Povolání

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a posluchači! V dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme věnovat tématu povolání. Podíváme se na tuto skutečnost očima Bible, očima Starého a Nového zákona. Včera jsme se společně zabývali povoláním celníka, jak nám o tom napsal evangelista Matouš. Dneska si tedy přiblížíme toto téma v celé jeho šíři.

Jistě se nám vybaví nejeden příběh, který popisuje povolání některého z praotců nebo proroků. Podíváme-li se na tyto příběhy pozorněji, pak si jistě všimneme, že povolání je vždy spojeno s úkolem, s posláním. Když Hospodin povolává Abrama říká mu: Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu“ (Gn 12,1). Velmi podobně je povolán také Mojžíš. Hospodin mu říká: „Nuže, pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta“ (Ex 3,10). Také prorok Izajáš a Jeremjáš jsou při svém povolání posláni k Izraelitům. Izajášovi Bůh řekl: Jdi a řekni tomuto lidu…“ (Iz 6,9). Jeremjášovi bylo na jeho námitky řečeno: „Všude, kam tě pošlu, půjdeš a všechno, co ti přikážu, řekneš“ (Jr 1,7). Slova, která vyjadřují pohyb, jako ´jdi, odejdi, pojď, půjdeš´, jsou konkrétním vyjádřením povolání člověka, který je tak pověřen úkolem. Výchozím bodem pro každé povolání je Boží vyvolení a cílem je vždy jen a pouze naplnění Boží vůle. Toto povolání člověka proměňuje, mění jeho plány a činí z něj člověka nového.

Již jsme si řekli, že Bůh při svém povolání dává člověku úkol. Dalším důležitým prvkem v povolání je jeho individualita. Bůh volá každého člověka zvlášť, volá ho jeho jménem. Tuto skutečnost si můžeme znovu ukázat na praotcích. Abramovi říká Bůh: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna“ (Gn 15,1). V První knize Mojžíšově volá Bůh na Abraháma, podobně jako my lidé voláme na sebe. Volá na něj: Abraháme!“ (Gn 22,1). Také na Mojžíše u hořícího keře Hospodin zavolal: Mojžíši, Mojžíši!“ (Ex 3,4). Bůh však oslovuje jménem nejen praotce, ale také proroky. U proroka Jeremjáše slyšíme Boží otázku: „Co vidíš, Jeremjáši?“ (Jr 1,11). Proroka Ámosa se ptá podobně: Amosi, co vidíš?“ (Am 8,2).

Zvláštnost povolání je v některých případech spojena také se změnou jména. Typickým příkladem je opět Abram a jeho žena Sáraj. Hospodin Abramovi řekl: „Nebudeš se už nazývat Abram. Tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů. … Svou ženu nebudeš už nazývatSáraj, její jméno bude Sára, to je kněžna“ (Gn 17,5.15). Nové jméno má vyjádřit zásadní změnu v životě, změnu existence, která z povolání plyne. Abraham znamená otec velkého množství národů a Sára se používá ve významu kněžna. Jde tedy o novou důstojnost, nové postavení, novou situaci. Dát někomu jméno znamenalo daleko více než jen pojmenovat. Jméno symbolizovalo podstatu a poslání člověka. Změnou jména byl člověk uschopněn pro nové úkoly, nový život.

Odpovědí na Boží povolání má být připravenost a poslušnost. Ve Starém zákoně se setkáváme s mnoha rozdílnými reakcemi na Boží volání. Je to buď okamžitá odpověď anebo váhání. Okamžitě a bez dalších diskusí odpovídá na povolání Abrahám. Ne náhodou je také nazýván „otcem víry“. Bůh mu řekl: „Odejdi ze své země… učiním tě velkým národem… požehnám tě… A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal“ (Gn 12,1-4). Na Boží volání také okamžitě reaguje prorok Izajáš. Na Boží otázku: „Koho pošlu, kdo nám půjde?“ bez váhání odpovídá: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ (Iz 6,8). Z Božího povolání plyne spousta problémů. Člověk musí opustit svou zem, své zaběhlé stereotypy, je vyčleněn z okruhu příbuzných, přátel a nejbližších. Proto také mnozí váhali s odpovědí. Pro větší názornost si připomeňme třeba povolání Mojžíše. Na Hospodinovo volání namítá:„Prosím, Panovníku, nejsem člověk výmluvný. Nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ke svému služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neobratný jazyk“ (Ex 4,10). Božímu povolání se také vyhýbá prorok Jonáš. Bůh k němu promluvil takto: „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář. Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina“ (Jon 1,2-3). Víme, že se mu ani přes tuto snahu nepodařilo uprchnout před Hospodinem. Nakonec do Ninive šel.

Mnozí králové a kněží jsou pro tuto službu povoláni přímo Bohem. Například Saula a Davida maže prorok Samuel a tak jim dává poznat Boží vůli a Boží povolání. Kněží tuto svou službu většinou dědí z generace na generaci. Kněze Áróna pomazal jeho bratr Mojžíš.

Můžeme také mluvit o povolání celého izraelského národa. Nemůžeme však srovnávat osobní povolání a povolání celého lidu. Odpověď vypadá v obou případech jinak. Bůh se na Izraele obrátil se skutečným povoláním, a to skrze Mojžíše. Boží smlouva je výzvou, která se obrací k srdci člověka. Pro neustálou připomínku této smlouvy nosí Židé při modlitbě na čele krabičku, v níž jsou uložena slova „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný…“ (Dt 6,4). Tato slova odlišují Izraele od ostatních okolních národů.

Se všemi prvky povolání se setkáváme také v životě Ježíše Krista. Nikde však není napsáno, že byl Ježíš povolán. On sám o sobě říká, že má poslání, které mu Otec svěřil. U Ježíše se nikde nesetkáme s Božím povoláním typu ´jdi tam a tam…´. Pouze při křtu je slyšet hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil“ (Mk 1,11). Ježíš je tak veřejně označen za Božího služebníka, ve kterém má Bůh zalíbení.

Ježíš Kristus tedy nemluví o svém povolání, zato však hojně povolává své následovníky. Hned na počátku svého působení si vytvořil dvanáctičlennou skupinku. V Markově evangeliu čteme: „Vystoupil na horu a zavolal k sobě ty, které si vyvolil. I přišli k němu. Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat“ (Mk 3,13-14). Když poprvé potkal Petra, změnil mu jméno na znamení jeho nového úkolu. Oslovil ho: „Ty jsi Šimon, syn Janův, budeš se jmenovat Kéfas, což se překládá Petr, skála“ (J 1,42). Kromě dvanácti apoštolů povolává Ježíš i další následovníky. Z evangelia známe příběh o bohatém mládenci, kterému Ježíš řekl: „Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mne!“ (Mk 10,21). V úryvku evangelia uslyšíme v neděli o povolání celníka Matouše. Ježíš ho vyzval: „Pojď za mnou! On vstal a šel za ním“ (Mt 9,9). Souhrnně lze říci, že celé Ježíšovo kázání je trvalou výzvou k bezpodmínečnému následování. Někteří však zůstávají hluší k povolání do Božího království, protože „mnoho je povolaných, ale málo vyvolených“ (Mt 22,14).

Po Ježíšově smrti, vzkříšení a nanebevstoupení vyzývají k obrácení a k následování Ježíše jeho učedníci, v čele s Petrem. V té době byl samotným Ježíšem povolán Pavel. Při povolání používá stejné formy, s jakou jsme se setkali ve Starém zákoně: Saule, Saule, proč mě pronásleduješ? … Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň a jdi do města a tam se dozvíš, co máš dělat!“ (Sk 9,4-6). Ježíš tedy Saula oslovuje dvakrát jeho jménem a posílá ho do města. Pavel zřejmě na své povolání často vzpomínal. Ve Skutcích apoštolů je jeho obrácení popsáno celkem třikrát, a to v deváté, dvacáté druhé a dvacáté šesté kapitole (Sk 9,1-18; Sk 22,3-21; Sk 26,9-20).

Pavel je tedy apoštolem díky tomu, že byl povolán. Stejně hovoří o křesťanech v Římě nebo v Korintu. Všichni jsou povoláni ke svatosti. V listu Římanům píše: „Všem vám v Římě, kdo jste Bohem milováni a povoláni ke svatosti“ (Ř 1,7). Podobně je psáno také v Prvním listu Korinťanům: „Pavel, z vůle Boží povolaný apoštol Krista Ježíše…církvi Boží v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým…“ (1 Kor 1,1-2). Oslovení – povolaní, svatí – ukazuje zároveň na cíl povolání a jméno těch, kteří povolání přijali. Když pak chce Korinťany přivést zpět na správnou cestu, mluví jim o povolání, kterého se jim dostalo a které je základem jejich víry. Bůh si nepovolává dokonalé a bohaté lidi, ale hříšníky, lidi chudé, zmrzačené, slepé a kulhavé. Apoštol Pavel pak Korinťanům připomíná: „Pohleďte, bratři, koho si Bůh povolává. Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených“ (1 Kor 1,26).

Boží povolání má rys společného i osobního povolání. Křesťanské povolání má svůj původ v Duchu svatém – a ten je jeden v celém těle Kristově. Křesťan přijímá povolání skrze církev, tedy pro ni a pro svět. Povolání ke spáse se uskutečňuje v začlenění povolaného do Abrahamova potomstva, do Kristova těla. Tak se nám všem dostalo jednoho jediného povolání s rozličnými dary. „Všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce“ (1 Kor 12,11). Církev je společenstvím povolaných. Všichni, kdo ji tvoří, mají své místo v jediném a jedinečném povolání církve. Jednu z odpovědí na toto povolání můžeme najít v předposledním verši poslední knihy Nového zákona, v knize Zjevení:„Přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,20).

<p“ dir=“ltr“>Na závěr našeho dnešního pořadu si udělejme malou rekapitulaci. Boží povolání, jak je popsáno v Bibli, má mnoho společných prvků. Bůh volá člověka jménem, v některých případech mu je dokonce mění. Povolání je vždy spojeno s nějakým úkolem, s posláním. Abramovi bylo řečeno: „Odejdi ze své země…do země, kterou ti ukážu“ (Gn 12,1). Člověk se musí k Božímu povolání také nějakým způsobem postavit. V Bibli najdeme mnoho příkladů okamžité reakce a připravenosti splnit úkol. Mnoho biblických postav však také váhalo, vyhýbalo se povolání. Izrael je zvláštním způsobem povolán a je Božím vlastnictvím. Podobné společné povolání dostává také církev. Jak jsme si již řekli, Ježíš o sobě nikde neříká, že byl povolán, ale povolává k sobě apoštoly, hříšníky, nemocné… Po jeho smrti jdou apoštolé jeho cestou a povolávají ke svatosti všechny lidi: Židy, pohany a také nás všechny.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3