Modlitba

Petr Mareček

 

Modlitba je jako hovor k Bohu a s Bohem základním náboženským úkonem. Předpokládá víru v osobního Boha: v Boha, který mě vidí a slyší, který mě oslovuje, odpovídá mi a s nímž tudíž mohu rozmlouvat. Tak je tomu u biblického Boha, který se zjevil a oznámil své jméno, aby ho člověk mohl vzývat a oslovovat (srov. Ex 3,14n s Ex 20,24). Modlitbou v užším smyslu je jakýkoliv rozhovor s Bohem, včetně chvály a díků, ale i nářku a prosby. Bible považuje modlícího se člověka za samozřejmost. Obsahuje v různých svých částech (tj. nejen v žalmech) nejrůznější druhy modliteb. Pro modlitbu užívá mnoha výrazů, vzatých z mezilidské oblasti komunikace: prosit, úpět, ptát se, naříkat, volat, křičet… Vedle toho má hebrejština pro modlitbu výraz specificky náboženský: tefilá, což je odvozeno od slovesa, jež samo o sobě znamená „žádat rozhodnutí pro někoho“, zakročit ve prospěch někoho“. Tato skutečnost poukazuje na důležitý věcný obsah: modlitba po výtce byla původně přímluva, kterou Bohu přednášel nějaký prostředník. Především se jednalo o proroka, např. Mojžíše, Samuela, Jeremiáše, ale i krále. Tato modlitba prostředníka tvoří současně most mezi modlitbou individuální a kolektivní – podle toho, zda je modlící se jednotlivec nebo společenství.

Podstata biblické modlitby je zvláště patrná z individuálních žalozpěvů a prosebných modliteb. Biblická modlitba má tři části:

1)            Člověk se potřebuje vymluvit před Bohem; s důvěrou předkládá svému Bohu, co ho sužuje (srov. 2 Kr 19,14-19); vylévá před ním své srdce, své starosti (srov. žalm 102).

2)            Člověk se s Bohem dohaduje. Zápasí s Bohem, má pocit, že ho Bůh opustil a zradil; prosí jej o osvobozující, spásnou a žehnající přízeň (srov. noční boj Jákobův v Gen 32,23-33). Tak došlo k tomu, že Nový zákon má tentýž výraz pro „bojovat“ a „modlit se“ (v řeckém originále Kol 4,12:agonizein; srov. Ježíšova agonie v Getsemanské zahradě).

3)            Člověk se vydává Bohu. Proces modlitby pokračuje skrze vyjádření před Bohem a zápas s ním k bodu, kdy se člověk Bohu vydá: odevzdá se mu. Jde o lidské „ano“ vůči Bohu, o němž cítí, že řekl své zásadní „ano“ vůči člověku. Takto vedou biblické modlitby od nářku k důvěře a vyúsťují v dík a chválu, která předjímá záchranu, nechť už přijde v jakékoli podobě.

Modlitba je tedy výrazem vztahu k Bohu, ať ve formě chvály, díků a meditace, nebo ve formě žádosti, prosby, přání a vyznání vin. Modlitba je zakořeněna v důvěře, že člověk je schopen komunikovat s Bohem – ať individuálně, nebo kolektivně – a že Bůh slyší a odpovídá na lidské volání. V Bibli je Bůh představen jako osobní Bůh, který stvořil člověka ke svému obrazu a který má z tohoto důvodu duchovní spojení s ním. Kniha žalmů je všeobecně považována za největší náboženský text celého lidstva. Spojuje modlitbu s osobním pátráním po Bohu a lidskou touhou být blízko nebo být sjednocen se Stvořitelem, Vykupitelem a Zjevitelem pravdy. Modlitba přináší člověku jako spojení s Bohem etické a duchovní hodnoty. Modlitba vede člověka k výrazné změně jeho postoje a chování.

Modlitby mohou být formulované nebo improvizované. Starý zákon obsahuje více než 80 příkladů, od žádosti Mojžíše za jeho sestru Mirjam, skládající se z pěti slov: „Bože, prosím, uzdrav ji, prosím!“ (Num 12,13), až k dlouhé prosbě krále Šalomouna při zasvěcení chrámu (1 Kr 8, 12-53). Původně nebyla žádná modlitba stanovena při pravidelné bohoslužbě. Do zničení druhého chrámu byla modlitba formulována skrze chrámové oběti a dary, které vyjadřovaly podrobení Boží vůli a které byly často doprovázeny vzýváním (Gen 13,4: „Abram vzýval Hospodinovo jméno mezi Betelem a Ajem“; 26,25: „v Beeršebě Izák zbudoval oltář a vzýval Hospodinovo jméno“). V době, kdy se oběti staly vysoce umělecky sestavenými rituály, kdy byly veřejné bohoslužby samy o sobě dramatické, biblický zákon vládnoucí bohoslužbě neobsahoval žádná ustanovení týkající se liturgických obřadů. Jedinými důležitými výjimkami byly dva předpisy: výzva poutníkům, aby přinášeli prvotiny plodů Hospodinu do chrámu (Deut 26,5-10), a veleknězovo vyznání všech nepravostí Izraele (Lev 16,21-34). Toto všeobecné chápání však bylo změněno novou koncepcí chrámu u Izaiáše: Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy, je výrok Hospodinův“ (Iz 56,7).

Během babylónského vyhnanství se vyvinula společná modlitba v synagoze jako náhrada chrámových obětí. Po zničení druhého chrámu v roce 70 po Kr. vytvořili rabíni systém modlitebních služeb a mluví o tzv. službě srdce. Talmudická diskuse ohledně původu tří denních modlitebních služeb zdůrazňovala též potřebu uchovat v modlitbě osobní a spontánní prvek. Moudří učitelé se domnívali, že učinit z modlitby „stálou povinnost“ nebo „rutinní cvičení“ stojí v protikladu k jejímu smyslu a cíli. Jistým protilékem takového rutinního modlení byla výzva k původní modlitbě každý den (TJBer. 4.3): „Bůh touží po modlitbě spravedlivého“ (Yev. 64a), která však nesmí být vyslovována „se zármutkem, leností, smíchem, povrchností nebo s nadbytečným řečněním, ale pouze v radosti z plnění přikázání“ (Ber. 31a). Během deseti dnů pokání, které začínají na Nový rok a končí Dnem smíření, je modlitba jedním ze tří faktorů, které ruší zavržení. Další dva představuje lítost a blíženská láska.

Nejoblíbenější modlitbou se pro Židy stala modlitba Osmnácti požehnání, která získala svou podobu v letech 70-100 po Kristu. Charakteristikou každé závěrečné odpovědi nebo požehnání je formulace: „Požehnaný jsi ty, Pane“. Další prastarou židovskou modlitbou je Kadiš (Posvěcení), která má svůj původ v době Ježíšově. Tato modlitba vzbuzuje zvláštní zájem u křesťanů, neboť mohla být použita Ježíšem při formulování „Modlitby Páně“. Nejstarší forma této modlitby, která se dochovala, začíná slovy: „Buď vyvýšeno a posvěceno jeho velké jméno ve světě, který stvořil podle své vůle. Kéž zřídí svou vládu rychle a v krátkém čase v tvém životě a v tvých dnech a v životě celého domu Izraele.“

Podle biblického chápání se na modlitbě podílí celý člověk. Existují různépostoje při modlitbě: před Bohem stojíme (1 Sam 1,26), rozpřahujeme ruce (1 Kr 8,38; Iz 1,15) nebo je zdviháme k nebi (Žalm 141). Výrazem pokory a podřízenosti je klečení (1 Kr 8,54; srov. Sk 21,5) nebo poklona tváří až k zemi (Ezd 10,1; srov. Mk 14,35). Modlitba bývá často doprovázena postem (Ezd 8,23; Sk 13,2n). V zásadě se může člověk modlit všude. Přesto však existují i místa privilegovaná. Především je to jeruzalémský chrám, místo vyvolené Bohem, kde si jedinec uvědomuje, že je vyslyšen uprostřed lidu, shromážděného k bohoslužbě (1 Kr 8,29). Prorok Izaiáš prohlašuje, že chrám má být „domem modlitby pro všechny národy“ (65,7). Na vzdálených místech se člověk při modlitbě obracel tváří směrem k Jeruzalému (1 Kr 8,48; Dan 6,11). Podobně jako se lze modlit kdekoli, je rovněž možné modlit se kdykoliv. Nicméně již ve Starém zákoně vykrystalizovaly určité doby k modlitbě, které se pak staly směrodatnými i pro křesťanskou „denní modlitbu církve“. Hlavní doby určené k modlitbě jsou ráno a večer, tj. doba, kdy se v chrámu přinášela ranní a večerní oběť. Takto se zdůrazňuje spojitost mezi modlitbou a obětí. Tato spojitost šla tak daleko, že modlitba mohla nahradit oběť (Žalm 141,2). Vedle dvou modliteb během dne jsou doloženy i tři modlitby: ráno, v poledne a večer (Žalm 55,18; Dan 6,11; Sk 10,9). K tomu za jistých okolností přistupuje i noční modlitba (Žalm 119,62; Sk 16,25).

Ježíš a jeho první učedníci byli Židé. Proto převzali tyto modlitební zvyklosti. Ježíš byl podle svědectví evangelií velkým mistrem modlitby. Tuto skutečnost zdůrazňuje především Lukášovo evangelium. Ježíš opětovně v noci nebo časně ráno odcházel na nějaké osamělé místo, aby se modlil (Lk 5,16; 6,12). Modlí se v důležitých situacích. Modlí se před přijetím Ducha svatého při křtu od Jana Křtitele (Lk 3,21), před volbou Dvanácti apoštolů (Lk 6,12), před Petrovým vyznáním v Cesareji Filipově (Lk 9,18), před proměněním na hoře (Lk 9,28), při velikonoční večeři (Lk 22,17.19), ve smrtelné úzkosti na Olivové hoře (Lk 22,41) a při umírání na kříži (Lk 23,46). Ježíšova modlitba byla tak příkladná, že jej učedníci prosili, aby je naučil modlit se (Lk 11,1). Ježíš této prosbě vyhověl a naučil je modlitbě Otčenáš, ve které jsou obsaženy všechny ústřední body modlitby. Kromě toho dával Ježíš pokyny, jak se modlit. V tzv. „kázání na rovině“ vyzývá k modlitbě za nepřátele (Lk 6,28), před vysláním sedmdesáti učedníků nabádá k přímluvné modlitbě o dělníky (Lk 10,2). „Otčenáš“ je podle Lukáše měřítkem křesťanské modlitby (Lk 11,1-4). Podobenství o prosícím příteli (Lk 11,5-8) povzbuzuje k neustálé, nepřerušované modlitbě. Neúnavná, důvěryplná modlitba dosahuje toho, co je v každé situaci jedinou nezbytnou věcí: daru Ducha svatého, který lidi spojuje s Bohem i mezi sebou navzájem, poskytuje bezpečí v Boží lásce a dává obstát v každé nouzi (Lk 11,13). K modlitbě v každé době vyzývá podobenství o bezbožném soudci a vdově (Lk 18,1-8). Podobenství o farizeovi a celníkovi v chrámě (Lk 18,9-14) se vlastně věnuje Bohu, který člověka přijímá bez ohledu na jeho výkony a navzdory všem proviněním – naprosto jinak, než se domnívá mnohý zbožný člověk. Pro Lukáše se podobenství stalo příkladem pokorné modlitby. Řeč o konci časů a všech jeho hrůzách vrcholí výzvou k modlitbě: „Buďte bdělí a proste v každý čas“ (Lk 21,36).

Modlitba tedy má být stálá, vytrvalá a plná důvěry ve vyslyšení. Má být stále nesena a určována díkůvzdáním (srov. Fil 4,6; 1 Tes 5,17). Ačkoliv se může a má jednotlivec modlit soukromě („ve své komůrce“), náleží jednomyslné modlitbě ve společenství zvláštní působivá síla (Mt 18,19; srov. Sk 1,14). Křesťanskou modlitbu působí Duch. Je do Duch Kristův, který uschopňuje a nabádá, aby křesťané oslovovali a vzývali Boha jménem – Abba – Otče.

K modlitbě, která skrze Krista míří v Duchu svatém k Otci, přistupovala už v raném křesťanství modlitba k Ježíšovi: neprosíme jen v jeho jménu, nýbrž prosíme také jej; On poskytuje, oč se v modlitbě prosí. Křesťany je možno „definovat“ jako lidi, „kteří vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, ať jsou shromážděni kdekoli“ (1 Kor 1,2; Sk 9,14). Prorocký příslib, který se ve SZ vztahoval k Hospodinu, je nyní aplikován na Krista: „každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn“ (Sk 2,21; Řím 10,13; srov. Joel 3,5). Tak ústí nejen starokřesťanská liturgie, ale i celý Nový zákon a s ním i celá Bible v úpěnlivou prosbu, zachovanou – podobně jako titul Abba – v aramejštině: „Maranatha“ (1 Kor 16,22) „Přijď, Pane Ježíši“ (Zj 22,20).

Mikuláš z Flüe (1417-1487), zvaný také bratr Klaus, je autorem jedné z nejkrásnějších modliteb, která uvádí přímo do tajemství křesťanského života:

Můj Pane a můj Bože, vezmi ode mne všechno, co mi brání na cestě k tobě!
Můj Pane a můj Bože, dej mi všechno, co mi pomáhá na cestě k tobě!
Můj Pane a můj Bože, vezmi mne mně samotnému, a dej mne tobě do vlastnictví!

 
  • Kalendář akcí
    << Říj 2017 >>
    púsčpsn
    25 26 27 28 29 30 1
    2 3 4 5 6 7 8
    9 10 11 12 13 14 15
    16 17 18 19 20 21 22
    23 24 25 26 27 28 29
    30 31 1 2 3 4 5