Pojem církve v Bibli

Marie Zouharová

 

V konstituci Druhého vatikánského koncilu Světlo národů čteme: “Věčný Otec…určil, aby ti, kdo věří v Krista, se shromáždili ve svaté církvi: ta byla předobrazována od začátku světa, podivuhodně připravována v dějinách Izraele a ve starozákonní smlouvě, byla založena nyní v plnosti času, projevila se při seslání Ducha a bude slavnostně dokonána na konci času.” (Světlo národů kapitola I. odstavec 2).

Bůh jako věčný Otec chtěl, aby se všichni, kdo věří v Krista, shromáždili v církvi. Pokusme se sledovat zmíněné předobrazy a přípravu v dějinách Izraele, navázat nynější plnost času a potěšit se nadějí na konečné dovršení.

Již ve Starém zákoně se často objevují úvahy o Božím lidu. A to na samém začátku, kdy člověk podlehl touze být jako Bůh. Zde se setkáváme s prvním Božím zaslíbením vítězného společenství: “I řekl Hospodin hadovi: “…Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu…”. (Gn 3,14n). Řeč je o “semeni”, jež může také znamenat početné potomstvo, které nakonec zvítězí nad “hadem”, obrazem všeho protibožského.

Reálným počátkem Božího lidu byla Abrahamova rodina. “I řekl Hospodin Abramovi: Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. (Gn 12, l – 3). Hospodin žádá po Abramovi, aby vyšel do pouště z chaldejské země, stižené zmatkem, aby zde našel Boha a zabydlil se v zemi, kterou mu dá. Abram odpoví poslušností. V jeho rodině máme podle biblického vyprávění počátek Božího lidu.

Další významnou postavou je Mojžíš. Také on žije v poušti, zde mu Bůh svěřuje poslání vysvobodit lid z otroctví. Vyvádí Izraelity z egyptské země, putují nejistotou pouště, pochybují a znovu se vracejí k Bohu.

Na Sinaji daruje Hospodin lidu Zákon v podobě smlouvy. Zde Bůh vytvořil povědomí, že Izrael je národ vyvolený, posvěcený – že je Boží majetkem. Hospodinův čin – vyvolení národa – je činem lásky, kterým si vyvolil a ustavil Izraele jako svůj lid: “Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid…Budete mi královstvím kněží, národem svatým” (Ex 19, 4-6).

Na začátku dějin Božího lidu se tedy nachází nepochopitelná Boží láska, která vytváří tento lid. Bůh chce žít ve společenství se svým lidem.

Díky prorokům se poslání rozšiřuje a prostřednictvím Izraele má proniknout ke všem národům, které připutují, aby se v Jeruzalémě klaněli pravému Bohu.

U Izajáše čteme: “Spatří tě králové a povstanou, a velmožové se skloní, kvůli Hospodinu, který je věrný, kvůli Svatému Izraele, který tě vyvolil.” (Iz 49, 7). Když prorok Izajáš slibuje spásu, která má přijít od Boha, říká jeho jménem: “Můj lid bude sídlit na nivách pokoje, v bezpečných příbytcích, v klidných místech odpočinku” (Iz 32,18). Nezakrývá však důsledky nevěrnosti Hospodinu: “Proto bude můj lid vystěhován, neboť nemá poznání” (Iz 5, 13).

Ezechiel slibuje novou Hospodinovu smlouvu s Izraelem: “A dám jim jedno srdce a vložím do jejich nitra nového ducha, odstraním z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce z masa, aby se řídili mými nařízeními, zachovávali moje řády a jednali podle nich. I budou mým lidem a já jim budu Bohem” (Ez 11, l9 – 20).

O neizraelských národech čteme i v jiných starozákonních textech. Např. v 67. žalmu: “Ať je známa na zemi tvá cesta, mezi všemi národy tvoje spása!” (Ž 67,3). Rovněž 86. žalm mluví o národech: “Všechny národy, tvoje dílo, se ti přijdou klanět, Panovníku, budou oslavovat tvoje jméno” (Ž 86, 9).

Tyto činy Hospodinovy lásky a věrnosti však nepůsobí magickou a automatickou proměnu. Je třeba věrnosti.

V Novém zákoně je představa o Božím lidu převzata a přenesena na vyznavače Ježíše Krista.

V Listu Římanům vysvětluje apoštol Pavel, že Abrahamovým potomstvem nejsou jen ti, kdo od něho odvozují svůj původ přes všechna pokolení, ale také vyznavači Ježíše Krista, kteří mají podobnou víru jako Abraham, tedy jeho duchovní potomstvo: “Proto mluvíme o spravedlnosti z víry, aby bylo jasné, že je to spravedlnost z milosti. Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu – nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou. On je otcem nás všech, jak je psáno: “ustanovil jsme tě za otce mnohých národů. … On uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo…Neochabl ve víře…nepropadl pochybnosti o Božím zaslíbení…Proto mu to bylo počítáno za spravedlnost. To, že mu to bylo počítáno, nebylo napsáno jen kvůli němu, nýbrž také kvůli nám, jimž má být započteno, že věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána, jenž by vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění” (Ř 4, 16-25).

Také list Efezanům mluví o věřících: “..v té době jste byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. …Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině” (Ef 2, 12-13.19).

Podle Prvního listu Petrova jsou křesťané: “rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, aby hlásali mocné skutky toho, kdo je povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi vůbec nebyli lid, nyní však jsou lid Boží; nebylo pro ně slitování, ale nyní došli slitování” (1 Pt 2,9n).

V listu Židům používá autor Izraele jako předobrazu k napomenutí. Ježíš se svou smrtí stal prostředníkem pro všechny, prostředníkem nové úmluvy: “…s domem izraelským i s domem judským uzavřu novou smlouvu” (Žd 8,8).

Vznikla tedy nová společnost – církev. Cítí se sice spjata se starozákonním lidem stejnými dějinami spásy, protože obojí lid vede Boží moc. Mezi lidem Nového zákona a Izraelem existuje však nejen souvislost, ale i rozdíl. Tento nový Boží lid zakládá místo obřízky křest; má vlastní bohoslužbu – rozdílnou od židovské, i když se učedníci dlouho účastnili mnoha obřadů: “Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem” (Sk 2,46). Poutem tohoto společenství je Eucharistie: “Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se” (Sk 2, 42).

Církev se brzy otevírá pohanům.Jejím cílem není vláda v Zaslíbené zemi, ale věčný život, tj. společenství s Otcem, Synem a Duchem svatým, které začíná právě v církvi a bude dovršeno na konci času v Božím království. Církev se jako Boží lid utváří dějinách pod vedením Ducha svatého.Má účast na Kristově poslání kněžském, učitelském a pastýřském.

Nový zákon nám odpovídá na otázku, kdo je církev, obrazem: “Nevěsta Beránkova”. Výraz ji neztotožňuje s Kristem, ale staví ji jako samostatnou osobu, osobu milovanou a milující, svobodou, odpovídající i odpovědnou. “…Kristus si zamiloval církev a sám se za ni obětoval…(Ef 5,25-27). Obraz nevěsty vyjadřuje osobní vztah mezi Kristem a církví. Je obrazem oddanosti a věrnosti, důvěry, poslušnosti, trvalého společenství a duchovní plnosti.

Církev je tajemstvím víry. Je tajemstvím hříšného člověka a milosrdného Boha. Bůh má prvenství – je v nás, pro nás, mezi námi, s námi. A my – jak čteme ve Druhém listu Korinťanům – “umíráme – a hle, jsme naživu; jsme týráni, a přece nejsme vydáni smrti. Věřit takto ve skutečnou církev znamená zápasit o víru v člověka i v Boha, věřit Bohu i člověku. Věřit, že hříšný člověk je zachráněn, povolán Bohem svatým a silným k veliké věci lidské i Boží. Věřit, že my, ubozí lidé jsme Božím lidem. Něco takového jsme nevymysleli, vymyslil to o nás a pro nás Bůh – náš Pán, který hřích usmrtil.

Janovo Zjevení představuje Boží lid ve světové a nadnárodní šíři, čtyři bytosti a 24 starců zpívá: “Svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil jsi nás královským kněžstvem našemu Bohu” (Zj 5,9n).

Na závěr ukazuje svaté město, nový Jeruzalém, nevěstu ozdobenou sluneční září – připravenou pro Ženicha. Nebeský hlas k tomu praví: “Hle, Boží příbytek uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid” (Zj 21, 3).

Tak se zcela naplní Boží zaslíbení. Církev se stane tím, k čemu ji Bůh vyvolil.

 
  • Kalendář akcí
    << Pro 2017 >>
    púsčpsn
    27 28 29 30 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 31