Mt 3,1-12

Petr Mareček

 

Zcela bez dalšího bližšího určení začíná perikopa formulací „Za těch dnů“ (3,1). Matouš tedy projevuje malý zájem o historické údaje, jak je to zřejmé z celého jeho evangelia. V tomto je nám dáno upozornění, jak správným způsobem číst toto evangelium. Matoušovi jde vždy nejprve o záležitost- nikoli o dějinné jednotlivosti, pestrobarevné události – nýbrž o její vnitřní význam, její smysl, její výpověď o Bohu a Ježíši Kristu. Evangelista ji zvěstuje především kvůli víře svých posluchačů. Všechno, co v Matoušově evangeliu čteme, je především svědectvím víry – vzniklo z víry a je určeno pro růst naší víry.

Matouš zde zmiňuje Jana Křtitele poprvé. Jeho přestavení je však provedeno takovým způsobem, jako by byl již dávno známou postavou. Na rozdíl od Lukáše (srov. Lk 1,5-25.29-80) nevypráví Matouš nic o jeho původu. Je zde uveden vlastním jménem „Jan“ s příjmením „Křtitel“. Každému je jasné, o koho jde, neboť jeho vystoupení otřáslo hluboce dobou.

Jan Křtitel kázal v judské poušti. Judská poušť byla kamenitým územím mezi judskou hornatinou a propadlinou řeky Jordánu s Mrtvým mořem. Jeho hlas se nemísí s hlukem a tlacháním městských ulic, nýbrž zaznívá zdálky jasně a nerušen. Poušť je prostorem čistoty a prázdnoty. Nic nepřekáží pohledu k nebi, žádný strom, žádný dům, žádná zeď. Nic nestojí v cestě k Bohu a nic nebrání v naslouchání jeho slovu. Období putování pouští je podle proroka Ozeáše příkladným časem spásy: „Jak hrozny na poušti našel jsem Izraele, jak první plody fíkovníku, ty nejranější, spatřil jsem vaše otce“ (Oz 9,10). Z pouště přijde spása, jak praví Izajáš: „Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky.“ (Iz 43,19; srov. 41,18-20). V Ježíšově době se z pouště očekává Mesiáš: „řeknou vám: Hle, je na poušti…“ (Mt 24,26).

Poselství Jana Křtitele je tak stručné a tak velké, jak jen je to možné. Obsahuje dvě věty: první zní: „Čiňte pokání“. Podle tohoto zvolání je možné poznat, že se jedná o proroka. Výzva: „obraťte se!“ nebo „napravte se!“ se neustále opakovala z úst proroků jako předávaná pochodeň volající po návratu k Bohu. U proroka Ezechiela tato výzva vrcholí ve spojení se zaslíbením života: „Obraťte se a odvraťte se ode všech svých nevěrností a vaše nepravost vám nebude k pádu. Odhoďte od sebe všechny nevěrnosti, jichž jste se dopouštěli, a obnovte své srdce a svého ducha. Proč byste měli zemřít, dome izraelský? Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se tedy a budete žít!“ (Ez 18,30-32). Putování, které vede ke smrti, má vyústit k životu. V tomto smyslu je třeba chápat též výzvu Jana Křtitele. Jde o život nebo smrt, o záhubu nebo spásu. Tehdy i nyní.

Druhá věta Janova poselství: „neboť se přiblížilo království nebeské“ je ve formě odůvodnění. Nikdy předtím žádný prorok výzvě k obrácení nepřipojil takovéto zdůvodnění. Proroci hrozili Božím soudem, propuknutím Božího hněvu a dnem odplaty: „Což není den Hospodinův tmou, a ne světlem, temnotou bez jasu? (Am 5,20). Před tímto dnem se nachází každý člověk stejně jako Amos. I Janovo kázání vyzývající k pokání počítá s Hospodinovým dnem (Mt 3,7-10). Přesto však na začátku jeho poselství se objevuje výraz „nebeské království“, jenž zaznívá jasným a radostným tónem plným naděje. Ohlašuje zbudování Božího království na celém světě po všechny časy, skvělý Boží triumf na konci dějin, blaženost a radost všech, kdo patří Bohu.

Jan Křtitel má tedy za úkol ohlašovat výzvu ke konání pokání. Kazatelé vyzývající k pokání nejsou oblíbeni. Člověk slyší mnohem raději, když je utvrzen ve svém jednání a ve svých postojích. Člověk vůbec nerad slyší, že něco špatně udělal a že se má změnit. Kazatelé vyzývající k pokání žijí nebezpečný život. Riskují neoblíbenost a odmítnutí nebo dokonce něco ještě horšího: uvěznění či smrt (srov. Mt 14,3). Jan Křtitel vyžaduje obrácení, návrat k Bohu, respekt před Bohem a před jeho vůlí. Lid žije v hříchu, v odporu vůči Bohu a v neposlušnosti vůči němu. Potřebuje odpuštění hříchů. Avšak tohoto smíření s Bohem může dosáhnout pouze tehdy, když se obrátí. Když lid přijímá Janův křest, vyznává, že potřebuje odpuštění a že je rozhodnut k obrácení. Jen takto bude lid připraven na příchod Pána a uvidí jeho spásu.

Stejně jako je Jan kazatelem vyzývajícím k pokání, je rovněž radostným poslem. Tím, že vyzývá k přípravě na příchod Pána, ohlašuje zároveň, že nastává jeho příchod. Obrácení je však něco zcela jiného než sebetrýznění, má svůj význam a cíl, znamená obrácení se k Bohu, připravenost přijetí Boha. Jan na to připravuje. Zde se nelze obejít bez přípravy. Jedná se však o přípravu pro Pána, který přichází jako zachránce a který přináší spásu.

Jan Křtitel tedy přichází jako kazatel vyzývající k pokání a jako posel s radostným poselstvím. Dává lidu zcela důrazně na vědomí, že vůle k obrácení se musí účinně uskutečnit v ovoci obrácení (Mt 3,8). Ohlašuje silnějšího, který přichází, a oznamuje, co smí od něho očekávat (Mt 3,11-12). Veškeré jeho snažení je soustředěno na to, aby nabádalo a burcovalo k přijetí radostného poselství, které chce sdělit. Jeho jediným přáním je, aby připravil lid na přijetí spásy, která přichází v Ježíši Kristu.

Matouš věnuje zvláštní pozornost způsobu, jakým je Jan přijat (3,5-6). Mohutné zástupy přicházejí přijmout Janův křest a takto vyjadřují svůj úmysl změnit život. Farizeové a saduceové jsou odmítnuti (3,7). Tyto dvě židovské skupiny, farizeové, světští reformátoři, kteří kladli důraz na věrnost Zákonu, a saduceové, konservativní aristokracie, z jejíchž řad byli vybíráni kněží pro chrámovou službu, se stali hlavními Ježíšovými oponenty v Matoušově evangeliu. Ačkoliv historicky byly tyto dvě frakce často mezi sebou v křížku, evangelista je spojuje dohromady, aby tak znázornil opozici židovských vůdců vůči Ježíšovu poselství.

Jan Křtitel je odsuzuje pro stejné selhání, za které je obviní též Ježíš (srov. kap. 23). Jsou pokrytci, domáhající se toho, že činí pokání, ale selhávají v ukazování ryzosti svého obrácení a života dobrých skutků. Strojeně ukazují na svoji příslušnost v Božím vyvoleném lidu, ale zapomínají, že věrnost je jediným poutem, které spojuje člověka s Bohem, nikoli rasa nebo příslušnost k společenské skupině. Výzva k obrácení se týká odpovědnosti. Ti, kteří odpoví, budou žít nový život. Ti, kteří se odvrátí nebo se budou přetvařovat, budou čelit soudu. „Sekera už je na kořeni stromů“ (3,10).

V celém evangeliu bude ukázán dokonalý obraz toho, čím učedník nemá být v podobě saduceů a především farizeů. Je potřeba mít na mysli, že Matoušův záměr nebyl podrobit zničující kritice tyto židovské vůdce, ale varovat křesťanské čtenáře před přejímáním takových postojů, které evangelium tak jasně a příkladně znázornilo.

Janovo poselství zaznívá jasně: „Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání“ (Mt 3,8). Ovoce obrácení je zcela nezbytné a nemůže být odsunuto. Velice silnými slovy promlouvá Jan Křtitel k lidem, kteří jsou ochotni obrátit se. Přichází k němu, protože berou vážně jeho zvěst a chtějí přijmout jeho křest. Jim říká, že dobrá vůle nestačí, ale že je třeba ovoce, skutků, které budou následovat. Bůh chce tyto činy. Kdo je promešká, propadne Božímu hněvu (Mt 3,7) a ohni (Mt 3,10). Slovy o „Božím hněvu“ je vyjádřeno lidským, obrazným způsobem, jak velice je Bůh rozhněván, tj. jak velmi je proti Boží vůli, když se neuskuteční tyto činy. S celou rozhodností své vůle trvá Bůh na účinném obrácení. Samozřejmě, že se srdce musí obrátit a přilnout zcela k Bohu. To však nesmí zůstat jen ve vnitřní, duchovní oblasti. Musí to být zřejmé též v jednání navenek. Tomuto jednání člověk nemůže uniknout výmluvami a omluvami. Nepomůže ani odvolávání se na Abrahámův původ, jež chce být první výmluvou Janových posluchačů. Každá doba bude mít své vlastní výmluvy a vytáčky. My jsme spíše nakloněni sami se odvolávat na Boha: Není snad připraven, a to stále připraven odpustit? Nemusí nás přece nakonec přijmout takové, jací jsme? Neznamená jeho dobrota, že je s námi spokojen? Je zajisté správné, že Bůh ve své dobrotě a milosrdenství je stále připraven nám odpustit a že nikdo z nás nemůže před ním obstát se svými činy a výkony. Zároveň však platí, že nemůžeme zneužívat Boží dobrotu a že se máme orientovat s veškerým nasazením na Boží vůli. Bůh chce naši činnost. Tato činnost nesmí být odsunuta, neboť sekera je již připravena a každý strom, který nenese dobré ovoce bude vyťat. Nemůžeme jen podle svého nakládat s dobou života. Musíme být vždy připraveni, a proto stále usilovat o ovoce obrácení.

K velikosti Jana Křtitele náleží, že své místo správně hodnotí. On přichází z Božího pověření a vystupuje s velkou rozhodností. Dělá na lid takový dojem, že se lidé začínají domnívat, že on by mohl být konečným nositelem spásy, Mesiášem. Jan Křtitel k tomu dodává, že je jen předchůdce a jasně odkazuje na toho, který přichází po něm. Tento Přicházející jej nesrovnatelným způsobem přesahuje. Jan Křtitel se necítí být hoden poskytnout tomuto Přicházejícímu ani nejnižší službu otroka. Velký prorok dává vytušit něco z Ježíšovy velikosti. Jan Křtitel vidí Ježíšovo působení dvojím způsobem: křtí Duchem svatým a ohněm; shromáždí pšenici a plevy spálí. Ježíš má moc sdělovat to nejvyšší a nejhodnotnější, Ducha, nepomíjející Boží sílu, opačný pól veškeré bezmocnosti, slabosti a pomíjivosti. Kdo není připraven pro životodárného Ducha, bude pokřtěn ohněm, jenž ničí život. Bere k sobě k věčnému společenství pšenici, tj. ty, kteří odpovídají měřítku jeho dobroty. Nalézá ty druhé, kteří byli shledáni příliš lehcí a bezcenní ve věčném odloučení a trýzni.

Jan nemůže ohlašovat žádnou levnou spásu, která by závisela na tom, zda člověk chce nebo nechce, zda je patřičně vyzbrojen nebo není, zda se připraví nebo ne. Bůh daruje spásu, nevnucuje ji ale nám lidem proti naši vůli nebo našemu postoji. Protože však Jan Křtitel ví o významu Ježíšova příchodu, protože ví, že jde o všechno, co může být získáno a ztraceno, proto je hlasatelem radostného poselství a zároveň kazatelem vyzývajícím k pokání.

 

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3