Nanebevstoupení Páně

Josef Kaše

 

Ve čtvrtek příštího týdne budeme liturgicky slavit Ježíšovo nanebevstoupení. Pokusme se o tomto tajemství víry uvažovat s pomocí biblických textů.

V šestnácté, poslední kapitole svého evangelia zachycuje Marek apoštolskou tradici o Kristově vzkříšení. Ale její nejstarší podobu zaznamenal apoštol Pavel: „Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům“ (1Kor 15,3-7). Pro Pavla bylo ve zvěsti o Vzkříšení obsaženo vše: spatření Vzkříšeného, neboť se mu ukázal naposledy jako nedochůdčeti (1Kor 15,8), vstoupení na nebesa, usednutí po Boží pravici i působení Ducha svatého, neboť Ježíš byl Duchem vzkříšen (1Tim 3,16). Když Pavel vyznává Vzkříšeného, vyznává jej jako Pána, vyznává, že přemohl všechny mocnosti, staví se pod jeho vládu, prožívá z Ducha svatého vnitřní proměnu, při které umírá starý člověk a v ospravedlnění se rodí nový, který je posílán k misijní službě. Hloubku a šíři tohoto vyznání, jež je u Pavla spojeno s křížem a vzkříšením, rozvádí pozdější tradice do vyznání o vstoupení na nebesa, seslání Ducha svatého a tyto skutečnosti spojuje s ustanovením křtu.

V Ježíšově zmrtvýchvstání došlo ke splnění Božího plánu spásy a k vítězství nad smrtí. Nikoli „plošně“ nebo nějakým výběrem, ale na jednom člověku, Ježíši Kristu, kterého Bůh Otec potvrdil darem nového života jako k počátek nového stvoření. Vzkříšení je událost eschatologická, směřující do budoucnosti, a jedná v ní sám transcendentní, tj. přesažný Bůh – způsobem přesahujícím možnosti smyslového vnímání i rozumového uchopení. Víru ve vzkříšení vzbuzuje podle evangelií teprve sám zmrtvýchvstalý Pán, když se setká nejprve s jednotlivci, například se ženami nebo s „jedenácti“, a dává se jim poznat. Přesto zůstávají pochybnosti, zda je to skutečně On a ne přelud, zda Bůh je opravdu mocnější než smrt a zlo, které ji způsobilo. Chybí zkušenost a víra je slabá. A tak v závěru Markova evangelia čteme, že Zmrtvýchvstalý při setkání s vystrašenými učedníky kárá jejich nevíru a tvrdost srdce.  Evangelium podle Matouše uvádí zase, že při setkání se mu jedenáct učedníků klanělo, někteří však měli pochybnosti. Janovo evangelium uvádí příběh „nevěřícího“ Tomáše a Lukáš píše o zděšení a strachu učedníků, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Sám Zmrtvýchvstalý je musí vyzvat, aby se ho dotkli a přesvědčili se.

Motiv víry a nevíry patří nepochybně k hlavním motivům v závěru evangelií. Výtka, že učedníci nevěřili těm, kdo jej viděli vzkříšeného, připomíná tomášovský motiv: „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“ (J 20, 24-29). Dochází k nové situaci, kdy už se Vzkříšený nebude na této zemi zjevovat „tělesně“ až do svého druhého příchodu a víra v něho bude založena pouze na svědectví prvních svědků; ti jsou posláni kázat evangelium všemu stvoření. Ale také je Pán upozorňuje, že jejich zvěsti uvěří někteří a jiní ne.

V této souvislosti dochází ještě k dalšímu posunu, když se pozornost přestává soustřeďovat na událost v hrobě a přenáší se na Pána, který se ujímá vlády: byl vzat vzhůru do nebe a posadil se po Boží pravici.

Nový zákon chce zvěstí o Kristově nanebevstoupení vyjádřit nevyjádřitelné; užívá přitom výrazových prostředků, převzatých ze Starého zákona, z příběhu o nanebevzetí Eliáše (2 Kr 2,11) a zvláště ze stodesátého žalmu. Vznikající církev vidí zaslíbení tohoto mesiánského žalmu naplněná na Ježíši Kristu:

Výrok Hospodinův mému pánu:
„Zasedni po mé pravici,
já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám.“
Hospodin vztáhne žezlo tvé moci ze Sijónu.
Panuj uprostřed svých nepřátel!
Tvůj lid přijde dobrovolně v den, kdy pohotovost svoláš;
v nádheře svatyně jak rosa z lůna úsvitu se objeví tvé mužstvo.
Hospodin přísahal a nebude želet:
Ty jsi kněz navěky podle Malkísedekova řádu.
Panovník ti bude po pravici,
rozdrtí v den svého hněvu nepřátelské krále.
Bude soudit pronárody – plno mrtvol všude -,
on rozdrtí hlavu velké země.
Cestou z potoka pít bude,
proto vztyčí hlavu.

Jednotlivé motivy, s jejichž ohlasem se v Novém zákoně setkáváme, lze seřadit do tří skupin takto:

a) Usednutí po Boží pravici (existuje řada míst v NZ: Mt 26,64; Sk 2,34; Ř 8,34; Ef 1,20; Žd 1,13;; 8,1; 10,12; 1 Pt 3,22)

b) Kněz podle řádu Malkísedekova (Žd 5,6nn; 7,1nn)

c) Přemožení nepřátel (Sk 2,35; 1 Kor 15,25; Žd 1,3; 10,13)

Pavel a Matouš neuvádějí Kristovo „usednutí po pravici“ do souvislosti s nanebevstoupením, jak to činí Marek a Lukáš.

Obrat „byl vzat vzhůru do nebe“ neumisťuje Ježíše do nadzemského prostoru, nýbrž mluví o jeho totožnosti s Bohem, o všeobecnosti a nezrušitelnosti jeho vlády. Můžeme si připomenout slova andělova zvěstování z Lukášova evangelia: „Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat na rodem Jákobovým a jeho království nebude konce“ (Lk 1,32-33).

Protože Kristus vstoupil na nebesa a usedl po Boží pravici – Jan hovoří o Ježíšově odchodu k Otci – , má právo dávat příkazy a zaslíbení. K příkazům patří předně výzva „kázat evangelium všemu stvoření“. V Markově evangeliu (Mk 16,16) je také výslovně řečeno, že přijetí nebo odmítnutí Krista rozhoduje o lidském osudu. Pokud jde o zaslíbení, čteme u Marka hned dále: „Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do rukou, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je“ (Mk 16, 17-18). U Lukáše ve Skutcích je apoštolům slíben „křest Duchem svatým“. „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země“ (Sk 1,8).

První církvi byla víra v Ježíšovo nanebevstoupení zdrojem misijního elánu; „Oni pak vyšli, všude kázali a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními“ (Mk 16,20).

Zvěst o Ježíšově nanebevstoupení a usednutí po Boží pravici byla v Novém zákoně rozvíjena různým směrem. S ohledem na to, že řada zjevení Zmrtvýchvstalého skončila a víra nadále vznikala a rostla především svědectvím učedníků, zapracoval například Lukáš tuto skutečnost originálně do rámce dějin spásy, v nichž má své zvláštní místo vyprávění o čtyřiceti dnech od Kristova vzkříšení po nanebevstoupení.

O Ježíšově nanebevstoupení podávají zprávu již poslední čtyři verše Lukášova evangelia. Na rozdíl od Skutků apoštolů jsou tam události datovány o Velikonocích a situovány do blízkosti Betanie. V Lukášově textu (Lk 24,50-53), který se opírá o Sirachovce (Sir 50, 20-22), jde o požehnání, klanění a chválu Boha. Text o nanebevstoupení ve Skutcích apoštolů (Sk 1,9-11) zdůrazňuje především očité svědectví apoštolů a s tím související jistotu Ježíšova opětovného příchodu. Několikrát se v tomto krátkém odstavci připomíná, že apoštolé hleděli a viděli. Formou vyprávění tu líčí Lukáš očité svědectví apoštolů, a tedy spolehlivost apoštolské tradice. Oblak je zde symbolem přítomnosti Boha, podobně jako při proměnění Páně na hoře. Tato zmínka navazuje na text z proroka Daniela (Dan 7,13-14). Ježíš, který se ukrývá před pohledy, který je vyvýšen do plnosti Božího života, je Syn člověka, který znovu přijde. Jemu je dána veškerá moc a jemu musí sloužit všechny národy. „Jeho vladařská moc je moc věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno“, čteme u Daniela (7,14).

Podobně jako u Ježíšova hrobu (Lk 24,5) vkládá Lukáš i zde otázku do úst mužům v bílém rouchu, kteří vypadají jako andělé. Na obou místech je nesprávné a nedostatečné chápání učedníků korigováno otázkou: „Co tu stojíte a hledíte?“ Učedníci nemají stát a hledět do nebe. Namísto toho je třeba vydat se na cestu, aby se mohlo naplňovat zaslíbení i úkol: „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země“ (Sk 1,8). Přitom se nikdy nesmí zapomenout, že Pán církve přijde na konci časů tak jistě a zjevně, jak to zaručuje očité svědectví .

Na závěr můžeme ještě shrnout. Pozadím Ježíšova nanebevstoupení ve vyprávění podle Lukáše je velikonoční poznání prvních křesťanů: ukřižovaný Ježíš žije! To je jádrem křesťanské víry: Bůh Ježíše vzkřísil! Blízkost Vzkříšeného vnímali první křesťané tak silně, že o něm mohli říci: „Byl uveden do moci Božího Syna“ (Ř 1,4). „Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, …toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici“ (Sk 5,30.31). Stále znovu se o tomto rozhodujícím Božím spásném činu přemýšlí, medituje, stále znovu se hlásá. Lukáš tvoří své výpovědi o nanebevstoupení z velikonoční víry v přijetí Ježíše do Boží moci, slávy a věčného života. Používá přitom starobylých obrazů a představ o vytržení do nebes a cestě do nebes.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3