Mesiáš

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači, v dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme věnovat zajímavému tématu „mesiáš“. V nedělním úryvku evangelia budeme číst o Petrově vyznání u Cesareje Filipovy. Na Ježíšovu otázku: „Za koho mě pokládáte vy? Šimon Petr odpověděl: Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“ (Mt 16,15-16). Celým tímto úryvkem a jeho souvislostmi jsme se již zabývali v našem včerejším pořadu. Dnes si povíme o titulu „mesiáš“ s ohledem na celou Bibli.

Slovo Mesiáš pochází z hebrejštiny a znamená „pomazaný“. Do řečtiny se překládá slovem „christos“, počeštěné zní Kristus. Slova Mesiáš a Kristustedy znamenají totéž. V prvotní církvi se tento titul stal dalším Ježíšovým jménem, proto dnes běžně užíváme slovní spojení „Ježíš Kristus“.

Ve Starém zákoně se titul mesiáš používal jako přívlastek izraelských králů. Pomazání olejem symbolizuje Boží vyvolení určité osoby za krále nad Izraelem. „Samuel vzal nádobku s olejem, vylil jej Saulovi na hlavu, políbil ho a řekl: Sám Hospodin tě pomazává za vévodu nad svým dědictvím“ (1 Sam 10,1). Pomazaný král se tak stal zvláštním Božím zástupcem v Izraeli. Pomazání bylo velmi důležitým obřadem v průběhu korunovace. Mluví se o něm v souvislosti s prvními králi – Saulem, Davidem a Šalomounem. Je zmíněno u jejich nástupců, kteří se dostali na trůn v období nesnází. Král se tak stával posvátnou osobou, a proto mu byla prokazována zvláštní úcta. Od Nátanova proroctví, které Davidovu potomstvu slibovalo královský trůn navěky, se naděje Izraele soustředila na Davidovu dynastii. Každý král z jeho rodu se tak stával pomazaným, jinak řečeno mesiášem. Jeho prostřednictvím uskutečňoval Bůh své záměry v Izraeli.

O důležitosti tohoto pojetí nás přesvědčí mnohé žalmy. Díky nim si můžeme uvědomit, jak důležité bylo chápání královského mesiáše v životě a víře Izraele. Pomazáním, které bylo znamením Božího vyvolení, se stal adoptivním synem Božím. Druhý žalm se pravděpodobně používal při korunovaci nového krále. Hospodin říká: „Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře! (…) Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“ (Ž 2,6-7). Pomazaný král si může být naprosto jist Boží ochranou. Jak jsme si již řekli o Nátanově proroctví, Bůh slíbil Davidovi trvání jeho dynastie: „Zde dám pučet Davidovu rohu, svému pomazanému budu pečovat o planoucí světlo“ (Ž 132,17). Když je Hospodinův pomazaný po pádu Jeruzaléma zajat pohany, zmocňuje se všech velké zděšení. Pokoření Davidovské dynastie bylo velkou zkouškou pro židovskou víru. Naděje na nastolení nového krále po návratu z exilu se nenaplnila a potomek Davidův – Zorobábel nebyl nikdy pomazán na krále. Z čela židovského národa zmizela postava královského mesiáše.

V souvislosti s touto skutečností a také s nedokonalostí králů se přívlastek mesiáš začal přesouvat do více či méně vzdálené budoucnosti na očekávaného krále, který by byl plně Božím služebníkem, a tak by znovu zřídil a vnitřně obnovil izraelskou pospolitost. Slovo pomazaný – mesiáš se tak stávalo označením pro postavu spasitele, který byl předmětem nadějného očekávání všech Židů. Představy o mesiáši se v Izraeli značně lišily. Základní proud těchto představ a očekávání velmi úzce spojoval postavu Mesiáše nejen s existencí izraelského lidu, ale i s jeho pozemským politickým zřízením. Mesiáš měl být silný a mocný král, od kterého se očekávalo osvobození Izraele z područí okolních národů. Nebyla to ovšem jediná verze těchto představ. Starozákonní proroci mluví o tichém králi, který přinese pokoj. Připomeňme si slova proroka Zachariáše: „Rozjásej se, siónská dcero! (…) Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. (…) Vyhlásí národům pokoj, jeho vláda bude od moře k moři, od Řeky až do dálav země“ (Zach 9,9-10). Očekávání vykupitelské postavy, jak jsme si již řekli, má v Izraeli nejrůznější linie. Podle knihy Daniel je naděje na příchod Božího království vyjádřena postavou Syna člověka, který je vládcem budoucího věku, v němž bude lidstvo vykoupeno ze všeho trápení a vin. V době Ježíšově byla mezi Židy velmi živá naděje, která se opírala o tyto přísliby.

Dostali jsme se k postavě mesiáše v Novém zákoně. Již jsme si řekli, koho tento titul označoval ve starozákonní době. Jednalo se o pomazaného člověka, který byl poslán od Boha pro blaho a spásu všeho lidu. Protože tento titul nosili historičtí králové, získal tak mocensko-politický podtext. Po babylónském vyhnanství se tak začal označovat všemi očekávaný spasitel. Židé na něj stále čekají, křesťané jej však vyznávají v Ježíšovi.

S tímto Ježíšovým titulem se setkáváme na šesti místech Markova evangelia. Na některých místech se odráží povelikonoční víra prvních křesťanů. Prvním textem, ve kterém najdeme označení Ježíše jako mesiáše, je Petrovo vyznání u Cesareje Filipovy, které uslyšíme v nedělním úryvku evangeliu. Ježíš se ptal učedníků, za koho jej pokládají lidé a kým je pro ně samotné. Na tento dotaz odpovídá Petr slovy: „Ty jsi Mesiáš!“ (Mk 8,29). Ježíš však přikazuje, aby o tom nikomu neříkali. Omítá tak všechny politické podtóny, které byly spojovány s tímto titulem. Vzhledem k politickému chápání postavy mesiáše, mluví Ježíš o sobě jako o Synu člověka. Tento titul se hodil z několika důvodů. Nebyl tolik zatížen politickým obsahem, právě naopak: označoval od Boha seslaného vykupitele všech. Ježíš neužívá o sobě titulu mesiáš, nebrání se však, když jej někdo o něm použije.

Jak jsme si již řekli, Ježíš nikde nemluví o sobě jako o Mesiáši. Nechává se nazývat Synem člověka nebo synem Davidovým. Zakazuje nejen Petrovi, ale i zlým duchům, aby jej nazývali Mesiášem. Také učedníci měli spíše politické představy o Mesiáši. Ježíš jim proto ukazuje, jak se na něho vztahují proroctví o trpícím služebníkovi. V Markově evangeliu -hned po Petrově vyznání u Cesareje Filipovy – následují slova: „A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát“ (Mk 8,31). Učedníci však tomu nedokázali porozumět. Připomeňme si jen Petrovu reakci na tato slova: „Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat“ (Mk 8,32). Ježíšova slova pochopili učedníci teprve později.

Při slavném vjezdu do Jeruzaléma se Ježíš nechává oslavovat jako syn Davidův. Lidé, kteří ho vítali, volali: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“ (Mt 21,9). Ve dvacáté druhé kapitole Matoušova evangelia čteme o sporech, které vedl Ježíš s farizeji o Synu Davidově a Mesiáši. Ježíš se ptal farizeů: „Co si myslíte o Mesiáši? Čí je to syn?“ (Mt 22,42). Poukazuje tak na nadřazenost syna Davidova nad samotným Davidem.

Během výslechu po Ježíšově zatčení se velekněz ptal Ježíše: „Jsi ty Mesiáš, syn Požehnaného?“ Ježíš odpověděl: „Já jsem“ (Mk 14,61-62). Podle Markova evangelia odpovídá Ježíš naprosto jasně. V Matoušově podání Ježíš reaguje slovy: „Ty sám jsi to řekl“ (Mt 26,64). U Lukáše najdeme ještě jinou verzi Ježíšovy odpovědi: „I když vám to řeknu, neuvěříte. Položím-li otázku já vám, neodpovíte“ (Lk 22,67-68). Tato tři evangelia vycházejí pravděpodobně z jednoho společného pramene. V Janově evangeliu tuto otázku vůbec nenajdeme. Titul Mesiáš však Ježíš zcela neodmítá, protože nejlépe vystihoval naději na dovršení spásného Božího jednání s Izraelem. Je mesiášem, ale takovým, který se liší od obvyklých představ. Jeho poslání spočívá v nastolení Božího království, které není z tohoto světa. Nezavádí je však silou a mocí, ale obětí svého života, potupnou smrtí na kříži a slavným vzkříšením.

Velikonoční události vedou prvotní církev k přesvědčení, že Ježíš je Mesiáš. Tento titul je používán v kázání Židům jako důkaz, že jejich očekávání vykoupení se uskutečňuje v Ježíši. V něm je naplněna stará smlouva, protože se na něm plní všechna zaslíbení. Ježíš je pravý syn Davidův, jak se můžeme dočíst v Ježíšově rodokmenu na počátku Matoušova evangelia. Je počatý z Ducha svatého, a proto oprávněný následník na Davidově trůně. Přináší Boží království, které vychází z jeho života, smrti a zmrtvýchvstání. Ve Skutcích apoštolů čteme: „Ježíše, kterého jste vy ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem“ (Sk 2,36).

Většina prvních křesťanů mluvila řecky. Proto také používali o Ježíšovi řeckého výrazu pro slovo Mesiáš, tedy Kristus. Slovní spojení Ježíš Kristusbylo nejkratším vyznáním víry – věřím, že Ježíš je Kristus, že je Mesiáš. V novozákonních listech je tento titul automaticky přikládán ke jménu Ježíš. Proto často čteme Kristus Ježíš nebo Ježíš Kristus. Časem se toto spojení zcela vžilo a pro Ježíše Krista se začaly používat nové tituly – Pán, Syn Boží, Slovo atd. Ježíšovy tituly zaujímají významné postavení v křesťanské nauce o Ježíši Kristu.

 
  • Kalendář akcí
    << Říj 2017 >>
    púsčpsn
    25 26 27 28 29 30 1
    2 3 4 5 6 7 8
    9 10 11 12 13 14 15
    16 17 18 19 20 21 22
    23 24 25 26 27 28 29
    30 31 1 2 3 4 5