tím snáze ji dokážeme najít? Podívejme se jakoby pod drobnohledem na první případ, kdy ráno je časovým údajem dne. Proč je hledání moudrosti korunováno úspěchem? Proč má ráno výsadní pozici před ostatními denními dobami? Snad proto, že jsme odpočatí a naše mysl se lépe soustředí? Že máme vymezený čas na tuto činnost a můžeme si dovolit přepych sladkého přemítání? Odpověď se nedozvíme. Dále čteme: „…, najde ji sedící u dveří“. Moudrost sedí! Neleží, nestojí, neklečí a netančí … Nedělá nic kromě sezení. Co říká věta, popisující, jak někdo sedí u dveří někoho jiného? Že možná přišel z velké dálky, že se posadil, protože se asi cestou unavil, že …? Nyní se posadil a čeká. Neví, kdy a zda vůbec bude vpuštěn, jisté pouze je, že je tady. Sedí, protože to může trvat dlouho. Kdyby stál, asi by již věděl a očekával, že bude vpuštěn každým okamžikem. Sedící to neví. Má menší jistotu, zato má větší věrnost a vytrvalost. Sezení je stav dlouhodobého trvání v čase. Stačí jen ráno vstát a otevřít dveře. Co to však znamená, je zahaleno do závoje této půvabné metafory. Jisté jen je, že 14. verš zesiluje aktivní zaujetí vztahu ON-ONA, vyjádřené již v předcházejícím verši větami: I. (13a) „Všem, kdo dychtí po jejím poznání, …“; (14a) „Kdo ji hned zrána vyhledá, …“. II. (13b) „…, sama vychází vstříc“; (14b) „…, najde ji sedící u svých dveří, …“.
(15) „Přemýšlet o ní, je ta pravá rozumnost, a kdo kvůli ní bdí, je brzy bez starostí“.
Činnost, která je korunována poznáním moudrosti, je zde konkretizována – je jí přemýšlení. Nicméně nejde o jakékoli přemýšlení, ale o přemýšlení o moudrosti samé. Až do této chvíle se mluvilo o citu, jímž bylo dychtění. Ve 14 verši se začalo mluvit o vůli, a to slovy: „kdo ji hned zrána vyhledá“. V 15. verši přichází ke slovu rozum – poslední složka duše. V tuto chvíli je již duše kompletní. Mluvíme o citu – vůli – rozumu. Patnáctý verš mluví o rozumnosti. Co je rozumnost? Obecná odpověď zní: rozumnost je používání rozumu, tedy přemýšlení. Ne každé přemýšlení je rozumné a ne každé aktivování rozumu se rovná přemýšlení. Je pravděpodobné, že přemýšlivý člověk bude rozumnější než nepřemýšlivý. Co je rozumnost? Rozumnost není chytrost. Rozumnost má v sobě předem pozitivní obsah, kdežto chytrost se může stát nástrojem ke zneužití, kalkulaci a obelhání. Událost z 11. září, atentát na americké Ministerstvo obrany a Světové obchodní centrum, byla chytře vymyšlená akce a jejím cílem bylo vraždit. Slovo chytrost se stalo synonymem pro terorismus. Rozumnost může být dovedné zacházení s věcmi a jejich dovedné používání k účelu, ke kterému tu jsou tak, aby sloužila svému uživateli a neškodila nezúčastněnému. První část patnáctého verše říká: „Přemýšlet o ní je ta pravá rozumnost“. Ne každé používání rozumu je pravé. Jen takové, které se zabývá moudrostí. Snadněji se přemýšlí o konkrétním předmětu, než o abstraktní veličině. Autor si ji ztělesnil. Dal jí tvář a chování ženy. Moudrost jako žena se dává člověku poznat, když po ní touží, když ji hledá, když o ní přemýšlí. Moudrost není produkt jeho mysli. Moudrost již je. Je dříve, než se jí ON začne zabývat. Proto je nesnadné určit, jaká je a kde je. Druhá část 15. verše říká: „A kdo kvůli ní bdí, je brzy bez starostí“. Opakem bdění je spánek. Tento verš rozvíjí sdělení 14. verše: „Kdo ji hned zrána vyhledá, …, najde ji sedící u svých dveří.“ Kdo si ráno přivstane, ten ji zcela najde. Slovo o bdění se může vztahovat i k času na konci dne. Kdo bdí do dlouhých nocí a zabývá se Moudrostí, bude brzy bez starostí. Bude bez starostí s hledáním moudrosti nebo bez starostí s životem a jeho složitostí? To nám již text neřekne.
(16) „Sama obchází a hledá, kdo jsou jí hodni, na jejich stezkách se jim vlídně ukazuje a v každé myšlence se s nimi setkává“.

Zde poprvé se dozvídáme, že aktivitu vyvíjí ONA – moudrost. Nesedí, čekajíc u dveří toho, kdo ji zrána hledá, ani nevychází vstříc až poté, co po ní někdo začne dychtit. Ale „sama obchází a hledá, kdo jsou jí hodni“. Sama se nabízí, dává, hledá … ne však komukoliv a kohokoliv. ON jí musí být hoden. Za jakých podmínek a za jaké situace by tento vztah byl převoditelný, kdybychom chtěli mluvit o muži a ženě? Situace, v níž ONA hledá JEHO, aby se mohla udát, je-li ON toho hoden. Avšak kdo je jí hoden? Jak musí vypadat, co musí umět, jaký má být? To ještě nevíme. – Druhá část 16. verše říká: „Na jejich stezkách se jim vlídně ukazuje…“. Hledání moudrosti je pohyb. Moudrost se nehledá odchodem z životních událostí a denního běhu do odděleného zákoutí, uzavřeného sedmerým zámkem. Moudrost se člověku ukazuje na jeho stezkách: životních, osudových, všedních. Stezka vyvolává představu chůze a pohybu. Moudrost se člověku ukazuje tak, jak jde život, a tak, jak se věci přiházejí – nabýváním věku, dynamikou doby, událostmi…. Třetí část 16. verše říká: „V každé myšlence se s nimi setkává“. Vztah ONA-ON o muži a ženě nesplňuje ani zde principy podobného vztahu. Principy pro vztah mezi moudrostí a tím, kdo ji hledá, jsou vznešenější, dokonalejší a mystičtější. Moudrost se s člověkem setkává v jeho myšlenkách. Místem setkání není park, kino, kavárna, ložnice … ale myšlenka. Myslí-li muž na ženu ve chvílích jejich vzájemného oddálení, pak neplatí, že by se potkali v myšlenkách. Sní-li oba sen o setkání  v alpském údolí, představují-li si ve fantazii tento fiktivní příběh – nepotkají se. Obraz představ bude klam a ne skutečnost. Setkává-li se ON s moudrostí v myšlenkách, jak se to stane? Jak člověk myslí, že se může setkat v myšlenkách s abstraktní veličinou? A není výraz setkání opět jednou z dalších metafor? Moudrost není myšlenka, ač naplňuje obsah myšlenky. Moudrost existuje jako samostatná veličina, která je na člověku nezávislá. Moudrost není produktem myšlení. Moudrost nelze vymyslet, lze se jí však myšlením přiblížit. Nejlépe pak takovým, které si moudrost vzalo za předmět úvah.
Člověk se tedy setkává v myšlence s obsahem zážitku, dojmu, objevu … , který vyjadřuje pojmy a slovy. Tím se tento zážitek dostane do slov. Potkává se s jeho obsahem. Je však tento obsah nezbytně moudrý? Jak se moudrost do této myšlenky dostane? Vyjádření zážitku slovy je práce intelektu. Avšak moudrost není intelektuálním „tělocvikem“. Otázka po tom, jak se moudrost dostane do myšlenky, zůstává nezodpovězena. Stále nevíme, co je to moudrost.
(17) „Počátkem rozumnosti je nejupřímnější touha poučit se, a péče o poučení, to je láska  k ní“.

Závěrečný verš úryvku se již nezabývá vztahem ONA-ON. Jako by základní rysy moudrosti byly definovány výše, a nyní se text soustředí na definování rozumnosti. Již o ní byla zmínka v 15. verši. V této chvíli víme, že rozumnost je přemýšlení o moudrosti a počátek rozumnosti je nejupřímnější touha poučit se. Spojíme-li obě věty, dostaneme, že rozumnost je přemýšlení o moudrosti a počátek rozumnosti je touha poučit se. Moudrost a poučení, tj. rady, instrukce, návody, poučky, nabádavá přísloví … jsou stranami téže mince. Jedna strana je zakrytá – tou je moudrost- , druhá je zjevná – poučení. V 17. verši získala abstraktní, tajemná a nepředmětná moudrost plastickou podobu. Moudrost je obsažena v radách, poučkách …atd. V myšlenkách tohoto typu! V 15. verši jsme četli, že pravá moudrost je přemýšlení o moudrosti. Odpověď na předcházející otázky poskytl tento verš. Přemýšlení, toto duševní namáhání a tvořivá činnost rozumu, je pravé tehdy, je-li jejím předmětem poučení! Kdybychom se však ptali dále, o jakých poučkách, zjihne naše radost, neboť text této perikopy opět mlčí. Počkejme si však na odpověď, která se nachází dále. – Druhá část 17. verše pokračuje: „…, a péče o poučení, to je láska k ní“. K ní…ke komu? K rozumnosti nebo moudrosti? Cílem hledání není rozumnost, cílem je moudrost. Láska k moudrosti je péčí o poučení. Touha lásky po poučení je nejupřímnější touhou. A tak se rozum a city doplňují na cestě, jejímž cílem je poznání moudrosti.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3