Mt 13,1-23

Petr Mareček

 

O 15. neděli v mezidobí uslyšíme při bohoslužbě úryvek ze 13. kapitoly Matoušova evangelia.

Jako každá velká Ježíšova řeč, také řeč v podobenstvích je opatřena úvodem, ve kterém je čtenář evangelia obeznámen s mluvčím, adresátem a souvislostmi prostředí, kde byla řeč pronesena.

Ježíš vychází z domu, které je místem poučování učedníků (Mt 13,36), aby oslovil zástupy. Dějištěm této řeči je Galilejské jezero, které bylo lidově označováno jako „moře“. K Ježíšovi se shromáždil tak velký zástup, že musel vstoupit na loď. Odtud se obrací na zástup, který zůstal stát na břehu. V tomto okamžiku nejsou zmíněni učedníci, kteří jsou obvykle přednostními adresáty Ježíšových řečí (Mt 5,1; 10,1; 18,1; 23,1; 24,1.4). Mlčení o jejich přítomnosti připravuje zmínku o jejich vztahu k Ježíšovi, který je vyjádřen dotazem po prvním vysloveném podobenství: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ (13,10). Pouze jim, učedníkům, pak Ježíš vysvětluje význam podobenství (13,18-23.36-43).

Text úryvku evangelia se skládá ze tří částí 1) Podobenství o rozsévači (13,3-9); 2) Důvod řeči v podobenství; 3) Výklad podobenství.

1) Podobenství o rozsévači:

Ježíšova řeč začíná podobenstvím o rozsévači. Tento název pro toto podobenství se objevuje přímo v evangeliu (13,18). Jde o podobenství, které se objevuje nejen ve všech třech synoptických evangeliích, ale najdeme je též v apokryfním Tomášově evangeliu.

Rozsévač, který je v úvodu podobenství představen jako hlavní osoba příběhu, se hned na začátku vyprávění vytrácí a zájem se soustředí na rozdílný výsledek setby ve vztahu k různým místům. V biblické tradici se zřídka objevuje obraz rozsévače. Rozsévač je znamením naděje, protože vyjadřuje činnost Boha, jenž se opětovně vrací, aby se ujal lidu po určité kritické situaci (srov. Iz 37,30; 55,10-11; Jer 31,27; Oz 2,23.25). Pohyb rozsévače, který vychází k setí, je popsán paralelním způsobem k Ježíšovu jednání, který vychází z domu, aby pronesl řeč v podobenstvích. Takže Ježíšova misijní činnost, jež ohlašuje příchod nebeského království, odkazuje na Boží činnost, která je připomenuta pomocí obrazu rozsévače. Zdá se, že rozsévač si nedělá starosti s výběrem půdy k setí. Toto zvláštní jednání je účelové v samotném poselství podobenství. Vyprávění popisuje různá místa, kam padla zrna při setí, a výsledek setby. Bohatý popis jednotlivostí nezdařené setby na prvních třech místech zdůrazňuje nesnáze a překážky, se kterými se setkávají zrna po zasetí. Malá výnosnost připomíná neúspěchy a krize Ježíšovy misijní činnosti. Dynamika vyprávění se soustředí na čtvrtý typ, na „dobrou“ půdu, která dovoluje setbě přinést „plody“. „Přinášet plody – ovoce“ je typickým výrazem Matoušova evangelia, který se objevuje v souvislosti s přilnutím k Bohu a přijetím Boží činnosti, jenž přechází v aktivní a trvalou víru. Bohatá úroda nechává zapomenout na ztráty při setbě na neúrodná místa. Podobenství pak končí výzvou: „Kdo má uši, slyš!“. Ta je závěrečnou výstrahou v prorockém stylu.

V Matoušově evangeliu vypráví Ježíš toto podobenství, když zakusil odmítnutí u svých současníků. Ježíšova činnost ohlašování nebeského království je kritizována. Z toho důvodu vyslovuje Ježíš toto podobenství, aby dal jistotu, že nehledě na zdánlivý neúspěch jeho misijní činnosti, existují také ti, kteří se k němu přiznali a přijali ho. Jsou to často společensky bezvýznamní lidé: „maličcí“, „rybáři“, „učedníci“.

2) Důvod řeči v podobenstvích (13,10-17)

Jakmile Ježíš popsal v podobenství o rozsévači pomocí protikladu úrodné a neúrodné půdy možnost přijetí nebo odmítnutí Boží činnosti, která se v něm vyjevuje, tvrdí, že nepochopení jeho činnosti ze strany některých Židů není ukazatelem krachu, ale patří do Božího plánu spásy, jenž je obsažen v biblické tradici.

K vysvětlení důvodu, proč mluví v podobenstvích, je Ježíš pobídnut učedníky, kteří jsou teprve nyní zmíněni jako posluchači. Je o nich řečeno, že „se přiblížili k Ježíšovi“. Tato formulace, která je typická pro Matoušovo evangelium, zdůrazňuje důvěrný vztah učedníků k Ježíšovi.

Zatímco v paralelních textech Markova a Lukášova evangelia je dotaz omezen na vysvětlení podobenství o rozsévači (Mk 4,10; Lk 8,9), u Matouše se učedníci Ježíše ptají, proč mluví k zástupům v podobenstvích (Mt 13,10).

Přednostní postavení učedníků je zdůrazněno okamžitě v první části odpovědi. Ježíš rozlišuje mezi těmi, kterým je dáno znát tajemství nebeského království, a těmi, kteří jsou vyloučeni. Formulace v trpném rodu – „je dáno“ a „bude dáno“ – ukazují, že původcem a iniciátorem zjevení je sám Bůh (srov. Mt 16,17). Výrok „vám je dáno znát tajemství království nebeského, jim však není dáno“ (Mt 13,11) se podobá Ježíšově modlitbě: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým“ (Mt 11,25). Mezi tyto maličké patří Ježíšovi učedníci. Rozlišení v textu mezi učedníky a zástupem je součástí dynamiky zjevení a není možné je chápat jako předurčení ke spáse. Učedníci jsou představeni jako ti, kteří chápou Ježíšovo učení (srov. Mt 13,51; 16,12; 17,13). Nikoli z důvodu, že by byli bystřejší, ale proto, že jim Ježíš dává vysvětlení (srov. Mt 13,18.36; 15,17; 16,8-11; 17,11-12). Zástup, který není schopen chápat, je možné ztotožnit s „tímto pokolením“, které je Ježíšem obviněno, že nebylo schopno poznat v něm Boží působení (srov. Mt 11,16-19; 12,39.41-42.45).

Obsah zjevení je označen slovy „tajemství království“ Výraz „tajemství“ sloužil v helénském prostředí k označení toho, co má zůstat tajné, nebo byl používán k označení obřadů tajuplných zasvěcení. Snad pro tuto dvojsmyslnost se výraz „tajemství“ objevuje v synoptické tradici pouze v této Ježíšově větě. V knize Daniel (2,28-29) označuje výraz tajemství Boží plán s dějinami. Matouš, stejně jako Lukáš (8,10), na rozdíl od Marka (4,10), používá tento výraz v množném čísle a zdůrazňuje tak celistvost Božího zjevení. Učedníci jsou povoláni, aby v plnosti poznali Boží plán s lidstvem, který Ježíš zjevil prostřednictvím svých podobenství.

Výrok „kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má“ (Mt 13,12; srov. Mt 25,29) popisuje paradoxní dynamiku zjevení. Učedníci právě proto, že následují Ježíše, mohou dosáhnout stále většího poznání. Zástupy naproti tomu nezaujaly jasné stanovisko vůči Ježíšovi, a tak se stále více vzdalují od logiky nebeského království.

Druhá část Ježíšovy odpovědi udává pravé a vlastní odůvodnění jeho mluvy v podobenstvích: „hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou“ (13,13). Tento způsob vyjadřování zdůrazňuje postoj zástupu, který i když vidí a slyší, není schopen chápat. Jedná se o rozlišení, které zástup není schopen učinit, protože se nerozhodl Ježíše následovat. Na rozdíl od ostatních synoptických evangelií (Mk 4,12; Lk 8,10), není u Matouše nechápavost zástupu účelem řeči v podobenství, ale jejím důvodem. Zástup Ježíše nechápe – podobenství zdůrazňují zřejmost a nepopíratelnost tohoto nepochopení. Skandál odmítnutí Mesiáše náleží do Božího plánu spásy, který se objevuje v Písmu. Zatímco v Matoušově evangeliu jsou biblické texty obvykle zařazeny tak, aby měly funkci komentáře, v našem případě Ježíš sám uvádí výrok Písma. Citace uvedená pomocí slovesa „naplnit“ vyjevuje, jak se v nechápavosti zástupu naplňuje Boží slovo.

Úryvek z proroka Izaiáše (6,9-10) je v Matoušově evangeliu delší, než u Marka a Lukáše. Tímto způsobem zdůrazňuje Matouš tématiku tvrdošíjné nechápavosti. Zmíněním orgánů vnímání („oči“ a „uši“) a rozlišování („srdce“) je zdůrazněna úplná uzavřenost vůči porozumění Ježíšovu poselství. Tento Izaiášův text byl v prvotní církvi často používán k vyjádření zatvrzelosti a odmítavosti izraelského lidu vůči evangeliu. Objevuje se nejen na konci Skutků apoštolů v souvislosti s Pavlovým hlásáním evangelia (28,26n), nýbrž i v Janově evangeliu – k popsání reakce na Ježíšovo působení skrze znamení (12,39n).

Ve třetí části odpovědi (13,16) zaměřuje Ježíš svou pozornost na otázku výsadního postavení učedníků. Učedníci, na rozdíl od zástupu, mohou „vidět“ a „slyšet“. Jejich blaženost nespočívá pouze ve vztahu k historii, ale i k eschatologii. Odůvodnění jejich štěstí je uvedeno slovy „amen, pravím vám“, kterými Ježíš zaručuje jistotu svého tvrzení. Učedníci jsou umístěni na vrchol historie zaslíbení, jejímiž adresáty byly dvě kategorie lidí: „proroci a spravedliví“. Tento výraz spojuje ty, kteří zvěstovali Boží vůli – proroky, a ty, kteří ji uskutečňovali ve svém životě – spravedlivé (Mt 10,41; 23,29). Jedná se o zástupce celých biblických dějin. Učedníci jsou blahoslavení, protože mohou „vidět a slyšet“. Nepochybně se zde jedná o spásonosné činy Ježíše – Mesiáše. Matouš o nich mluvil již v souvislosti s událostí setkání Janových učedníků s Ježíšem, který jim říká: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“

3) Výklad podobenství (13,18-23)

Ježíš, který prohlásil učedníky za blahoslavené ve vztahu k celé biblické historii, neboť mají příležitost „vidět“ a „slyšet“, upřesňuje nyní, že tento jejich stav závisí na jeho osobě. On jim vysvětluje podobenství.

Pouze Matouš nazývá tento text „podobenstvím o rozsévači“ (13,3-9). Výklad, který respektuje pořádek a postup vyprávění, zdůrazňuje tři nezdary při setbě. Zrno zaseté podél cesty připomíná stav toho, kdo slyší „slovo o království“. Tento výraz, který se již nevyskytuje v synoptické tradici, označuje Ježíšovo poselství. První situace odmítnutí (13,19) zachycuje věrně případ toho, kdo slovo slyší, ale „nechápe“ je. Sloveso nezdůrazňuje pouze intelektuální hledisko, ale i duchovní chápání. V této situaci nestálosti a nejistoty slova, které bylo vyslechnuto, ale nepochopeno, přichází zlý, který je schopen násilím je zničit. V druhém případě (13,20-21) je slovo nejen slyšeno ale i s radostí přijato. Toto duševní rozpoložení je obvykle známkou lidské reakce na Boží spásonosnou činnost (Mt 2,10; 28,8). Kritická fáze je způsobena nestálostí přijetí, která je popsána obrazem rostliny, jež není schopna vytvořit kořeny. I když je počátek ve znamení nadšení, kolísavost a nestálost nezralé volby jsou rozhodující pro neúspěch. Ten je způsoben strastmi a pronásledováním, jež jsou nevyhnutelnými okamžiky prověrky víry. Třetí situace odmítnutí (13,22) je způsobena žebříčkem hodnocení, který klade na první místo materiální starosti. Bohatství není samo o sobě zlem, avšak znepokojení, které nevyhnutelně působí, relativizuje jedinou základní a hlavní hodnotu: přijetí slova o království. Ježíšův učedník se totiž má vyznačovat svobodou vzhledem k materiálním potřebám (Mt 6,25-34), a proto pozemská dobra, jestliže jsou nadhodnocena, stávají se překážkou v následování Ježíše (Mt 19.16-30).

S ohledem na strukturu podobenství je popsán až na závěr kladný výsledek setby. Kladné přijetí slova je zdůrazněno výrazem „přinášet plody“. Ačkoliv se toto sloveso objevuje pouze zde v Matoušově evangeliu, obraz ovoce je často používán k popsání činorodé a stálé víry (Mt 7,16-20; 13,33; 21,19.34.41.43).

Postoje „slyšení“ a „chápání“, které jsou nerozlučně spojeny, se stávají hlavními prvky víry. Zdárný výsledek setby je popsán pomocí formulace o „stonásobné, šedesátinásobné a třicetinásobné úrodě“. Ztráta na třech neúrodných půdách je štědře nahrazena odpovídajícím úspěchem trojího výnosu úrodné půdy.

Podobenství o rozsévači představuje na jedné straně v podobě rozsévače velkodušnou štědrost Božího zjevení, které nikoho nevylučuje – na druhé straně popisuje pomocí obrazu úrodné půdy pravého učedníka, který slovo slyší, chápe je a přináší stonásobnou, šedesátinásobnou nebo třicetinásobnou úrodu.

Zachovávat Boží slovo znamená především proměňovat je v činy.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3