Mt 2,13-23

Petr Mareček

 

Poslední část prvních dvou kapitol Matoušova evangelia o Ježíšově dětství popisuje tři události: útěk Ježíšovy rodiny do Egypta (2,13-15), vražedné násilí Heroda vůči betlémským dětem (2,16-18) a návrat Ježíšovy rodiny do Palestiny (2,19-23). Děj začíná a končí na území Izraele, což tvoří rámec perikopy. Všechny tři části obsahují biblické citace o naplnění proroctví (2,15.18.23). Dalším vůdčím motivem celého vyprávění je postava anděla, který se zjevuje Josefovi ve snu, aby mu zjevil Boží vůli. V první části dostává Josef příkaz, aby vzal dítě a jeho matku a uprchl do Egypta (2,13). V třetí části pak je mu nařízeno, aby vzal dítě a jeho matku a šel do země izraelské (2,20). Oba andělovy příkazy jsou doplněny odůvodněním: „neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil“ (2,13); „neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život“ (2,20). Je tedy zřejmé, že první a třetí část perikopy postupuje souběžně, avšak ve významovém protikladu: první vypráví o odchodu z Izraele, poslední pak o návrat do izraelské země. Tématickým a strukturálním jádrem úryvku je popis Herodova vražedného násilí, jež bylo vyvolané mudrci, kteří se nevrátili do Jeruzaléma.

Dítě je křehkou bytostí, která je bezmocná a jejíž život může být ohrožen. Nemůže se bránit, ani prosadit. K tomu, aby mohlo žít, potřebuje péči a pomoc. Tím více potřebuje účinnou a moudrou ochranu, aby mohlo přežít v nebezpečí. Nesčetné děti se staly obětí vlastní neschopnosti bránit se. Též dítě Ježíš zakouší toto nebezpečí. Herodes po něm pátrá, aby ho zničil (2,13). Celý úryvek je charakterizován skutečností, že životu dítěte hrozí nebezpečí – zároveň hrozí nebezpečí celé misijní činnosti – další charakteristikou je Boží ochrana. Text však neobsahuje nic z románového slohu: události jsou popsány střídmě, ve stylu kroniky. Hrozba nutí k útěku do Egypta (2,13-15); zabití dětí poukazuje na skutečnost, jak byla hrozba smrtelně nebezpečná (2,16-18). Herodova smrt ruší nebezpečí a umožňuje návrat do vlasti (2,19-21). Avšak strach z Herodova syna Archelaa přiměl Josefa k tomu, že se usadil s dítětem v Nazaretě (2,22n).

Po smrti Heroda Velikého v roce 4 př. Kr. bylo totiž jeho království rozděleno na tři části. Herodes Antipa dostal do správy území Galileje a Pereje, Archelaus spravoval Judsko, Samařsko a Idumeu a jejich nevlastní bratr Filip obdržel panování nad oblastmi na východ od Galilejského jezera. Archelaus měl titul „etnarchy“, avšak lidově byl nazýván „králem“. Byl znám jako velký diktátor. Podle svědectví židovského historika Josefa Flavia (Bell. II,VI,2 § 89) se jedna židovská delegace odebrala od Říma, aby protestovala proti jeho nástupu na trůn, který byl doprovázen masakrem tří tisíc občanů. Archelaus ve své krutosti pokračoval tak dlouho, dokud se jeho počínání nestalo nesnesitelným a byl sesazen Římem v roce 6 po Kristu.

Herodova touha po zabití „Ježíše – židovského krále“ je zmařena Boží ochranou, která se neprojevuje žádným zvláštním způsobem. Útěk a rozumná úvaha nad situací zachraňují život dítěti. Josef je Božím nástrojem, který pečlivě naslouchá Božímu vedení a všemi silami se snaží zachránit život dítěte. Podle Boží vůle jde Ježíš do Egypta a posléze do Nazareta. Tím vším se naplňuje Boží plán (2,15.23).

Josef dostává od Boha pověření chránit a opatrovat Marii a dítě (1,20n); přijímá tento úkol s poslušností (1,24n). Od té chvíle je v jejich službách. Co má dělat, se vyjevuje zvláště u příležitosti ohrožení dítěte. Tři nařízení, jež dostává od Boha, jsou povely, navozené situací (2,13.20.22). Příkaz je ve skutečnosti pojatý již v okolnosti. Vyjadřuje, co je požadováno pro dobro dítěte. Josefova činnost je definována jako chování vynucené situací pod vedením Božím. Každému příkazu odpovídá provedení, které je formulováno shodným způsobem, téměř doslovným (2,14.21.23). Josef poslouchá Boha doslovně. Nejvyšším zákonem jeho života je Boží vůle, která mu svěřila toto dítě. Neexistuje pro něj myšlenka vlastního prospěchu, bere na sebe veškeré námahy a útrapy, dává se do služeb života dítěte. Bůh je tím, kdo všechno řídí, a Josef je tím, kdo je zcela podřízen. Josef slouží Bohu k ochraně svého Syna.

Dítě je vždy uvedeno zároveň se svou matkou (2,13.14.20.21). Její jméno však není zmíněno. O Marii se hovoří nikoli pro ni samotnou, ale pro mateřskou službu, kterou vykonává a na které závisí život dítěte. Zatímco Josef má pověření chránit život dítěte před vnějším nebezpečím, Marii je svěřen úkol mateřské péče o růst dítěte. Josef a Maria mají různé úkoly, avšak ve středu jejich života je služba Ježíšovi; služba, která nezahrnuje nic zvláštního, ale je zcela normální. Bůh poslal svého Syna jako dítě, stejně jako všechny děti je ohroženo mnoha způsoby a je závislé na mnoha službách.

Herodovo chování stojí v úplném protikladu k jednání Marie a Josefa. Marie a Josef chrání dítě a starají se o ně, Herodes na druhé straně se je snaží zničit, neboť cítí, že je ohroženo jeho kralování – nově narozeným židovským králem (2,2). Jako pastýř se stará o své stádo, tak se má král starat o svůj lid (2,6). Herodes se proviňuje vůči svému lidu tím, že nechává zabíjet děti. Aby zabil toho, kterého hledá, volí nejjistější způsob – a způsobuje tak vraždění dětí. Stejně jako všichni mocní se řídí pouze svým osobním cílem a nehledí na nevinné lidi.

Josef Flavius popisuje obšírně kralování Heroda Velikého ve svých spisech. Zmiňuje se o jeho hrůzných zločinech, které je možné srovnat s vražděním chlapců. Vypráví se, že v době, kdy ležel na smrtelné posteli ve svém letním paláci blízko Jericha, nařídil, aby přední mužové města byli popraveni v okamžiku jeho smrti – aby se tak pojistil, že bude dostatečný počet truchlících při jeho pohřbu (Ant. XVII,6,5). O Herodově krutosti je známo mnoho dalšího. Nechává zabít své syny Alexandra a Aristobula (Ant. XVI,9,7) společně s jejich matkou Mariamne (Ant. XV,7,4-7). Povraždění dětí v Betlémě a jeho okolí, i když není zmíněno Josefem Flaviem, odpovídá tedy krutosti jeho jednání.

Herodův příkaz povraždit všechny chlapce v Betlémě a celém okolí ve stáří do dvou let, jenž je vyvolán mudrci, kteří ho oklamali (2,16), je chápán v perspektivě Matoušova evangelia jako část Božího plánu, který byl ohlášen již ve Starém zákoně u proroka Jeremiáše (31,15). V citovaném Matoušově textu popisuje prorok Jeremiáš Ráchel, Jakubovu manželku a matku dvanácti patriarchů, jak naříká a oplakává své děti, jež jsou deportovány do Egypta. Ve skutečnosti se však tento výjev v textu proroka Jeremiáše nachází v kontextu radostného poselství osvobození lidu, který se může konečně vrátit do vlasti (srov. Jer 31,1-14). Stejným způsobem nepřihlíží Matoušovo evangelium k původnímu kontextu poselství spásy pouze zdánlivě, když vysvětluje smrt chlapců: povraždění nemluvňat, i když je hrozné a nespravedlivé, je viděno Matoušem jako naplnění onoho volání, které předchází definitivnímu poselství spásy, jež se uskutečnilo v Ježíši Kristu.

Evangelista chápe Ježíšovo putování do Egypta a pak do Nazareta jako naplnění Božího plánu. Výrok proroka Ozeáše – „z Egypta jsem povolal svého syna“ (11,1) – se vztahuje původně k odchodu Izraele z Egypta. Ježíš, který je Synem Božím (3,17), vystupuje v roli izraelského lidu. Citace je nyní vztažena Matoušem na Ježíše („můj syn“) a poukazuje nejen na možný Ježíšův návrat z Egypta, nýbrž je rovněž náznakem předpovědi konečného osvobození, které zažije nový Izrael skrze Ježíše.

Výraz „bude nazván Nazaretský“ se neobjevuje u žádného z proroků a ani Matouš nezmiňuje konkrétního proroka, avšak mluví v množném čísle o „prorocích“. Věta poukazuje především na to, že Ježíš jako člověk pochází z Nazareta. Může se zde jednat o narážku na text Izajášův text (11,1), kde se ohlašuje, že výhonek vypučí z kořene Jesse jako Vládce pokoje, plný Ducha a spravedlnosti. Narážka by se též mohla týkat Jeremjášova textu (23,5; 33,15), kde je očekávaný spravedlivý a moudrý král jako výhonkem Davidovým. Stejně jako titul „Kristus“ na začátku Matoušova vyprávění o Ježíšově dětství, tak i tato narážka na jeho konci poukazuje na mesiánské Ježíšovo poslání. Výraz „bude nazván Nazaretský“ je však možné chápat též v souvislosti s textem knihy Soudců: „ten chlapec bude od mateřského života Boží zasvěcenec, hebrejsky nazír“ (Soud 13,5). Text se zmiňuje o Samsonově povolání být „nazírem“, členem skupiny přísného asketismu a zasvěcení ve starém Izraeli. Matouš mohl využít slovní hříčky k vyjádření Ježíšovy oddanosti jeho mesiášskému poslání.

Ti, kteří jsou „znepokojeni“ Ježíšovým příchodem, činí všechno pro to, aby ho zničili. Božími nástroji jsou lidé, kteří jsou vyzváni ke službě tomuto dítěti. Tato událost vyjevuje význam přítomnosti Josefa a Marie pro dítě – Ježíše.

Úryvek, vyprávějící o útěku do Egypta a návratu do Izraele, má koneckonců rovněž vysvětlit, proč Ježíš nezůstal v Betlémě, ale se přestěhoval do Galileje, na území, kde uskuteční hlavní část své misijní činnosti (Mt 4,12-19,1). Mesiáš tedy nezačíná svou činnost na místě, kde se očekávalo naplnění mesiánských proroctví – v Judsku a Jeruzalémě, kde bylo sídlo politické židovské moci, ale v Galileji, kde se je možné setkat se s představiteli více ras a národů (Mt 4,12-17).

 

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3