Mt 22,15-21

Věra Doubková

 

V neděli uslyšíme při slavení eucharistie úryvek z 22. kapitoly Matoušova evangelia. Chceme-li do tohoto evangelia hlouběji proniknout, musíme si připomenout některé základní údaje. Podle tradice se Matoušovo evangelium připisuje bývalému celníkovi Matoušovi. Text se z velké části opírá o Markovo evangelium, které slouží jako určitá osnova. Matouš své evangelium člení podle pěti Ježíšových řečí, které jsou vždy ukončeny formulí „když Ježíš dokončil tato slova“ (kap. 5-7; 10; 13; 18 a 24-25). Počet pět vychází z počtu Mojžíšových knih, které tvoří Mojžíšův Zákon.

Matoušovo evangelium bylo sepsáno pravděpodobně v Sýrii – v osmdesátých letech prvního století. Bylo určeno křesťanům, kteří pocházeli ze židovství, proto nemusely být židovské zvyky ani hebrejské výrazy vysvětlovány – na rozdíl od Markova evangelia.

Po stručném úvodu se podíváme, kam evangelista příběh zasazuje. Náš úryvek předchází několik  podobenství (21,23 – 22,14): podobenství o dvou synech, o zlých vinařích, o hostině a o svatebním šatu. Pak následují čtyři příběhy, ve kterých se Ježíš pře se svými protivníky v chrámě, a vždy odchází jako vítěz. Ve 15. verši se dovídáme, že protivníci chtěli Ježíše chytit do léčky, ale o kus dál – ve 46. verši – se do léčky chytli sami saduceové a nedokázali Ježíšovi odpovědět. 22. kapitola, ze které pochází náš úryvek, chce ukázat, že jakoukoli léčku a nástrahu dokáže Ježíš odhalit.

Podívejme se nyní podrobněji na jednotlivé verše.

Tehdy farizeové šli a radili se, jak by Ježíšovi nějakým slovem nastražili léčku. Poslali za ním své učedníky s herodiány.

Už z 12. kapitoly víme o usnesení farizeů proti Ježíšovi. Farizeové chtěli Ježíše „vtáhnout“ do léčky. Jako první posílají k Ježíšovi farizeové „své učedníky“ – společně s herodiány. Skutečnost, že farizeové žádné „učedníky“ neměli, Matouše nezajímá. Nevěnuje ani pozornost tomu, kdo byli „herodiáni“ a co si mysleli o placení daní císaři.

Matoušův záměr nám chce na jedné straně ukázat zlomyslné jednání farizeů proti Ježíšovi a na druhé straně jejich ztroskotání a Ježíšovo vítězství.

Učedníci s herodiány řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka. Pověz nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“ Ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: „ Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz daně!“ Podali mu denár. Od jim řekl: „čí je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“

Všimněme si, jak chytře začali farizeové svůj rozhovor s Ježíšem. Na prvním místě dlouze chválí Ježíšovu osobu. Mají pravdu. S pochvalou můžeme souhlasit. Ježíš skutečně učil Boží cestě podle pravdy. Ale nezní chvála z úst farizejských poslů jako výsměch? Zeptali se „mistra“ velmi lstivě, zda je dovoleno odvádět císaři daně. Jejich otázka zaznívá jako skrytá výzva, aby se vyslovil proti placení daní. Jestliže Ježíš odpoví záporně, obviní ho farizeové u římských úřadů jako buřiče. Odpoví-li „ano“, poštve tím se proti sobě židovský lid. Může si tedy Ježíš vůbec vybrat?

Ale Ježíš stojí velmi jistě před svými protivníky. „Rozpoznal“ jejich léčku a moudře odpovídá. K odpovědi použil Ježíš minci jako názornou ukázku. Požádá farizeje, aby mu ukázali římský denár. Evangelista Matouš nazývá minci „peníz daně“ – peníz, kterým se má platit daň. Každý si může dosadit svou vlastní měnu.

Potom se Ježíš ptá na obraz a nápis na minci. Tehdy byl znám v Palestině Tiberiův denár, na jedné straně mince byla vyobrazena císařova hlava, na druhé se nacházel obraz císařovy matky Lívie jako bohyně míru, pokoje. Už sama mince dokazuje, že v krajině vládne ten, kdo je na ní zobrazen. Proč Ježíš použil tohoto příkladu? Asi proto, že se farizeové snažili předstírat svou důslednou víru, přestože politickou pravomoc císaře dávno uznávali.

Tu jim Ježíš řekl: „ Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři.

Ježíšova výzva dát císaři, co mu náleží, nebyla pro farizeje žádným překvapením. Ježíš je vyzývá pouze k tomu, co už dělali. Svůj výrok nezdůvodňuje. V příběhu chybí jakákoli zmínka o ustanovení císařské moci Bohem. S tímto pojetím se setkáme v listu Římanům (13,1): Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Schází také biblické odůvodnění povinnosti platit daně. Proto nemá první část Ježíšovy odpovědi rozhodující váhu. Potvrzuje pouze to, co farizeové již dávno dělali.

Samozřejmě to neznamená, že by výzva – platit císaři daně – nebyla myšlena vážně. Ježíš chce buď říci, že on sám – jako člověk, který stále putuje – nevlastní žádný denár, a proto se ho otázka placení daní vůbec netýká. Nebo chce formulovat odpověď ironicky: jestliže farizeové uznávali císaře, měli přece také platit daně. Tím však není vyčerpána Ježíšova odpověď na položenou otázku. Přichází dodatek: co je Boží, odevzdejte Bohu.

Kdyby Ježíš jednoduše odpověděl na počáteční otázku slovy: zaplaťte daně a neptejte se tak lstivě – vždyť u sebe máte peníze na zaplacení daně! – nevynikl by zlý úmysl farizeů (v 18). Ježíš byl z tohoto pohledu řádným občanem. Proto byl stejného názoru jako farizeové: císaři se má platit daň. Ale tato záležitost není zde vůbec rozhodující.

Ježíšova odpověď pokračuje.

Co je Boží, odevzdejte Bohu.

Výzvu dát Bohu, co mu patří, připojuje Ježíš s naprostou samozřejmostí. Tento požadavek se nachází na konci odpovědi, je nejdůležitějším sdělením. V našem příběhu tedy nejde o Ježíšův vztah k císaři. Výzva dát Bohu, co mu náleží, je zcela přesně nasměrována. Pro tehdejšího věřícího Izraelitu byl Bůh někým, kdo „si podmaňuje národy a podrobuje krále“ (Iz 41,2). „Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí“ (Ž 24). Bohu patří všechno, obloha a země, všichni lidé a samozřejmě také všechna království a všichni císařové. S tímto vědomím musíme číst náš příběh.

Ježíš nechce přidat k příkazu platit daně ještě jeden dodatečný příkaz. Spíše jde o poslušnost či pokoru vůči Bohu. Bůh si klade neomezený nárok na člověka, kterým pojímá všechny oblasti života. Příkaz platit daně leží na zcela jiné rovině.

Když to slyšeli, podivili se, nechali ho a odešli.

Nyní již lépe známe farizeje a jejich úmysly ve vztahu k Ježíšovi. Víme, že jejich zdánlivá spravedlnost je nedostatečná. V 5. kapitole Matoušova evangelia říká Ježíš (5,20): Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.

Ježíšova poslední věta farizeům nám může připadat výhružná. Farizeové se přece ptali jen na císaře a ne na Boha.

Svou závěrečnou poznámkou vytváří Matouš nejen přechod k následujícímu sporu, ale tato slova znamenají především Ježíšovo vítězství nad nepřáteli, kteří proti němu nic nezmohli.

Pokusme se nyní o závěr. Co chce Ježíš říci tímto příběhem? Mají se platit daně, či nemají? Ježíš si nemyslí, že polovina člověka patří císaři, tedy věci materiální a vnější. Nedomnívá se, že Bohu patří duchovní, osobní nebo vnitřní stránka člověka. Vůbec nechce vyzdvihovat oprávněnost placení daní nebo poslušnost vůči státu jako zvláštní Boží příkaz. Spíše chce říci: „peníze můžete dávat vašemu císaři – je to jeho území – ale Bůh je Pán.“

Ježíšův výrok nechce zakládat dvojí řád – s vlastními právy ve státě a církvi. Jeho výrok staví císařovy zájmy daleko za zájmy Boží. I v dnešní době jsou daně pro většinu lidí nemalou „zátěží“. Člověk nebude asi nikdy spokojen s výší daní. Proto je nutné mít stále na paměti, že i když se platí daně vládní autoritě, celý člověk vždy náleží Bohu.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3