Mt 9,36-10,8

Petr Mareček

 

Jak se daří určitému lidu? Jak se daří lidstvu? Co potřebuje? Co je třeba dělat? Kdo ví, co je nezbytné? Kdo určuje, co se má stát? – Tyto otázky se kladou stále znovu a jsou na ně dávány nejrůznější odpovědi. Jaký je Ježíšův postoj, ukazuje úryvek evangelia, vybraný pro 11. neděli v mezidobí. Evangelista podává zprávu o tom, jak Ježíš vidí situaci (Mt 9,36-38) a jak jedná se zřetelem k této situaci (Mt 10,1-8).

Zjištění, že zástupy jsou unaveny a vysíleny, přivádí Ježíše k soucitu. Jde o citové pohnutí, které Ježíš zakouší při setkání s nemocnými (srov. Mt 14,14; 20,34) a hladovými lidmi (srov. Mt 15,32). Ježíš tedy reaguje soucitem na utrpení a chudobu. Soucit ho vede k tomu, aby rozličnými způsoby postiženým lidem pomohl.

Podle Ježíšova hodnocení je lid unavený a vyčerpaný; je jako ovce, které nemají svého pastýře. Přirovnání pochází ze Starého zákona (Nu 27,17; 1 Kr 22,17; Ez 34,5). Objevuje se například v knize proroka Ezechiela. Obraz ovcí bez pastýře označuje lid, který je ponechán na pospas, který nemá vůdce, jenž by ho držel pohromadě. Je to lid, jehož členové se od sebe oddělují a bez cíle chodí sem a tam. Tento lid je vydán na pospas svým nepřátelům. Takto vidí Ježíš situaci lidu, který ho obklopuje. Chybí mu soudržnost, chybí mu klidné, jisté, předvídavé vedení s jasným pohledem. Tomuto lidu chybí jednotný cíl a společné pořadí hodnot. Je otevřen všem vlivům a vydán falešným a sobeckým vůdcům. Proto je tento lid unavený, uštvaný a uhoněný – v důsledku protikladných cílů a vlivů. Z toho důvodu je vysílen, vyplýtval své síly a ztratil naději. Ježíš vidí lid v doslova žalostném stavu. Stav lidu stále znovu vzbuzuje Ježíšův soucit: lid a jeho nemocní (Mt 14,14), hladový a unavený zástup (Mt 15,32). Nehledí pohrdavě na zástupy. Ježíš vidí skutečnou situaci zástupů a snaží se, aby jim pomohl.

Vyvést lid z tohoto stavu označuje Ježíš za velký úkol, do kterého by se měli zapojit i druzí. Ve své řeči adresované učedníkům mluví o velké žni a malém počtu dělníků. Nevybízí však učedníky, aby navrhli, jak je možné lidem pomoci a jak se jich zastat. Vybízí je, aby prosili Pána žně. On má vyslat dělníky. Ježíš tak připomíná, že Bůh je Pánem lidu a že všechno, co se lidu týká, se nachází pod Boží vládou. Lid a jeho stav nejsou pokusným polem pro čistě lidské výklady, programy a pomocná opatření. Kdo chce lidu skutečně pomoci, nemůže to činit svévolně a ve svém jménu. Musí být poslán Pánem žně. Uznání Boha jako Pána, prosba o jeho pomoc a podřízenost poslání, jež od něho pochází, je základem pro činnost ve prospěch lidu.

Jakmile Ježíš charakterizoval situaci lidu a vyjmenoval podmínky pomoci, přikračuje sám k vyslání. Sám jedná jako Pán žně. Podobně jako je Horské kázání sdělením závazné Boží vůle a jako jsou zázračné činy zjevením spásonosné moci Boží, tak si vyslání učedníků činí nárok být zplnomocněním od Boha. Co Ježíš koná, děje se ve jménu Božím. Veškerá jeho činnost je zapřičiněna a ovlivněna jeho soucitem s lidem. Ježíšova činnost má poskytnout lidu soudržnost, vedení, péči, orientaci a smysl. V tomto světle je třeba vidět vyslání učedníků a v tomto duchu mají učedníci své poslání plnit.

Ti, které Ježíš vysílá, jsou zpočátku zmíněni jako „jeho učedníci“ (Mt 9,37), pak jsou pojmenováni jako „dvanáct učedníků“ (Mt 10,1) a nakonec jsou označeni jako „dvanáct apoštolů“, to je dvanáct vyslaných (Mt 10,2). Takto je zdůrazněno, kým jsou tito Ježíšem vyvolení lidé.

Číslo dvanáct má zvláštní význam v biblické tradici, neboť izraelský národ tvořilo dvanáct kmenů (srov. Ex 1,1-4; Nm 26,1-65). Ve Starém zákoně se sčítání Izraele uskutečňuje za pomoci dvanácti mužů, kteří jsou zástupci jednotlivých kmenů (Nm 1,4-44). Rovněž průzkum zaslíbené země se provádí za pomoci dvanácti zvědů, kteří jsou opět představiteli dvanácti kmenů (Nm 13,1-16; Dt 1,22-23). Také správců, kteří se měli starat o královskou rodinu, bylo dvanáct, poněvadž každý z nich se měl starat o krále jeden měsíc v roce (1 Kr 4,7-19). Skupina dvanácti učedníků, jež je ustanovena jediným činem, vzniká kvůli lidu a jeho organizaci. Jestliže Ježíš ustanovuje dvanáct učedníků, jakmile uviděl unavené zástupy lidí, znamená to, že jejich úkolem je obnovit tento lid. Mají vytvořit nový vztah mezi Bohem a Izraelem.

Pouze zde – v kontextu Ježíšovy misijní řeči – se v Matoušově evangeliu objevuje slovo „apoštol“. Tento výraz neoznačuje pouze nějakou funkci, ale novou totožnost učedníků v úzkém vztahu k Ježíšovi. Ježíš je posílá a oni jsou poslaní. Toto slovní vyjádření má jistou příbuznost s hebrejským právním ustanovením, podle kterého je šaliach-poslaný zcela závislý na posílajícím. V evangelijní tradici se „apoštol“ stává technickým výrazem jedinečného a neopakovatelného společenství lidí, jehož členové nejsou nahrazováni (srov. 1 Kor 15,5-6).

Dvanáct apoštolů povolal Ježíš už dříve, aby jej následovali. Jde o ty, kteří Ježíše stále doprovázeli a kteří s ním žili ve společenství. U něj a skrze něj jsou připraveni pro svou službu lidu (srov. Mt 4,19). Od něj obdrželi „moc nad nečistými duchy, moc vymítat je a uzdravovat každou nemoc a každou chorobu“ (Mt 10,1). Krátce předtím evangelista shrnul Ježíšovo působení: „Kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu“ (Mt 9,35 srov. Mt 4,23). Zjevuje takto spásonosnou Boží moc. Těchto dvanáct učedníků je od Ježíše zplnomocněno ke stejnému jednání. Právě skrze vymítání démonů, kteří připravují lidi o svobodu, a skrze uzdravování nemocí mají pomoci ztrápeným lidem. Ti, kteří jsou Ježíšem vysláni, jsou nazváni jménem. Mezi nimi je Petr, první jmenovaný, zvláštním způsobem vyzdvižen. Prvenství mu není uděleno pouze proto, že byl povolán jako první z učedníků (Mt 4,18), ale proto, že zastává významnou roli uvnitř společenství učedníků. Je zmíněn se dvěma jmény, Šimon Petr. Druhé jméno, které dostal od Ježíše (Mt 16,18; Mk 3,16; Lk 6,14), označuje zvláštnost jeho úlohy: Petr je „skála“, na které bude vybudována církev (Mt 16,6-19).

Pokud jde o složení, skupina učedníků kolem Ježíše je velmi různorodá. Čtyři z učedníků byli rybáři a podle tehdejší mentality patřili mezi nemajetné. Matouš je výběrčím daní, to znamená kolaborant, neboť spolupracoval s cizáckou nadvládou Římanů. Výběrčí daní byl jednoduše pokládán za nečestného a bezcharakterního kvůli nezákonným obchodům, ke kterým byl jako celník donucován. Naproti tomu Šimon, přezdívaný Kananejský, byl Zelóta – Horlivec (Lk 6,15; Sk 1,13), náležel k národní straně, která plánovala osvobození Izraele vzpourou proti římské moci. Jidáš je nazván Iškariotský. Jedná se o slovo, které má nejistou etymologii. Mohlo by znamenat „člověk z Keriotu“, vesnice v Judsku, nebo isb-karya, „falešný člověk“, „lhář“, nebo sikarius, doslova „člověk dýky“, dnes bychom řekli terorista. Jidáš se objevuje v evangelijním vyprávění jako Ježíšův zrádce.

Na základě tohoto zkoumání je možné konstatovat, že Ježíš se obklopuje lidmi, kteří sice žijí společně, ale jsou radikálně odlišní ať už z hlediska ideologického, politického nebo náboženského. Takto různorodou skupinu učedníků si Ježíš vytváří. Co je spojuje, je pouze a jen jejich přilnutí k Ježíšovi.

Jména dvanácti apoštolů jsou zajímavá ještě z jiného hlediska. Zajisté se jedná o Galilejce, neboť tam začíná Ježíšova veřejná činnost. Devět z Ježíšových učedníků má semitské jméno a tři – Ondřej, Filip a Tadeáš – mají jméno řecké. Tato skutečnost poukazuje svým způsobem na řecký vliv v židovské Galileji.

Ježíš neposílá nějaký kolektiv, nýbrž osoby – každou se svým vlastním jménem, tváří a vlastní zodpovědností.

Ježíš rovněž určuje, ke komu mají jít a co mají činit. Tak odpovídá jejich nasazení předpokladům, které už Ježíš vyjmenoval (v 9,38): Nepřicházejí z vlastního pověření a ve vlastním jménu. Jsou posláni Pánem žně.

Nejprve mají jít ke „ztraceným ovcím z lidu izraelského“ (Mt 10,6). S věrností vůči starozákonním zaslíbením se Bůh nejprve stará o Izrale. Vzkříšený Ježíš pošle jednou tyto učedníky ke všem národům (Mt 28,16.19). Co mají konat, odpovídá zcela Ježíšovu působení. Mají ohlašovat jako on blízkost nebeského království a mají konat zázračné, uzdravující činy, které konal Ježíš (srov. Mt 8-9). Jako on pomáhal vždy zdarma, tak také oni nemají nic žádat jako náhradu. Jejich společenství s Ježíšem, jejich „vzdělání“, jejich pověření, jejich autorizace – to všechno dostali jako veliký dar. Tyto hodnoty mají předávat dál a mají být znamením milostivě obdařující Boží lásky.

Ježíš dává v sázku všechno pro lid. Jeho první odpovědí na potřebu lidí je jeho vlastní učení (srov. Mt 5-7) a jím vykonané zázračné, uzdravující činy (Mt 8-9). Ježíšovou druhou odpovědí je vyškolení vlastních učedníků. Ježíš nepůsobí pouze sám. Ustanovuje též ty, kteří přijmou jeho dílo, rozmnoží je a budou v něm pokračovat. Nepřichází ve vlastním jménu, nýbrž jsou jím určeni a posláni skrze něho, skrze Pána žně, který se ujímá poničeného lidu.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3