Mt 18,21-35

Petr Mareček

 

O 24. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme úryvek z Matoušova evangelia. Ježíš často mluví o nezbytnosti odpuštění těm, kteří nám způsobili bezpráví. Pokaždé však zdůrazňuje, že záleží na naší připravenosti odpouštět, záleží na tom, zda získáme odpuštění od Boha, na kterém závisí naše spása. Již páté blahoslavenství: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“ (srov. Mt 5,7) je možné chápat jako výpověď o milosrdném odpuštění a hlásání Božího odpuštění těm, kteří odpouštějí. Modlitbu „Otčenáš“ tvoří řada proseb. Sled proseb, které se obracejí na Boha, je na jednom místě přerušen a zabývá se naším lidským jednáním: „jako i my odpouštíme naším viníkům“ (Mt 6,12). K prosbě adresované Bohu za odpuštění našich vin dodáváme omezení: Ať nám Bůh odpustí (jen) v té míře, ve které jsme již odpustili našim dlužníkům. Tato prosba v modlitbě „Otčenáš“ je jedinou prosbou, jejíž tématika je znovu zmíněna v bezprostředním kontextu. Ježíš zdůrazňuje dokonce dvakrát nerozlučnou souvislost mezi naším odpuštěním a odpuštěním ze strany Boží: jestliže nebudeme schopni odpouštět, nemůžeme v žádném případě počítat s Božím odpuštěním (Mt 6,14-15).

Tématice odpuštění věnuje zvláštní pozornost čtvrtá Ježíšova řeč (Mt 18,1-35) v závěrečné části Matoušova evangelia, která líčí Ježíšovu cestu do Jeruzaléma, jeho utrpení, smrt a vzkříšení (Mt 16,21-28,20). V 18. kapitole Ježíš poučuje učedníky o jejich vzájemném vztahu. Život společenství učedníků má být charakterizován „opravdovou velikostí“, která se uskutečňuje v dětské prostotě, nezištné službě a ve vzájemném, bezmezném odpuštění. Požadavek vzájemného odpuštění je nejen formulován jako výzva k stálé připravenosti odpouštět (Mt 18,21-22), ale je nutností ve vzájemných vztazích mezi Ježíšovými učedníky (Mt 18,23-35).

Apoštolu Petrovi je již jasné, že Ježíšovi učedníci jsou povinni nabízet odpuštění. Nyní však chce vědět, zda tato povinnost má své hranice. Petr klade Ježíšovi otázku: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ Z tohoto návrhu se jeví zřejmé, že Petr počítá s nějakou hranicí – s určitou mezí v projevech odpuštění. Ježíš ho však poučuje, že nikdy nenastane okamžik, kdybychom mohli říci: Nyní jsem již dost odpustil, nyní již nepotřebuji odpouštět, již jsem naplnil míru projevů odpuštění. Ježíš nechce svou odpovědí „sedmdesátkrát sedmkrát“ vyčíslit počet případů, nýbrž chce říci, že povinnost odpouštět nemá žádné hranice.

Krátký dialog mezi Petrem, představitelem a mluvčím učedníků, a Ježíšem (Mt 18,21-22) vyjadřuje požadavek stálé připravenosti odpouštět, který je závazný pro všechny Ježíšovy učedníky, tj. křesťany. Ježíš žádá odpuštění, které nezná hranice. Vyzývá tak k lepší spravedlnosti (srov. Mt 5,20) a dokonalosti (srov. Mt 5,48). Taková dokonalost jednání však nemůže být zákonem ani měřítkem, pomocí kterého lze hodnotit druhé, nýbrž je cílem cesty, na které křesťanské společenství kráčí ke svému Pánu.

Ježíš rozšiřuje obzor svým podobenstvím o nemilosrdném služebníku. Vysvětluje, proč máme povinnost projevovat odpuštění bezmezně. V Petrově otázce a v jednání nemilosrdného služebníka je pohled zúžen a zaměřen na vztah: já a můj dlužník. Proč bych si měl stále znovu a znovu nechat líbit křivdu? Ježíš přivádí k úvaze o Bohu a odpuštění, které jsem již od Boha obdržel. Je zde takto vyjádřen vztah: Bůh, já jako dlužník Boha a můj bližní, který mi něco dluží. Podobenství chce ozřejmit, jakými dlužníky jsme vůči Bohu a jak milosrdně se k nám Bůh chová. Na tomto pozadí je patrné, jak je třeba hodnotit nemilosrdné jednání vůči bližnímu, který něco dluží.

Podobenství o nemilosrdném služebníku (Mt 18,23-35) je stereotypně uspořádané. Po úvodní formulaci (Mt 18,23) následují tři scény (Mt 18,24-27.28-30.31-34), které tvoří paralelní strukturu. Každá scéna začíná popisným vyprávěním (Mt 18,24-25.28.31), po kterém následuje přímá řeč (Mt 18,26.29.32-33). Scény pak končí informací o tom, co učinil věřitel se svým dlužníkem (Mt 18,27.30.34).

Překvapivý kontrast mezi pánovou velkodušností vůči služebníkovi (Mt 18,27) a nemilosrdným jednáním služebníka vůči spoluslužebníkovi (Mt 18,30) připravuje dramatické završení podobenství v konečném dialogu mezi pánem a jeho služebníkem, ve kterém pán vyzývá svého služebníka, aby sám posoudil své špatné jednání (Mt 18,32-33). Závěrečné odsouzení nemilosrdného služebníka (Mt 18,34) je dokladem toho, jak bude nebeský Otec jednat s těmi učedníky, kteří ze srdce neodpustí svému bratru (Mt 18,35).

První část podobenství vypráví o králi a jeho dlužníkovi. Dluh je obrovský. Dlužník je zcela neschopen tento dluh splatit. Kdyby pán trval na vyrovnání dluhu tím, že by ho vymáhal, dlužník by ztratil vše, co tvoří jeho život. Pán by si vzal jako záruku jeho vlastní osobu, jeho svobodu, jeho rodinu, jeho majetek. To vše by ztratil a dostal by se tak do nedozírné bídy. Kdyby pán nechal vládnout spravedlnost, byl by dlužník nezachranitelně ztracen. Se zřetelem k tomuto osudu prosí dlužník pána o odklad splacení. Pán ví o zoufalé situaci svého služebníka a má s ním soucit. Nedává mu vyžádaný odklad ke splacení, nýbrž mu odpouští celý dluh. Tím je nejen služebníkovi zrušen dluh, ale stává se svobodným a je mu navrácen život, který se ocitl v nebezpečí skrze pohromu, jež mu hrozila. Měla by ho naplnit bezmezná vděčnost vůči pánovi, měl by být připraven následovat pánův příklad a měl by být milosrdný (srov. Mt 5,48; 18,33).

V druhé části podobenství (Mt 18,28-30) se setkává omilostněný služebník se svým spoluslužebníkem, který mu dluží nepatrnou částku. Jedná se asi o pětistý tisící díl dluhu, který mu pán prominul. Takto vidí Ježíš vztah mezi dluhem, se kterým se nacházíme před Bohem, a dluhem, který máme u svých bližních. Služebník zapomněl na vše. Jeho chování je zcela v rozporu s jednáním, které zakusil od svého pána. Bezcitně a bezohledně chce vymáhat dluh od svého dlužníka. Obořil se na něj a začal ho škrtit. Nereaguje na prosbu, která zní stejně, jak zněla jeho prosba. Neposkytuje svému dlužníkovi ani odklad. Chopí se hned nejostřejšího prostředku a nechává svého dlužníka uvrhnout do věznění. Nevidí druhého člověka, nýbrž pouze dluh. Proto odpírá odpouštění.

Poslední část podobenství (Mt 18,31-34) opět vyjevuje krále a jeho dlužníka, který jednal nemilosrdně. Stejný král, který byl předtím plný soucitu, je nyní plný hněvu. Připomíná svému služebníkovi odpuštěný dluh a povinnost projevovat milosrdenství, které sám zakusil. Dal ho uvrhnout do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. Svým nemilosrdným jednáním pozbyl dlužník veškerou udělenou milost. Takto jedná Bůh s těmi, kteří ze srdce neodpustí. Vyprávění dochází svého vrcholu v Božím potrestání (18,35). Na druhé straně je třeba mít v patrnosti, že Bůh je tím, kdo se svým milosrdným jednáním představuje jako původce takového jednání.

Z podobenství je zřejmé, že vztah mezi králem resp. pánem a služebníkem představuje vztah mezi Bohem a člověkem, zatímco vztah mezi služebníkem a spoluslužebníkem zrcadlí mezilidský vztah. Tato skutečnost není dána pouze velikostí dlužných částek, ale také rozdílností ve způsobech, jak se žádá o strpení při vyrovnávání účtů.

Podobenství mluví samo za sebe a nepotřebuje žádné podrobné vysvětlování. Z textu možná vyvstává otázka: Je možné, aby člověk podle tohoto podobenství žil? Je možné být neustále připraven odpouštět a zříkat se vlastního práva na spravedlnost a nechat tak vládnout milosrdenství?

Všichni křesťané žijí z neuvěřitelného milosrdenství, které bylo uděleno služebníkovi od pána. Všichni křesťané žijí z bezmezného Božího odpuštění, které se zříká potrestání hříšníků a které odnímá vinu hříšníkům ve svém svrchovaném milosrdenství. V Ježíši se toto Boží milosrdenství stalo skutečností.

Podobenství vyjevuje jak nezbytné je odpuštění: Nemilosrdnému je odepřeno milosrdenství (srov. 5,7; 6,14n; Sir 28,1-7). Podobenství je výzvou: milosrdenství není pouze nějakým chováním ve výjimečných situacích, ale má být trvalým postojem člověka, který si je vědom toho, jak nekonečně je Bohem obdarován.

My lidé máme sklon pamatovat si urážku, pohrdání, ošizení – veškeré bezpráví a veškeré újmy, které zakoušíme od svých bližních. Toužíme po vzájemném vyrovnání a vracíme se k utrpěnému bezpráví. Seznam provinění druhých lidí se může zarýt hluboko do srdce a otrávit mnoho vztahů. Protože je odpuštění často tak obtížné, Ježíš se k němu tak často vrací. V našem jednání vůči našim dlužníkům a viníkům nesmíme nikdy zapomenout na náš vztah k Bohu. Vděčnost za odpuštěnou vinu, příklad Božího milosrdenství a jeho trest za nemilosrdné jednání by nás měly přimět, abychom dokázali odpustit svým bližním z celého srdce.

Pouze schopnost neustále nabízet milosrdné odpuštění může uchránit křesťanské společenství od ztráty totožnosti. Největším tajemstvím lásky, které má charakterizovat Ježíšovy učedníky, je totiž schopnost odpouštět.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3