Mt 9, 9-13

Věra Doubková

 

V neděli uslyšíme při slavení eucharistie úryvek z 9. kapitoly Matoušova evangelia. Úvodem bychom si tedy měli říci několik základních údajů o Matoušově evangeliu, abychom lépe pronikli do novozákonního textu. Matoušovo evangelium se z velké části opírá o Marka. Užívá Markova evangelia jako určité osnovy. Matouš člení své evangelium pomocí pěti Ježíšových řečí, které jsou vždy uzavřeny formulí „když Ježíš dokončil tato slova“ (kap. 5-7; 10; 13; 18 a 24-25). Počet pět vychází z počtu Mojžíšových knih, které tvoří Zákon. Matoušovo evangelium bylo sepsáno pravděpodobně v Sýrii v osmdesátých letech prvního století. Evangelium bylo určeno pro křesťany ze židovství, na rozdíl od Markova evangelia nejsou zde proto vysvětlovány židovské zvyky a hebrejské výrazy.

Stručným úvodem jsme připravili prostor pro výklad příběhu o povolání celníka. Nyní se podíváme, kam evangelista Matouš příběh zasazuje. V 8. a 9. kapitole jsou popisovány mocné Ježíšovy činy, jako například uzdravení malomocného, uzdravení setníkova sluhy, uzdravení ochrnutého, uzdravení Jairovy dcery, uzdravení dvou slepců a uzdravení němého. Až do desáté kapitoly pokračují pak témata: Ježíšova lítost nad zástupy, vyvolení a vyslání dvanácti apoštolů, úděl učedníků, povzbuzení k statečnému vyznávání a úvaha o důstojnosti učedníků.

Podíváme-li se pozorněji na příběh o povolání celníka, zjistíme, že se skládá ze tří částí. První část tvoří povolání Matouše, druhou dotaz farizeů při hostině; třetí přináší Ježíšovu odpověď. Příběh o celníkovi nijak nenavazuje na předcházející úryvek o uzdravení ochrnutého.

Základem celého příběhu je souběžný Markův text (2,13-17). Když srovnáme Matoušův text s Markovým, zjistíme, že se podstatně liší. Evangelista Matouš označuje celníka jménem Matouš – na rozdíl od Leviho u Marka – a připojuje citát z proroka Ozeáše (6,6): „Milosrdenství chci a ne oběť“.

Nyní se budeme zabývat jednotlivými verši.

Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním.

Úvodní slova – „když šel Ježíš odtud dál“ – naznačují, že následující příběh se podle evangelisty odehrává po Ježíšově odchodu z místa, kde uzdravil ochrnutého.

Text neříká, jak Matouš příhodu prožil. Ježíš ho prostě „uviděl“ sedět v celnici. Podnět k povolání tedy vychází zcela od Ježíše. Evangelista užívá rozkazovacího způsobu. Matouš příkazu ihned uposlechl.

Nyní nepatrně odbočíme úvahou o jménu Matouš, které hraje důležitou roli jak v našem příběhu, tak i v celém evangeliu.

Podle našeho evangelia byl povolán celník Matouš. V hebrejštině znamená Matouš „Boží dar“. Proč ale uvádí evangelista Marek celníka jménem Levi? Existují dvě odpovědi. Podle první jde o téhož člověka. Jedno jméno pak mohlo být přezdívkou. Tato odpověď je dost nepravděpodobná. Druhá odpověď tvrdí, že je třeba počítat se dvěma různými osobami. Evangelista dosadil za neznámého Leviho Matouše, který byl členem kruhu dvanácti apoštolů a který je v seznamu apoštolů (10,2-3) označen jako celník: „Jména těch dvanácti apoštolů jsou: první Šimon zvaný Petr, jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův, jeho bratr Jan, Filip, Bartoloměj, Tomáš, celník Matouš, Jakub Alfeův, Tadeáš, Šimon Kananejsky a Iškariotský Jidáš, který ho pak zradil. Proč evangelista zdůrazňuje, že Matouš patřil do kruhu dvanácti apoštolů? Asi proto, že počet dvanáct zastupoval dovršené množství všech, kteří připadali v úvahu, a to nejen izraelských kmenů, ale také všech národů na světě.

Mohli bychom se také ptát, proč je takto vylíčen právě Matouš a ne jiní apoštolé, např. Tomáš nebo Bartoloměj? Byla to náhoda? Došlo k tomu proto, že jméno Matouš má symbolický význam? Anebo proto,že byl Matouš praotcem a zakladatelem církevní obce, ze které pochází naše evangelium? Proti tomuto vysvětlení se staví skutečnost, že si autor vypomohl „cizím“ příběhem, když zřejmě věděl velmi málo o zakladateli své obce. Můžeme se také domnívat, že se vědělo o Matoušově předchozím povolání celníka. Proto se Markovi hodil příběh o povolání Leviho.

Pokusme se o souhrn: Je nepravděpodobné, že by Matoušova obec uznávala apoštola Matouše za svého zakladatele a ručitele tradice. Není ani možné, aby evangelium sepsal apoštol Matouš – už proto, že použil Markův text jako svou předlohu. Spojení evangelisty s apoštolem je známé již od počátku druhého století.

Vraťme se k výkladu jednotlivých veršů.

Když potom seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky.

Doslovný překlad řeckého textu praví, že Ježíš u stolu ležel. Jde o zvyk, který se vlastně praktikuje dodnes. Zase bychom si mohli položit otázku, který dům má evangelista na mysli. Lukáš čtenáři jednoznačně říká, že Levi pozval Ježíše do svého domu. Matouš si pravděpodobně představoval, že Ježíš, který sídlil v Kafarnau, se nacházel „v domě“. Matouše nezajímá, zda dům patřil Ježíšovi, Petrovi nebo někomu jinému. Co však znamenají různá místa, na které evangelista klade důraz při Ježíšově soustavném cestování? Jestliže si uvědomíme, kdy evangelium vzniklo, bude odpověď zcela logická. Od konce prvního století nastává doba, kdy se horliví věřící vydávali na cestu. Opouštěli svou obec kvůli misii a pak se do ní zase vraceli.

Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům: „Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“

Farizeové byli nábožensko-politická strana, v jistém smyslu sekta, která lpěla nejen na zachovávání Zákona, ale i na jeho výkladu. Striktní zachovávání a výklad Zákona se opíral o podání předků. Farizeové byli uzavření a krajně nesnášenliví k pohanům, někteří byli jednoznačnými odpůrci římské nadvlády. Pro většinu z nich znamenalo vnější zachovávání předpisů více než vnitřní zaměření k Bohu.

Celníci byli lidé, kteří byli pověřeni římskými úřady k vybírání rozmanitých dávek. K nim si často nějakou část ještě přidávali. Tato „přirážka“ putovala do jejich vlastních kapes. Celníci byli proto považováni za lupiče a veřejné hříšníky, lidé je nenáviděli.

Farizeové viděli, že Ježíš jedl společně s opovrhovanými a nečistými celníky – i s jinými hříšníky; mají proto výhrady, které sdělují učedníkům. Výraz „Mistr“ je použit pro označení Ježíše. „Váš“ mistr značí oddělení mezi farizeji a učedníky. O zákonících se už nehovoří, byla o nich zmínka v předcházejícím úryvku (9,3-6). V prvních 17 verších 9.kapitoly záleží evangelistovi na tom, aby načrtl „příkop“, který se otevírá mezi Ježíšem a různými židovskými skupinami. Proto jsou zákoníkům, farizeům a Janovým učedníkům věnovány jednotlivé úryvky.

On to uslyšel a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: Milosrdenství chci, a ne oběť. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“

Ježíš odpovídá sám – místo učedníků. V Ježíšově době existovali lékaři, kteří léčili pomocí podezřelých praktik, a proto byli z pohledu farizeů nečistí. Mezi větu o lékaři a závěrečný výrok vkládá Matouš citát z proroka Ozeáše (6,6): Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápalné oběti. Citátem chce evangelista říci: Co Ježíš koná, není svévolným činem proti Božím příkazům. Vše je zdůvodněno nejen jeho vlastním záměrem, ale samotnou Boží vůlí. Bůh řekl prostřednictvím proroka, že od člověka nežádá obětní dar, ale slitování.

Pro evangelistu je tento Ozeášův citát základem. Opakuje ho také ještě ve 12. kapitole (Mt 12,7): Kdybyste věděli, co znamená „milosrdenství chci, a ne oběť“, neodsuzovali byste nevinné. Tento Ozeášův verš objasňuje Ježíšovo jednání s celníky a hříšníky ve světle Starého zákona.

Na adresu farizeů je namířena pobídka: jděte a učte se, že jsem naplnil příkaz proroků! Pro Matouše je hlavní, že se naplnil Zákon a Proroci – právě v Ježíšově jednání. Díky němu mají možnost získat odpuštění hříchů také celníci, nemocní a pohané. Ježíš se stal posledním útočištěm lidí, kteří jinak nemohli nikde nalézt záchranu. Proto je příběh o povolání celníka umístěn do kontextu 8. a 9. kapitoly. Má totiž také „uzdravující“ význam.

V poslední větě – Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky – je si třeba uvědomit, kdo je spravedlivý. Není to člověk, který se za spravedlivého pouze pokládá. Ježíš přebírá židovské rozlišení mezi spravedlivým a hříšníkem. Spravedlnost zákoníků a farizeů není zcela bezcenná a falešná, je však nedostačující, protože „spravedliví“ farizeové se oddělují od pohrdaných „hříšníků“ – a ponechávají je jejich osudu.

Porovnáme-li Matoušovy a Markovy příběhy o uzdravení, zjistíme, že v Matouš se zajímá především o uzdravující setkání s Ježíšem, nikoli o vlastní zázrak. Proto Matouš redukuje většinu Markových příběhů o zázracích na jejich jádro, tedy na setkání nemocného s Ježíšem. Smyslem těchto setkání bylo pozvat čtenáře, aby u Ježíše hledali spásu za všech okolností.

Také příklad celníka Matouše je dobré si promyslet. Už pouhou skutečnost, že na Ježíšovo zavolání vstal a šel. Neptal se, ani se nijak nezdržoval. Prostě se na Ježíše spolehl a důvěřoval mu. Dokážeme takto Krista následovat? Jít tam, kam nás volá?

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3