Mt 1,18-25

Petr Mareček

 

Genealogie (1,1-17) mluvila o Ježíšově původu u Davida a Abraháma a o jeho hlubokém zakořenění v historii spásy. Jeho narození však zůstalo záhadou (1,16). Zároveň však vyjádřením počtu generací zdůraznila, že jeho narození je naplněním všech zaslíbení. Nesdělila však v čem spočívá toto naplnění, což nyní vysvětluje Boží poselství adresované Josefovi, které on potvrzuje svým jednáním.

Při srovnání s Lukášovým textem o narození se jeví zřejmé, že Matouš ve svém vyprávění nelíčí žádné bližší okolnosti narození nebo přípravné události. Matouše nezajímají malebné detaily. Okamžik samotného narození je jaksi prozaicky zmíněn ve verši 25. Místo toho evangelista zdůrazňuje božský původ Ježíše a především jeho význam. Matouš tedy předpokládá, že průběh událostí od podivuhodného početí Ježíše až k jeho narození je dobře znám. O čem chce tedy evangelista především podat zprávu? Je to v první řadě postava Josefa, jako na druhé straně postava Marie stojí v popředí Lukášova líčení.

Vyprávění nás tedy uvádí k Josefovi, Mariinu manželovi, a hrdinovi Matoušova příběhu o Ježíšově dětství. Josef, pokrevní potomek Davidův činí z Ježíše právoplatného člena královské rodiny (1,16), a uskutečněním příkazu Božího vedení Josef chrání Ježíše pro jeho budoucí činnost. Vylíčení Josefa jako spravedlivého člověka (1,19), jeho mnohé sny (1,20; 2,13.19) a jeho výsledná nucená cesta do Egypta (2,14) naznačuje, že evangelista důvtipně řadí Mariina manžela do společné řady s jiným slavným Josefem, starozákonním patriarchou, který sehrál klíčovou roli v historii Izraele (Gen 37-50).

Když byl Josef zasnouben s Marií, zjistil, že je v požehnaném stavu. Evangelium okamžitě informuje čtenáře o Ježíšově božském původu: Maria je v požehnaném stavu „skrze Ducha svatého“ (1,18). Josef se to však doví teprve později. On je „člověk spravedlivý“, kvalita, která se zdá zdůrazňovat jeho soucit vůči Marii, protože se rozhodl zříci se svého práva (Deut 24,1) a nenechal ji vystavit veřejné pohaně.

V 1,16 bylo vyjádřeno, že Marie je Ježíšovou matkou, avšak, že Ježíš není Josefovým synem. V našem textu se opětovně zdůrazňuje (1,18.20), že Duch svatý je původcem Ježíšova života. Na konci úryvku je pak ještě jednou zdůrazněno, že Josef nemá nic společného s narozením tohoto dítěte (1,25). Když se říká: „Maria, bez toho, že ji poznal, porodila dítě“ znamená, že Josef do Ježíšova narození neměl žádný manželský vztah s Marií. Text však neříká nic od pozdějším čase, avšak zároveň netvrdí, že by Josef měl následně s ní tento manželský vztah.

Ježíš není Josefovým synem, ale je stvořením Ducha svatého. V něm dochází završení historie Izraele, avšak není jejím přirozeným plodem nebo jejím nezbytným výsledkem. Počátek jeho existence je daná Duchem svatým, má původ v Boží stvořitelské moci. Takovýto je Ježíšův původ (1,18), který poukazuje na jeho přirozenost a jeho význam.

Ježíš, i když má Boží původ, je spojen s historií Izraele. Jeho matka Maria je zasnoubena s Josefem, avšak ještě nebydlí u něj. Podle židovského práva budoucí manželé jsou úzce spojeni mezi sebou zasnoubením a považováni za manžele. Z tohoto důvodu Josef je nazván manželem Marie (1,16.18) a Maria manželkou Josefa (1,20.24). Rok nebo rok a půl po zasnoubení je manželka uvedena do manželova domu a začínají tak manželský život. V období mezi zasnoubením a uvedením do manželova domu si Josef všiml, že Maria je v požehnaném stavu a rozhodl se tajně ji propustit /se s ní rozejít/. Je však obeznámen o původu dítěte. Dostává úkol vzít Marii k sobě a dát dítěti jméno. Musí udržet vztah s Marií a uznat tak před zákonem dítě za svého syna. Z pověření Božího se Josef stává před zákonem otcem dítěte a Ježíš se stává před zákonem jeho synem a právoplatným dědicem. Z tohoto důvodu je zákonně začleněn do Josefovy genealogie. Takovýmto způsobem Ježíš vstupuje do potomků této řady předků, jejichž se stává zakončením a završením.

Jak se uskuteční jeho úkol naznačuje jeho jméno, které Bůh zvolil pro něj a které mu má dát Josef. Jeho jméno je „Ježíš“ tj. hebrejsky „Jeshua“ nebo „Jehoshua“, což znamená „Hospodin je spása; Hospodin je pomocník a zachránce; Hospodin je vykupitel“. Takovéto jméno měl Josue, který jako nástupce Mojžíše uvedl do zaslíbené země. Takto se jmenoval velekněz, který sehrál vůdčí úlohu po návratu z babylonského zajetí na obnově kultu a chrámové službě (Ezd 2-5). Toto jméno nesl též učitel moudrosti, který mohl chválit nádhernými příslovími cestu spravedlnosti a života, jenž byl synem Eleazarovým a vnukem Siracha, autor knihy Sirachovcovy (Sir 50,27). Všichni tito byli různým způsobem zprostředkovateli Boží spásy. Ježíš však přinese tuto spásu tak obsáhlým způsobem jako žádný jiný před ním.

Matouš zopakuje jméno „Ježíš“ ve svém evangeliu více než kterýkoli druhý evangelista. Anděl zdůrazňuje význam tohoto jména: „On zachrání svůj lid o jeho hříchů“ (1,21). Celé evangelium zazařuje v tomto okamžiku: Ježíšova slova soucitu a odpuštění, jeho zázračná uzdravování a vymítání zlých duchů, jeho půvabné a moudré učení, a především jeho smrt, kterou Matouš nazve smlouvou krve «k odpuštění hříchů» (26,28). Neexistuje kromě Ježíše nikdo jiný, kdo má moc odpouštět hříchy (srov. Mk 2,7). Ježíšovo jméno tedy poukazuje na jeho misijní poslání, zdůrazňuje jeho božskou moc a dar spásy, který nám Bůh daruje skrze něj. Ježíš se nezjevuje jako syn Davidův s politickou nebo vojenskou mocí, jako politický zachránce, avšak jako ten, kdo vysvobodí od hříchu, vyvede člověka z jeho vzdálení se od Boha a přivede ho do společenství s ním. Za tímto účelem Ježíš nasazuje celou svou existenci a nabízí ji jako výkupné za mnohé (20,28).

Sám evangelista vstupuje do vyprávění ve verši 22 a uvádí styl starozákonního citátu, který se stane zvláštním rysem jeho evangelia. Desetkrát používá Matouš citaci ze Starého zákona k zvláštním událostem Ježíšova života, kterou uvádí stále s prakticky identickou formulací: „To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka…“ (1,22n; srov. 2,15.17n.23; 4,14-16; 8,17; 12,17-21; 13,35; 21,4n; 27,9). Tyto citace ilustrují hluboké přesvědčení evangelia, že každá podrobnost Ježíšova života naplňuje sny a přísliby Starého zákona (srov. 5,17-20).

První citace o splnění starozákonních zaslíbení v Matoušově evangeliu patří mezi ty nejpozoruhodnější. Ježíšův vstup do lidské historie naplňuje zaslíbení proroka Izaiáše 7,14: „Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Emmanuel“. Původní citace byla příslibem Božím adresovaná králi Achazovi prorokem Izaiášem. Kdyby králova víra byla dostatečně silná, mohl vidět, jaká Boží síla zajistila přežití lidu. Nový život započatý v lůně mladé židovské dívky byl drahocenným znamením tohoto příslibu, příslibu zjeveného ve jméně, které bude nosit „Emmanuel“ Bůh s námi. Židovství chápalo, že toto přislíbení by se mělo naplnit v přicházejícím Mesiáši. Pro Matouše a jeho církevní společenství, Izaiášova slova dokonale popisují totožnost Ježíše a význam jeho narození. Slouží jako svědectví panenského početí Ježíše a tím zároveň zdůrazňují Boží spásnou iniciativu v obdarování stvoření se svým nejkrásnějším okamžikem. Jméno Emmanuel však zjevuje další rozměr Ježíšova poslání. On zachrání lid, protože on je „Bůh s námi“.

Ve víře Izraele bylo silně zakořeněné vědomí, že Hospodin je stále se svým lidem. To je vyznamenání a sláva Izraele. Tak, jak tomu bylo v minulosti, tak tomu bude též v budoucnosti, kterou ohlašovali proroci: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí“ (Iz 43,1n). Bůh byl stále se svým lidem, ve válkách praotců, na kultovních místech shromážděních v době soudců, pak zvláště na svaté hoře Siónu a v chrámě, při pomazání izraelských králů a v posláních proroků, svých věrných a v roztroušených mezi pohany v otroctví. Přesto však zůstávala vždy bdělá naděje, že Bůh bude v budoucnosti se svým lidem. Byla to skutečnost a přece naděje. Člověk mohl zažívat oblažující Boží přítomnost a přesto musel na ni čekat. Zjevně se mělo jednat o zcela nový způsob přítomnosti, který měl nastat. Ten se stal skutečností s příchodem dítěte, které se narodilo a které neslo jméno, jenž zcela zahrnuje tuto naději: „Bůh s námi“.

Ježíš, Boží Syn, je Emmanuel, protože zjevuje Otcovu vůli a zřizuje jeho království. Ryzí podoba titulu „Bůh s námi“ připomíná obraz smlouvy uzavřené mezi Hospodinem a Izraelem. Ježíš je ztělesněním této smlouvy a její konečné obnovení. Příslib nepomíjející přítomnosti, kterým začíná Matoušovo evangelium bude ztotožněn s příslibem, kterým evangelium končí: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (28,20).

Jméno „Emanuel“ tedy vyjadřuje to, co charakterizuje Ježíšův příchod, jeho přítomnost a jeho činnost: v jeho osobě je Bůh s námi. Ježíš je tedy Boží přítomností působící mezi námi.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3