Mt 5,13-16

Petr Mareček

 

O 5. neděli v mezidobí uslyšíme několik dalších veršů Matoušova evangelia. Pocházejí z velké Ježíšovy řeči, zvané Horské kázání.

Poslední blahoslavenství platí pro ty, kteří jsou pronásledováni pro spravedlnost (Mt 5,10). Právě toto blahoslavenství Ježíš opakuje a adresuje přímo svým učedníkům, kteří jsou bezprostředně v jeho blízkosti, a zástupům, které mu naslouchají (Mt 5,1): „Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně“ (Mt 5,11). Když se učedníci budou držet Ježíše, když budou hledat spravedlnost a ve svém jednání se budou řídit jeho programem, ohlašuje jim předem negativní reakce, které je potkají od jejich okolí. Jak mají odpovědět? Každý člověk si váží souhlasu a uznání. Mají se snad přizpůsobit svému okolí, aby jím byli přijati? Mají se omezit na okruh stejně smýšlejících, aby se vystříhali jakéhokoli sváru? Jim – a všem křesťanům – , kteří jsou stále znovu pokoušeni vzdát se svébytnosti a přizpůsobit se okolí nebo se uchýlit do ústraní za zavřené dveře, Ježíš předkládá úkol být solí země a světlem světa. On, který sám mluví otevřeně a upřímně z hory, je chce mít jako město na hoře. I když musí počítat s potupami (Mt 5,11), je to jejich úkol, kterého se nemohou zříci, aby tak vzdali chválu nebeskému Otci (Mt 5,16).

Po mnoha obrazných znázorněních, jež všechna mají svůj význam, říká Ježíš na závěr přímo a jasně, co je jejich úkolem: „mají konat dobré skutky“. Tyto dobré skutky mají být patrné před lidmi a podnítit je, aby vzdali chválu Otci v nebesích. Velmi podobná formulace se objevuje v 1. listu Petrově (1 Pt 2,12): „Žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu v den navštívení“. Také zde jde o dobré skutky a také zde stojí proti sobě potupa a chvála Bohu. Dobré skutky zde neznamenají pouze skutky milosrdenství (srov. Mt 25,31-46), nýbrž veškeré spravedlivé jednání, jak je Ježíš popsal v Horském kázání, když zjevil Otcovu vůli (srov. Mt 7,21). Ježíšovi učedníci mají žíznit a lačnět (Mt 5,6) po spravedlnosti, po tomto správném jednání. To má být jejich první starostí (Mt 6,33). A tyto skutky, nikoli slova nebo ujišťování mají být zároveň základní formou jejich misijního svědectví o Bohu Otci. Skrze své skutky mají přivést lidi k pozornosti, uvažování a otázkám, aby tak nakonec vzdali chválu nebeskému Otci.

Když v našem lidském prostředí pozorujeme a poznáváme děti, jejich jednání a poměry, ve kterých se nacházejí, pak rychle vyvstává otázka po rodičích, a bez obtíží je možné vytušit, jakého typu je jejich domov. Ježíšovi učedníci mají být skutečně Božími dětmi. Povaha a způsob, jak se chovají k sobě navzájem a jaký postoj zaujímají vůči ostatním lidem, jak snášejí těžkosti a jak se snaží uvádět do praxe svůj způsob života, má být světlem a má vzbuzovat otázku: Ke komu patří? Odkud to mají? Jaký je jejich domov? U koho se cítí v bezpečí? Způsob života dětí má soustředit pozornost na povahu Otce. Mají tak získat ty, kdo nevěří, aby už nebyli těmi, kdo pošetile haní, nýbrž se s radostí přiznávají ke stejnému Otci. V části svých poučení, při kterých jde o chování vůči bližnímu, Ježíš shrnuje: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). Mají se řídit podle Otcových skutků. Tak může Otcovo jednání prosvítat skrze jejich způsob života a získávat pro Boha. Skrze ty, kdo žijí jako jeho děti, chce být Bůh poznán jako dobrý Otec a stále více lidí přitahovat k sobě.

Z povahy jejich úkolu vychází najevo, že Ježíšovi učedníci mají tento úkol plnit jako světlo a sůl. Protože mají dávat podnět a získávat, musí být viditelní, nesmí se skrývat. Protože mají přivést k něčemu zcela Novému, musí si uchovat svou svébytnost a nesmí se přizpůsobit svému okolí.

Obraz světla označuje ve Starém zákoně účinnou a spásonosnou Boží přítomnost (Iz 9,1; 60,1-3), která se uskutečňuje prostřednictvím Božích vyslanců (Iz 42,6). Symbolika světla, jež není cizí ani Novému zákonu (srov. Jan 8,12; 9,5; 2 Kor 4,6), se v Matoušově evangeliu objevuje v souvislosti s Ježíšovým působením v Galileji, která je považována za území temnoty (Mt 4,12-17). Světlo, ke kterému jsou přirovnáni učedníci, má za úkol osvěcovat svět. Jedná se o misijní činnost, která není omezena na hranice Izraele, ale je určena všem národům, bez jakéhokoli omezení nebo jakékoli diskriminace (srov. Mt 26,13; 28,16-20).

Obrazy města na hoře a lampy na svícnu vypovídají o dvou veličinách, které jsou pro své okolí jednoznačně viditelné. Město vystavěné na hoře nemůže nikdo přehlédnout, neboť je významným znamením v krajině a orientačním bodem pro celé okolí. V dnešní době zavěšujeme svítidla na strop. V antické době byly olejové lampy stavěny na vysoký stojan, svícen. Dům prostých lidí měl pouze jednu místnost. Lampa z vysokého svícnu měla pokud možno ozářit veškeré její části a všechny věci v této místnosti v jejich skutečné podobě. K tomuto účelu byla lampa používaná, a proto se nacházela na tomto vyvýšeném místě.

Stejným způsobem musí být též Ježíšovi učedníci orientačním bodem a světlem – a musí nechat vyjít najevo všechno ve své pravé podobě a pravé hodnotě. Pro tento účel musí zůstat na svém vyvýšeném místě a nesmí se stáhnout do ochrany anonymity nebo davu. Jen když jsou viditelní a nejsou schovaní nebo maskovaní, může být poznán Bůh jako dobrý Otec.

Tato viditelnost se zásadně odlišuje od vystavování na odiv již v samotných pohnutkách (srov. Mt 6,1-18). Dobré skutky jsou vystavovány na odiv, aby byl chválen sám člověk (srov. Mt 6,2). Způsob chování Božích dětí má zůstat viditelný, aby byl chválen Otec (Mt 5,16), i když sám člověk musí zakusit opovržení. U Ježíšových učedníků nelze odůvodnit zřeknutí se viditelnosti a charakteru vyznání v křesťanském životě – něco takového může být jen záminkou, aby se vyvarovali vystavování sebe na odiv. Nesmí však zradit svůj úkol jen proto, aby zabránili nedorozumění.

Ježíšovi učedníci, kteří se maskují a skrývají, nesplní svůj úkol být světlem. Zde se však předpokládá, že se budou držet Ježíšovy zvěsti alespoň v uzavřeném kruhu. Přesto však se radikálně straní svého úkolu, když pozbývají slanosti, když se zříkají svébytnosti a přebírají způsob života svého okolí. Tlak vynucující přizpůsobení může být velmi silný a může stát velké množství námahy odolávat mu a zůstat solí. Sůl zvýrazňuje, odebírá pokrmu fádnost a dává chuť. Sůl má schopnost pronikat a uchovává před hnilobou. Sůl se rozpouští a ochucuje tak veškeré jídlo stejným způsobem, je s ním ve spojení, avšak zůstává solí a jen tak si uchovává svou hodnotu a svou působivost. Ježíšovi učedníci mají být přítomni ve svém prostředí a mají s ním být spojeni podobně jako sůl. Musí však zůstat solí, musí si uchovat Otcův charakter (Mt 5,48). Na tom závisí hodnota a význam učedníků pro jejich okolí. Na tom závisí též jejich osobní osud.

Pokud jde o formulaci „jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena?“, je třeba zmínit následující: Chlorid sodíku – sůl je pevnou složkou, která nemůže ztratit svou kvalitu. Ačkoliv se Ježíšovo slovo nezakládá na skutečné zkušenosti, nýbrž na paradoxu, s velkou pravděpodobností se v antické době prováděla výroba soli nedokonalým způsobem, takže se mohla zkazit (srov. Plinius, Naturalis Historia, XXXI, 44,95).

Když však učedníci ztratí svébytnost a přestanou být „solí“, budou „vyhozeni ven a lidé po nich budou šlapat“ (Mt 5,13). Podle orientálního zvyku se vyhazuje před dům všechno, co již nelze použít. Tam chodí lidé a šlapou po tom. Bezcennost vede k zahození. Obrat „být vyhozen ven“ připomíná člověka, který nebyl oblečen na svatbu a který byl služebnictvem vyhozen ven do temnot (srov. Mt 22,12). Stejný úděl potkal též služebníka, který zahrabal hřivnu svého pána (srov. Mt 25, 30). Formulace „být pošlapán“ je obrazným vyjádřením trestu a soudu – objevuje se již v starozákonní prorocké literatuře (srov. Iz 10,6; 25,10). Být solí je tedy pro učedníky velikým a vznešeným úkolem. Není ponecháno libovůli učedníků, zda svůj úkol splní či ne. Jejich nečinnost nezůstane bez následků. Konečná hodnota učedníků před Bohem závisí na tom, jak dalece si zachovají svou totožnost. (srov. Mt 13,48).

Život Ježíšových učedníků je zde viděn podle Ježíšových pokynů jako velký úkol. Jsou nenahraditelní a nesou odpovědnost za to, zda svět dostane chuť a zda bude jasný. Prostřednictvím svého života mají seznamovat s Boží povahou. Mají zprostředkovávat radost z Otce a lidi získávat do jeho rodiny.

Pomocí dvou obrazů – soli a světla – chce tedy Matouš zdůraznit zvláštní roli učedníků ve vztahu k lidstvu celého světa. Jejich specifickým úkolem je odlišovat se od světa, neoddělovat se však od něj, ale žít podle alternativní logiky, která je shrnuta v blahoslavenstvích (Mt 5,1-12). Po Ježíšově vzkříšení nemá jejich svědectví zůstat omezeno pouze na Izraele, ale má mít všeobecný, celosvětový charakter. Cílem svědectví je seznamovat lidi s Bohem jako Otcem.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3